1 Bože pomsty, Hospodine, Bože pomsty, zaskvěj se!

2 Pozvedni se, soudce země, uveď odplatu na pyšné!

3 Až dokdy, Hospodine, až dokdy budou ničemové jásat?

4 Chrlí drzé řeči, vychloubají se všichni činitelé nepravosti;

5 deptají tvůj lid, Hospodine, utlačují tvé dědictví.

6 Hubí vdovu i příchozího, i sirotka vraždí.

7 Říkají: Hospodin to nevidí, Bůh Jákobův se tím nezabývá.

8 Uvažujte, vy tupci z lidu; hlupáci, kdy to pochopíte?

9 Což neslyší ten, kdo udělal ucho? Či ten, kdo vytvořil oko – což nevidí?

10 Což ten, kdo vyučuje národy, snad nekárá? On dává člověku poznání.

11 Hospodin zná lidská uvažování – ví, že jsou marnost.

12 Blaze člověku, kterého kázníš, Hospodine; vyučuješ ho ze svého Zákona,

13 aby se utišil ve zlých dnech – zatímco se kope jáma pro ničemu.

14 Vždyť Hospodin svůj lid neodvrhne, své dědictví neopustí.

15 Soud se vrátí k spravedlnosti – a za ním všichni lidé přímého srdce.

16 Kdo se za mě postaví proti zlovolníkům? Kdo se mě zastane proti činitelům nepravosti?

17 Kdyby mi Hospodin nebyl pomocí, brzy by má duše spočinula v říši ticha.

18 Řeknu-li: Uklouzne mi noha, podepře mě tvé milosrdenství, Hospodine.

19 Když sám v sobě moc přemýšlím, tvé potěšování utěší mou duši.

20 Což se k tobě připojí zkázonosný trůn, působící trápení – proti všem Božím ustanovením?

21 Napadají duši spravedlivého a obviňují nevinnou krev.

22 Hospodin je mi však nedobytným hradem, můj Bůh je mi skalou, je mým útočištěm.

23 Jejich nepravosti obrátí proti nim: Hospodin, můj Bůh, je pro jejich špatnosti zničí, ano, zničí!

Písmo říká, že svět leží ve zlém (1J 5,19). Vidíme kolem sebe mnoho nepravosti, a vzhledem k složitému a pomalému soudnímu řízení se často setkáváme s případy lidí, o jejichž vině lze jen těžko pochybovat, a kteří se přitom spravedlnosti vysmívají. Máme-li jako křesťané určitý problém nazývat Boha „Bohem pomsty“ (v. 1), nemáme problém ztotožnit se s žalmistou, který se ptá: „Až dokdy, Hospodine, až dokdy budou ničemové jásat?“ (v. 3).
Písmo ví i o „čistokrevných“ ateistech („Blázen si v srdci říká: Bůh není“ – Ž 14:1), nicméně řada svévolníků Boha přímo nepopírá. Mnozí z nich „věří“ v Boha v tom smyslu, že jsou přesvědčeni o nějaké bytosti, která snad i stvořila tento svět. Jenže si říkají: „Hospodin to nevidí, Bůh Jákobův se tím nezabývá“ (v. 7). (Pod zájmeno „to“ skrývají svoje čachry.) Boha tedy nepopírají, dokonce když se jim to hodí, řeknou, že v něj věří, ale nenechají se jím ovlivnit ve svém jednání.
Žalmista by je rád probudil: „Uvažujte, vy tupci z lidu…“ (v. 8). Nepochybuje – a zcela právem – že Bůh „vyučuje národy“ a „dává člověku pozná-ní“ (v. 10). Platí to plnou měrou i dnes. Boží Slovo je stále přístupné. Mohou se jím řídit celé národy stejně jako každý jednotlivec. Naším problémem rozhodně není, že by nám Bůh nechtěl říci, jak správně žít. Naším problémem je, že to buď nechceme slyšet vůbec, nebo tomu věnujeme jen malou pozornost.
Žalmista říká: „Blaze člověku, kterého kázníš, Hospodine.“ Přitom byl možná sám předmětem Božího káznění – na rozdíl od svévolníků, o nichž byla řeč ve verších 3 – 7. Cílem tohoto káznění má být, „aby se utišil ve zlých dnech“ (v. 13). Nepravosti nás někdy velice rozčilují a my cítíme nutkání nějak se proti nim postavit. To je samo o sobě správné; musíme ovšem mít na paměti, že nemůžeme bojovat stejnými zbraněmi. Pak hrozí, že se staneme podobnými těm, proti nimž chceme bojovat. Domníváme se, že vedeme svatý boj, a nevšimneme si, že sami rovněž padáme do hříchu. Pokud se člověk utiší, obnoví se v něm víra, že „Hospodin svůj lid neodvrhne, své dědictví neopustí“ (v. 14).
Žalmista se pak ptá: „Kdo se za mě postaví proti zlovolníkům? Kdo se mě zastane proti činitelům nepravosti?“ (v. 16). Taková otázka přirozeně napadá člověka, který se stal terčem útoků a pomluv. Mnohdy ale marně čekají na člověka, který by se jich zastal, a to dokonce i v případě, že se sami jiných zastávali. To byla patrně i zkušenost žalmistova, protože říká: „Kdyby mi Hospodin nebyl pomocí, brzy by má duše spočinula v říši ticha“ (v. 17). Je dobré se zastávat nespravedlivě napadaných a domnívám se, že i evangelikální křesťané mají v tomto ohledu značné rezervy, nicméně neměli bychom nikdy doufat v člověka. Naší pomocí je Hospodin.
Jak nám ale pomáhá? Ne vždy tak, že by napsal článek na naši obranu. „Když sám v sobě moc přemýšlím, tvé potěšování utěší mou duši“ (v. 19). Pokud jsme se stali terčem pomluv a útoků, máme přirozený sklon se tím „sami v sobě“ neustále probírat. Mnohdy přemýšlíme, zda jsme přece jenom neudělali nějakou chybu, zda naši protivníci nemají pravdu. Mnohdy si přehráváme minulé rozhovory a uvažujeme, zda jsme neměli reagovat lépe. A mnohdy vedeme fiktivní dialogy, k nimž nikdy nedojde… Kéž do našeho uvažování vstoupí Bůh se svým potěšováním! Zde je obrovská výhoda věřícího člověka: Může do svého přemýšlení pustit Boha – nemusí tedy jen přemýšlet „sám v sobě“.
Žalmista tak právě uprostřed bezpráví a soužení zakouší, že Bůh je nedobytným hradem, skalou, útočištěm (v. 22). Pozor – tento hrad není jen pro dokonalé lidi! Bůh se nám stane útočištěm, i když jsme sami chybovali, i když naše reakce nebyly vždy správné. Jen musíme být vždy upřímní a ochotní chybu přiznat.
Pokud někdo Boha popírá, pokud pokračuje ve svých nepravostech, nakonec se to obrátí proti němu. Češi mají často pocit, že svévolníci „jsou vysmátí“. Jistě, definitivní spravedlnost zjedná Bůh až na konci věků. Nicméně málokdy se svévolník dožije i v této časnosti klidného stáří. Mnozí nejsou odsouzeni světským soudem, ale je jim souzeno žít v neustále nejistotě.
Pro nás je důležité, aby naše víra měla dlouhý dech. Pak nás nebude tolik trápit, že svévolníkům se dlouho daří dobře, a budeme trvale zakoušet, že Bůh je náš nedobytný hrad.

Dan Drápal, překladatel ČSP