Úvaha nad Žalmem 99

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Hospodin kraluje – národy se chvějí. Trůní na cherubech – země se zmítá.

2 Velký je Hospodin na Sijónu, je vyvýšený nade všemi národy.

3 Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň – je svaté.

4 Králova moc miluje právo. Ty jsi zárukou přímosti; vykonáváš v Jákobovi právo a spravedlnost.

5 Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klaňte se u podnože jeho nohou – On je svatý!

6 Mojžíš a Áron byli z jeho kněží, Samuel patřil k těm, kdo vzývali jeho jméno. Volali k Hospodinu, a on jim odpovídal.

7 Mluvil k nim z oblakového sloupu a oni zachovávali svědectví a ustanovení, která jim dal.

8 Hospodine, Bože náš, tys jim odpovídal, byl jsi jim Bohem, který je snášel, ale trestals jejich křivé jednání.

9 Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klaňte se k jeho svaté hoře, neboť Hospodin, náš Bůh, je svatý.


V 99. žalmu se více než v jiných prolíná mluvení k Bohu, mluvení o Bohu a výzvy k lidem. Toto střídání může být poněkud matoucí, nicméně když čtu žalm vícekrát po sobě, už mě neruší. Věřím totiž, že žalm odráží skutečný žalmistův stav: žije před Bohem, proto o něm mluví, a současně s Bohem, proto mluví k němu. Několikrát jsem se setkal s lidmi, kteří svůj život žili podobně – přecházeli z rozhovoru s vámi do modlitby, kterou neukončili liturgickým „amen“, jak je mezi námi zvykem, a hovořili už zase k vám, a vás to možná trochu pletlo, nicméně nepodezírali jste takového člověka ani z neupřímnosti, ani z předstírání. Tito lidé ostře kontrastují s jinými, s nimiž jsem se rovněž setkal – s lidmi, jejichž „modlitba“ je ve skutečnosti pokračováním sporu s člověkem, s nímž právě hovoří. U takových lidí máte pocit nepatřičnosti – jako kdyby se pokoušeli svou „modlitbou“ získat nějakou zvláštní výhodu, dát vám najevo, že Bůh stojí na jejich straně proti vám. Současně vám jich ale bylo líto, protože právě tímto postojem dokazovali, že Boha ve skutečnosti neznají. Není-li člověk ve stavu pokání a není-li ochoten pokání činit, je dovolávání se Boha dosti nebezpečné.
Žalm začíná radostným konstatováním, že Hospodin kraluje. To asi většině našich spoluobčanů zní hodně divně. Svět na to nevypadá. Divně to ovšem znělo i mnoha lidem, kterých si nakonec Bůh vydatně použil. Třeba Gedeonovi, který si kladl otázku, kde jsou Hospodinovy mocné činy, o nichž slýchal od svých předků. Ani Božím lidem není vždy dáno zahlédnout, že Hospodin kraluje. Ale ono to bylo pravda vždycky a také to vždy pravda bude – přestože se nám to bude zdát nepravděpodobné.
Tento Hospodin, který kraluje nad celým světem, je „velký na Sijónu“ (v. 2). Sijón, symbol církve bojující, je tvořen právě těmi, jimž bylo dáno zahlédnout, že Hospodin je velký a že kraluje. Kdyby to neviděli, nemohli by se stát Božími bojovníky.
Hospodin kraluje nad všemi národy, jimž je adresována výzva: „Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň – je svaté!“ (v. 3). Tato výzva bude určitě naplněna na konci věků, až budou lidé ze všech národů a ras chválit Beránka, jak se o tom píše ve Zjevení. Blaze národu, v němž už nyní zaznívá hlasitěji chvála Hospodinu než hlahol rozpustilých písní!
Žalmista konstatuje, že náš mocný Král miluje právo (srov. v. 4). Člověk nemusí být věřící, aby věděl, jak nebetyčný rozdíl je mezi vládou práva a bezprávím. Hospodin miluje právo, a pokud se mu církev poddává, vykonává v ní právo a spravedlnost. Nicméně nezapomínejme, že ještě více než vládu práva potřebujeme milost! Ano, i vláda práva je Boží milostí, ale kdyby vládlo pouze právo, zahynuli bychom, protože jsme všichni zhřešili a podle práva odplata za hřích je smrt.
Kde je vyvyšován Hospodin (v. 5) děje se i právo. A také naopak: Kde se děje právo, tam je vyvyšován Hospodin. Nemůžeme vyvyšovat Hospodina, pokud se podílíme na bezpráví. Nemůžeme vyvyšovat Hospodina, pomlouváme-li druhé a šíříme-li polopravdy.
Žalm pak zmiňuje tři konkrétní postavy – Mojžíše, Árona a Samuela – jako příklad těch, kdo vzývali Boží jméno: Ti měli s Bohem obecenství; hovořili k němu a on hovořil k nim (v. 6). Jistě nebyli jediní – patřil mezi ně i Abraham, ale také David. Tito tři nejsou zmíněni jako nedostižné mety – naopak, jako následováníhodné příklady. I ty můžeš hovořit s Bohem! Netvrdím, že je to samozřejmé a všední – možná budeš muset nějakou dobu „hledat Boží tvář“, než se naučíš správně se modlit a rozpoznávat Boží hlas. Ale pokud budeš toužit po Bohu, Boží hlas zaslechneš.
Bůh k tobě patrně nebude mluvit „z oblakového sloupu“ (v. 7). Přítomnost oblakového sloupu není nezbytným průvodním znamením komunikace s Bohem. Ostatně z oblakového sloupu promlouval Bůh k Mojžíšovi a Áronovi, nikoli k Samuelovi. Oblakový sloup je opět příkladem – příkladem konkrétních okolností. Vzpomínám si, jak ke mně jednou promluvil Bůh v lese nedaleko Chotěboře. Ty žiješ svůj konkrétní život, a když k tobě promluví Bůh, půjde o zcela jedinečný prožitek. Důležité ovšem je, abychom zachovávali, co nám Bůh řekl, podobně jako Mojžíš, Áron nebo Samuel zachovávali slovo, které slyšeli od Boha, a žili podle něj.
V 8. verši, v němž žalmista opět přechází do modlitby, konstatuje, že Bůh odpovídal oněm velkým mužům. Byl jim Bohem, který odpouští – a z Písma víme zcela konkrétně, co jim Bůh musel odpustit. Pro každého z nás je Hospodin Bohem, který odpouští. To, že Bůh odpouští, ale neznamená, že netrestá. Mojžíšovým trestem bylo, že nemohl vstoupit do Země zaslíbené. Na rozdíl od starověké oslavné literatury Bible je veskrze realistická – nezatajuje pády či nedostatky Davida, Jákoba, Mojžíše nebo Eliáše. O to víc vyniká, že o jediném nepřináší tato realistická Bible jedinou negativní zmínku – o Ježíši Kristu.
Žalm v poslední verši (9) ještě jednou opakuje výzvu: Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha! To je náplň našeho života. To je náš životní program. Je to naše výsada – byli jsme vykoupeni, otevřely se nám oči, takže nemusíme reptat, ale můžeme vyvyšovat svého svatého Boha.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru