1 Bože pomsty, Hospodine, Bože pomsty, zaskvěj se!
2 Pozvedni se, soudce země, uveď odplatu na pyšné!
3 Až dokdy, Hospodine, až dokdy budou ničemové jásat?
4 Chrlí drzé řeči, vychloubají se všichni činitelé nepravosti;
5 deptají tvůj lid, Hospodine, utlačují tvé dědictví.
6 Hubí vdovu i příchozího, i sirotka vraždí.
7 Říkají: Hospodin to nevidí, Bůh Jákobův se tím nezabývá.
8 Uvažujte, vy tupci z lidu; hlupáci, kdy to pochopíte?
9 Což neslyší ten, kdo udělal ucho? Či ten, kdo vytvořil oko – což
nevidí?
10 Což ten, kdo vyučuje národy, snad nekárá? On dává člověku
poznání.
11 Hospodin zná lidská uvažování – ví, že jsou marnost.
12 Blaze člověku, kterého kázníš, Hospodine; vyučuješ ho ze svého
Zákona,
13 aby se utišil ve zlých dnech – zatímco se kope jáma pro ničemu.
14 Vždyť Hospodin svůj lid neodvrhne, své dědictví neopustí.
15 Soud se vrátí k spravedlnosti – a za ním všichni lidé přímého
srdce.
16 Kdo se za mě postaví proti zlovolníkům? Kdo se mě zastane proti
činitelům nepravosti?
17 Kdyby mi Hospodin nebyl pomocí, brzy by má duše spočinula v říši
ticha.
18 Řeknu-li: Uklouzne mi noha, podepře mě tvé milosrdenství,
Hospodine.
19 Když sám v sobě moc přemýšlím, tvé potěšování utěší mou duši.
20 Což se k tobě připojí zkázonosný trůn, působící trápení – proti
všem Božím ustanovením?
21 Napadají duši spravedlivého a obviňují nevinnou krev.
22 Hospodin je mi však nedobytným hradem, můj Bůh je mi skalou, je
mým útočištěm.
23 Jejich nepravosti obrátí proti nim: Hospodin, můj Bůh, je pro
jejich špatnosti zničí, ano, zničí!
Písmo říká, že svět leží ve zlém (1J 5,19). Vidíme kolem sebe mnoho
nepravosti, a vzhledem k složitému a pomalému soudnímu řízení se
často setkáváme s případy lidí, o jejichž vině lze jen těžko
pochybovat, a kteří se přitom spravedlnosti vysmívají. Máme-li jako
křesťané určitý problém nazývat Boha „Bohem pomsty“ (v. 1), nemáme
problém ztotožnit se s žalmistou, který se ptá: „Až dokdy,
Hospodine, až dokdy budou ničemové jásat?“ (v. 3).
Písmo ví i o „čistokrevných“ ateistech („Blázen si v srdci říká: Bůh
není“ – Ž 14:1), nicméně řada svévolníků Boha přímo nepopírá. Mnozí
z nich „věří“ v Boha v tom smyslu, že jsou přesvědčeni o nějaké
bytosti, která snad i stvořila tento svět. Jenže si říkají:
„Hospodin to nevidí, Bůh Jákobův se tím nezabývá“ (v. 7). (Pod
zájmeno „to“ skrývají svoje čachry.) Boha tedy nepopírají, dokonce
když se jim to hodí, řeknou, že v něj věří, ale nenechají se jím
ovlivnit ve svém jednání.
Žalmista by je rád probudil: „Uvažujte, vy tupci z lidu…“ (v. 8).
Nepochybuje – a zcela právem – že Bůh „vyučuje národy“ a „dává
člověku pozná-ní“ (v. 10). Platí to plnou měrou i dnes. Boží Slovo
je stále přístupné. Mohou se jím řídit celé národy stejně jako každý
jednotlivec. Naším problémem rozhodně není, že by nám Bůh nechtěl
říci, jak správně žít. Naším problémem je, že to buď nechceme slyšet
vůbec, nebo tomu věnujeme jen malou pozornost.
Žalmista říká: „Blaze člověku, kterého kázníš, Hospodine.“ Přitom
byl možná sám předmětem Božího káznění – na rozdíl od svévolníků, o
nichž byla řeč ve verších 3 – 7. Cílem tohoto káznění má být, „aby
se utišil ve zlých dnech“ (v. 13). Nepravosti nás někdy velice
rozčilují a my cítíme nutkání nějak se proti nim postavit. To je
samo o sobě správné; musíme ovšem mít na paměti, že nemůžeme bojovat
stejnými zbraněmi. Pak hrozí, že se staneme podobnými těm, proti
nimž chceme bojovat. Domníváme se, že vedeme svatý boj, a nevšimneme
si, že sami rovněž padáme do hříchu. Pokud se člověk utiší, obnoví
se v něm víra, že „Hospodin svůj lid neodvrhne, své dědictví
neopustí“ (v. 14).
Žalmista se pak ptá: „Kdo se za mě postaví proti zlovolníkům? Kdo se
mě zastane proti činitelům nepravosti?“ (v. 16). Taková otázka
přirozeně napadá člověka, který se stal terčem útoků a pomluv.
Mnohdy ale marně čekají na člověka, který by se jich zastal, a to
dokonce i v případě, že se sami jiných zastávali. To byla patrně i
zkušenost žalmistova, protože říká: „Kdyby mi Hospodin nebyl pomocí,
brzy by má duše spočinula v říši ticha“ (v. 17). Je dobré se
zastávat nespravedlivě napadaných a domnívám se, že i evangelikální
křesťané mají v tomto ohledu značné rezervy, nicméně neměli bychom
nikdy doufat v člověka. Naší pomocí je Hospodin.
Jak nám ale pomáhá? Ne vždy tak, že by napsal článek na naši obranu.
„Když sám v sobě moc přemýšlím, tvé potěšování utěší mou duši“ (v.
19). Pokud jsme se stali terčem pomluv a útoků, máme přirozený sklon
se tím „sami v sobě“ neustále probírat. Mnohdy přemýšlíme, zda jsme
přece jenom neudělali nějakou chybu, zda naši protivníci nemají
pravdu. Mnohdy si přehráváme minulé rozhovory a uvažujeme, zda jsme
neměli reagovat lépe. A mnohdy vedeme fiktivní dialogy, k nimž nikdy
nedojde… Kéž do našeho uvažování vstoupí Bůh se svým potěšováním!
Zde je obrovská výhoda věřícího člověka: Může do svého přemýšlení
pustit Boha – nemusí tedy jen přemýšlet „sám v sobě“.
Žalmista tak právě uprostřed bezpráví a soužení zakouší, že Bůh je
nedobytným hradem, skalou, útočištěm (v. 22). Pozor – tento hrad
není jen pro dokonalé lidi! Bůh se nám stane útočištěm, i když jsme
sami chybovali, i když naše reakce nebyly vždy správné. Jen musíme
být vždy upřímní a ochotní chybu přiznat.
Pokud někdo Boha popírá, pokud pokračuje ve svých nepravostech,
nakonec se to obrátí proti němu. Češi mají často pocit, že
svévolníci „jsou vysmátí“. Jistě, definitivní spravedlnost zjedná
Bůh až na konci věků. Nicméně málokdy se svévolník dožije i v této
časnosti klidného stáří. Mnozí nejsou odsouzeni světským soudem, ale
je jim souzeno žít v neustále nejistotě.
Pro nás je důležité, aby naše víra měla dlouhý dech. Pak nás nebude
tolik trápit, že svévolníkům se dlouho daří dobře, a budeme trvale
zakoušet, že Bůh je náš nedobytný hrad.
Dan
Drápal, překladatel ČSP