Úvaha nad Žalmem 93

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Hospodin kraluje! Oděl se důstojností! Oděl se Hospodin, silou se opásal. Ano i svět stojí pevně, nezhroutí se.

2 Tvůj trůn pevně stojí odedávna. Ty jsi od věčnosti!

3 Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití.

4 Nad majestátný hukot mnohých vod, nad mořské příboje je majestátný Hospodin na výšině.

5 Tvá svědectví jsou naprosto věrná. Hospodine, Tvému domu sluší svatost po dlouhé časy!

 

Autora tohoto žalmu neznáme – není uveden. Nezdá se, že by tento žalm byl sepsán v době nějakého akutního osobního nebezpečí, jak tomu je u mnoha žalmů Davidových. Ovšem vyloučeno to není.

Je to žalm plný naděje. Hospodin kraluje! Co z toho vyplývá? Znamená to, že nekralují jiní bohové. Tento svět není vydán na pospas silám temnoty. Znamená to rovněž, že nejvyšší moc a poslední slovo nemají lidé. Ani starověcí absolutní vladaři, ani moderní totalitní systémy. Nade vším kraluje Hospodin – byť se nám to někdy nezdá.

Může nám připadat divné, že slovesa, vypovídající o Bohu, jsou v dokonavém způsobu. Hospodin se oděl, opásal se… Což není důstojnost jeho stálým atributem? Neměli bychom problém, kdybychom četli: „Hospodin je neustále oděn důstojností.“ Znamená to tedy, že za určitých okolností se Hospodin odívá důstojností, a jindy ji zase odkládá?

Hospodin je stále oděn důstojností. Ta je jistě trvalým rysem jeho charakteru. Nicméně nám se někdy jeví, jako by se stalo něco zvláštního, a náhle tu Boží důstojnost prožijeme, nahlédneme. Shodou okolností se mi to stalo včera. Nejprve jsem četl o publikaci nějaké další knihy, která se rouhá Ježíši Kristu. To mě rozrušilo a vyvolalo to ve mně smutek. Ale večer jsem zašel do IHOPPu na večer chval, a zakusil jsem, jak je Hospodin oděn důstojností. Jistě ji ono odpoledne neodložil. Ale večer jsem prožil, že náš Bůh jedná. A měl jsem pocit, že se oděl důstojností, když ho mladí lidé chválili.

Žalmista nás ujišťuje, že svět stojí pevně a nezhroutí se. Slovo svět zde není užito ve stejném smyslu, v jakém ho použil apoštol Jan, když nás nabádal, abychom nemilovali svět. Nejsou míněny ani lidské politické systémy – ty se čas od času zhroutí. Je tím míněno, že skutečnost, jak ji známe, je v zásadě pevná a tudíž i poznatelná. Přírodní zákony, které platí dnes, budou platit i zítra. Dnes platí, že dvě a dvě jsou čtyři, a bude to platit i zítra. Bůh udržuje svět svým slovem. Kraluje nad celým vesmírem. Vesmír se chová předvídatelně, což ale neznamená, že je uzavřený. Bůh do něj může kdykoli zasáhnout.

Žalmista pak konstatuje něco, co nás nijak nepřekvapuje: „Tvůj trůn pevně stojí odedávna. Ty jsi od věčnosti!“ (v. 2). To přece víme. Proč žalmista říká takovou samozřejmost?

Jako jednotlivci i jako lidstvo poznáváme Boha postupně. Někteří teologové soudí, že nejstarší izraelské vyznání znělo: „Zazpívám Hospodinu, slavně se vyvýšil: Koně i s jezdcem smetl do moře!“ (Ex 15,1.21). Jistě, ve srovnání se stvořením galaxií je uvržení koně i s jezdcem do moře maličkostí. Zkuste se ale zamyslet nad tím, jak jste poznávali Boha. Pokud jste ho poznali už v dětství, asi jste ho poznali během nějaké mnohem skromnější události, než je stvoření vesmíru. Pokud jste uvěřili v dospělosti, za jakých okolností se pro vás Bůh stal důležitým? Možná šlo o událost hodně osobní – a až později jste začali přemýšlet o tom, že tento Bůh je i Stvořitel vesmíru. Začalo pro vás být důležité i poznání, že Bůh je „od věčnosti“.

Pak je v žalmu řeč o řekách, které zvedají „svá vlnobití“. Vlnobití můžeme zakusit na velkých řekách při povodních; Izraelci s něčím takovým od opuštění Egypta (a tedy i velké řeky Nilu) neměli zkušenosti. Mám dojem, že pod slovem nahar, které běžně označuje řeku, je zde míněna nikoli řeka, ale (mořský) proud. Moře je v Písmu vnímáno negativně, jako sídlo protibožských sil. (Na rozdíl od severněji sídlících Féničanů Izraelci mořeplavbu v lásce neměli.) A navíc pod mořem je často míněno „moře národů“, tedy lidstvo, neznající Hospodina a povstávající proti němu.

Ano, tento svět se neustále bouří proti Boží vládě. Hukot mořských vod, hluk tohoto světa, chce přehlušit Boží hlas. Moře tohoto světa sice může pohltit Boží svědky, nicméně nemůže připravit Boha o jeho majestát.

Mnozí z vás znají současné zhudebnění tohoto žalmu. Jde o velmi oblíbenou píseň. Autorka chápe – dle mého mínění mylně – hukot řek jako chválu Hospodinu, k níž se chce přidat: „Zvedám i já, Hospodine, zvedám i já svůj hlas…“ Není to jediná oblíbená píseň, která vychází z nesprávného pochopení biblického textu. Jsem si ale jist, že Bůh se necítí uražen. Hledí k srdci, tedy k motivu naší chvály.

V závěru mluví žalmista o „Božím domu“. Můžeme pod tímto výrazem rozumět jeruzalémský Chrám; můžeme pod ním rozumět i Boží lid. Apoštol Pavel psal Timoteovi: „…chci, abys věděl, jak je třeba se chovat v domě Božím, jímž je církev Boha živého…“ (1Tm 3,15). Ano, tomuto domu sluší svatost. Pojďme o ni prosit, pojďme ji žít, pojďme na ni dbát.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru