Úvaha nad Žalmem 91

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Ten, kdo bydlí v úkrytu Nejvyššího, spočívá ve stínu Všemohoucího.

2 Říkám o Hospodinu: Je mé útočiště, má tvrz, můj Bůh – v něho doufám.

3 On tě uchrání před osidlem ptáčníkovým, před morovou zkázou.

4 Pod svými perutěmi tě bude chránit, pod jeho křídly máš útočiště, jeho pravda je pavézou i štítem. 5 Nebudeš se bát nočního děsu, ani že ve dne přiletí šíp.

6 ani moru, obcházejícího po setmění, ani zhouby, jež ničí za poledne.

7 Po tvém boku padne tisíc, deset tisíc po tvé pravici – k tobě se to nepřiblíží.

8 Jistě uvidíš na vlastní oči, ano uzříš odplatu ničemům.

9 Protože jsi Hospodina, mé útočiště, protože jsi Nejvyššího učinil svým příbytkem,

10 nestane se ti nic zlého, rána se ke tvému stanu nepřiblíží,

11 neboť své anděly pověřil, aby tě střežili na všech tvých cestách.

12 Na rukou tě ponesou, aby tvá noha neklopýtla o kámen.

13 Budeš šlapat po lvu i po zmiji, pošlapeš lvíče i draka.

14 Protože ke mně přilnul, vytrhnu ho; uvedu ho do bezpečí, protože zná mé jméno.

15 Bude ke mně volat a já mu odpovím, budu s ním v soužení, vytrhnu ho a obdařím ho slávou.

16 Nasytím ho vysokým věkem a dám mu spatřit svou spásu.


 

Písmo je třeba vykládat Písmem. Písmo je vskutku chlebem života. Platí, co je psáno v jiném žalmu, totiž že nezkušený jím zmoudří (19,8). Je skutečně svící našim nohám (119,105). Nicméně toto vše platí, bereme-li Písmo jako celek, a rovněž počítáme-li s Duchem svatým, který nám Písmo oživuje. Bez Ducha svatého je Písmo jen mrtvou literou a může se stát i nebezpečným mečem, kterým zraňujeme sourozence kolem nás – a někdy i sami sebe. Je nutno na to pamatovat i při tomto žalmu. Je plný krásných zaslíbení; ovšem někdo by z něj mohl zkratkovitě usoudit, že pokud jsme Bohu věrní, určitě nás nepotká nic zlého.

I kniha Přísloví nebo 5. kniha Mojžíšova jsou plné krásných zaslíbení o tom, že ten, kdo žije v Boží bázni, bude uchráněn před nebezpečím všeho druhu. Nicméně v Písmu máme i knihu Job nebo knihu proroka Jeremjáše. Tyto spisy naopak ukazují, že ti, kdo jsou Bohu věrní, mohou procházet nejrůznějšími protivenstvími. Napětí (nikoli rozpory) mezi knihou Job a knihou Deuteronomium nelze přehlédnout. Kdybychom v Písmu neměli knihu Job, byli bychom v pokušení osvojit si teologii Jobových přátel, o kterých nakonec sám Bůh říká, že o něm mluvili nesprávně (Jb 42,7).

Jak tedy rozumět 91. žalmu ve světle výše řečeného? Kdybychom tomuto žalmu rozuměli prvoplánově v tom smyslu, že zbožného člověka nepotká nic zlého, museli bychom popírat očividnou realitu. Zbožný se mnohdy dostane do problémů právě pro svou zbožnost. Nicméně Bůh se postaral, aby tato slova byla v Písmu, a myslí je naprosto vážně. Trochu jim začínáme rozumět, když máme možnost seznámit se s vnitřním světem zbožného člověka a vnitřním světem svévolníka či dokonce posměvače. Zbožný člověk může být vystaven posměchu či být připraven o majetek, v krajním případě dokonce o život. Přesto zakouší, jak Bůh chrání jeho vnitřní svět, jeho srdce. Nepřátelství se ho sice dotýká, ale neurčuje ho: Kdo nachází své útočiště v Bohu, nepodlehne ani zahořklosti, ani pomstychtivosti. Je-li jeho útočištěm vskutku Bůh, Otec Ježíše Krista, je mu Boží pravda vskutku pavézou a štítem (v. 4).

John Eldredge mluví ve svých knihách o „poselství zamilovanosti“ a o „poselství šípů“. Říká, že už od dětství přijímáme tato dvě protichůdná poselství. První nám říká: Svět je krásné místo, miluj a důvěřuj! Druhé nám říká: Svět je nebezpečné místo – dej si pozor a pamatuj, že se o sebe musíš postarat sám. Jako děti jsme vystaveni těmto protichůdným poselstvím a často jsme jejich rozporuplností zmateni. Pokud se ale zabydlíme v úkrytu Nejvyššího (v. 1), poselství šípů nám neublíží.

Žalmista vypočítává různá nebezpečí. „Osidlo ptáčníkovo“ (v. 3) předpokládá člověka, který nás zcela vědomě a cíleně chce lapit. „Morová nákaza“ (tamtéž) je nebezpečí, které nemá osobní charakter – může to být zvrácený duch doby, který na nás útočí i dnes. Osidlo musel někdo nastražit – morová nákaza se šíří jaksi sama od sebe. A pak jsou zde ty létající šípy (5). Létají ve dne, kdy lučištník dobře vidí na svou potenciální kořist. Na rozdíl od osidla, které lovec nastražil s nadějí, že se někdo – něco – lapí, létající šípy míří na zcela konkrétního člověka. Dále jsou i noční děsy (v. 5), mor, který obchází po setmění (v. 6). Lidé nezakotvení v Bohu noční děsy dobře znají. Ale pak existuje i zhouba, která může udeřit nečekaně, nikoli v noci, ale za pravého poledne (v. 6). Žalmista ovšem říká, že k nám – rozuměj k našemu srdci – se to nepřiblíží (v. 7).

Čteme-li 7. a 8. verš, možná se nám vybaví i slova známého 23. žalmu: „Připravuješ mi stůl před zraky mých nepřátel.“ Nepřátelé střílejí šípy, ale my poklidně stolujeme. 23. žalm říká, že nepřátelé se musejí dívat na naše poklidné stolování, 91. žalm říká, že uvidíme odplatu ničemům. (Přiznám se, že ani netoužím ji vidět, ale mnohokrát jsem ji viděl, ačkoli jsem o to ani nestál. Viděl jsem ji natolik často, abych dobře věděl, že být ničemou či posměvačem se opravdu nevyplácí.)

Jen pokud má člověk útočiště v Bohu, může šlapat i po lvu (který obchází a řve, a hledá, koho by pohltil – 1Pt 5,8) a po zmiji či draku (jež rovněž symbolizují Božího a našeho nepřítele). Snad můžeme říci, že obsah 91. žalmu je stručně vyjádřen ve slovu z listu Jakubova: „Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti ďáblu, a uteče od vás“ (4,7). Tento verš obsahuje dvě podmínky a jedno zaslíbení. V tomto případě musí být podmínky naplněny ve správném pořadí: Nejprve se musíte podřídit Bohu, abyste se mohli postavit ďáblu. Tak, jak to říká i 91. žalm: Nejprve musíte učinit Hospodina svou skrýší, a jen potom můžete pošlapat lvíče i draka (v. 13).

Závěr žalmu naznačuje, že cesta ctitele Hospodinova nemusí být snadná: „Budu s ním v soužení“ (v. 15). Žalm tedy netvrdí, že budeme-li Bohu věrní, žádné soužení nebude. Bude – ale nakonec z něj budeme vytrženi a Bůh nás obdaří slávou.

Klíčové je přilnout k Bohu (v. 14). Žijeme-li v úzkém obecenství s Bohem, zakoušíme, že Bůh nám odpovídá, když k němu voláme (v. 15). V podstatě je to pro nás to hlavní, to nejdůležitější. Zbožný člověk může zakoušet okamžiky slávy i okamžiky ponížení. Chvíle velkého soužení i chvíle velkých triumfů. Mnohdy zakouší i ty šípy, někdy vystřelované dokonce od souvěrců. Nicméně klíčové je, že když volá k Bohu, Bůh mu odpoví. Vnější okolnosti našeho života nejsou tím nejpodstatnějším. Pokud přilneme k Bohu, mohou se tyto okolnosti všelijak měnit, ale pokud k nám Bůh mluví, ztrácejí na důležitosti. A máme úžasné zaslíbení: „…dám mu spatřit svoji spásu“ (v. 16).

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru