Úvaha nad Žalmem 95

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Pojďme, jásejme Hospodinu, hlaholme skále naší spásy!

2 Vstupme před jeho tvář ve chvalách, hlaholme mu písněmi!

3 Vždyť Hospodin je velký Bůh a velký Král nade všemi bohy!

4 V jeho rukou jsou končiny země, patří mu i vrcholky hor.

5 Jemu patří moře – on je udělal; souš vytvořily jeho ruce.

6 Pojďme, klaňme se, skloňme se, poklekněme před Hospodinem, který nás učinil.

7 Vždyť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase – jsme ovce jeho rukou. Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas,

8 nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako v den Massy v pustině,

9 Kde mě pokoušeli vaši otcové; zkoušeli mě, přestože viděli mé skutky.

10 Čtyřicet let jsem se trápil s tím pokolením. Řekl jsem si: Je to lid, který bloudí srdcem – ti mým cestám neporozuměli.

11 Tak jsem se ve svém hněvu zapřisáhl: Nevejdou do mého odpočinutí.

 

Tento žalm začíná výzvou, abychom naplnili své poslání. Jsme totiž stvořeni nikoli k tomu, abychom naříkali sami nad sebou nebo nad okolním světem, ale k tomu, abychom chválili Boha. Bůh nás stvořil nikoli k fňukání a věčným stížnostem, ale k oslavám.

Člověk není středem vesmíru. Je to zajímavé – bývaly doby, kdy lidé považovali zemi za střed vesmíru, nicméně jejich život se točil kolem Boha. Dnes lidé vědí, že z hlediska vesmírných vzdáleností a velikostí je země nedůležitá, ale jejich život se mnohdy točí kolem nich samotných. Člověk se stal měřítkem všech věcí a samoúčelem – ale chvály a radosti mu ubylo.

Žalmista ví, proč je Bůh hoden chvály. Je velký, je nade všemi bohy, drží tuto zemi i celý vesmír.

95. žalm patří k vícero žalmům, které mluví i o jiných bozích, než je Hospodin. (Podobné výrazivo najdeme i v následujícím žalmu, stejně jako v Žalmech 82 nebo 138). Bible nepopírá existenci jiných bohů – ví však o jedinečnosti, svrchovanosti a nadřazenosti Hospodinově. Hospodin drží ve svých rukou nejen celou zemi, ale i moře, které bylo ve starém Izraeli považováno za sídlo protibožských sil. Celý svět, včetně moře, je ovšem v rukou dobrého Boha.

Žalmista nás vyzývá, abychom sklonili kolena před Hospodinem, který nás učinil. Ví, že jsme nestvořili sami sebe, že naše existence je odvozená. Bůh nás ale nestvořil pro otroctví, nýbrž pro obecenství. Starozákonním obrazem pro Boha je pastýř – a Ježíš, Boží Syn, tento obraz dokonale naplnil i vyložil. Sám o sobě říká, že je ten dobrý Pastýř (Jan 10,11).

Člověk ale může svůj život naplnit i něčím jiným než uctíváním Boha. Může zatvrdit své srdce. Žalmista připomíná události doby Exodu, kdy izraelský lid v pustině začal pochybovat o Hospodinově blízkosti a moci (Massa a Meriba znamená „pokušení“ a „svár“; celá událost je popsána v 17. kapitole Exodu). Lid se provinil zásadními pochybnostmi, ačkoli udělal velmi masivní zkušenosti s Boží mocí: Viděl egyptské rány, vrcholící pobitím prvorozených, zakusil záchranu vlastních prvorozených i zázračný přechod přes moře, v němž před jeho zraky utonula egyptská armáda.

Je to pozoruhodné, jak člověk může zapomenout. Během svého života jsem mnohokrát zakusil, jak se i lidé, v jejichž životě Bůh nadpřirozeně jednal, od Boha odvrátili. Žalmista o těchto lidech říká: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná (v. 10).

Je třeba brát vážně, že jsme tělo. Lid začal v poušti pochybovat, protože žíznil. Jakmile začneme pociťovat palčivé tělesné potřeby, zkušenosti dřívějšího života jako by pro nás přestávaly platit. Mezi lidskými syny měl Bůh možná jen jediného Joba, jenž nepřestal věřit ve svrchovaného Boha ani uprostřed hrozného osobního utrpení. Blaze všem, jimž dočasné těžkosti nezastřou výhled k Bohu, který zůstává veliký a který je nade všechny bohy, i když nám je právě úzko.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru