Úvaha nad Žalmem 90

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Modlitba Mojžíše, muže Božího.

Panovníku, Tys býval naším příbytkem po všechna pokolení.

2 Dříve než se zrodily hory, dříve než se v bolestech zrodila země a celý svět, od věků na věky jsi byl Ty, Bože.

3 Vracíš člověka k prachu a říkáš: Obraťte se, synové Adamovi!

4 Vždyť tisíc let je ve Tvých očích jako uplynulý den, který pominul, či jako noční hlídka.

5 Odplavíš je, budou jako spánek, zrána povadnou jako tráva.

6 Zrána rozkvete, mění se, k večeru zvadne a uschne –

7 to pro tvůj hněv chřadneme a třeseme se před tvým rozlícením.

8 Kladeš si před sebe naše nepravosti, a to, co skrýváme, do světla své tváře.

9 A tak všechny naše dny míjejí při tvém rozhořčení; naše léta skonávají v naříkání.

10 Čas našich let – je jich sedmdesát, a je-li člověk při síle, osmdesát. A jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme.

11 Kdo zná moc tvého hněvu? A strach z tvého rozhořčení –

12 abychom počítali své dny? To nám ukaž – a uvedeme v srdce moudrost.

13 Obrať se, Hospodine! Jak dlouho ještě? Slituj se nad svými služebníky!

14 Nasyť nás zrána svým milosrdenstvím! Budeme jásat, budeme se radovat po všechny své dny.

15 Daruj nám radost podle dnů, kdys nás pokořoval, podle let, kdy jsme viděli zlo.

16 Ukaž svým služebníkům své dílo a svou nádheru na jejich synech.

17 Kéž je s námi vlídnost Panovníka, našeho Boha! Upevni nám dílo našich rukou, ano, upevni dílo našich rukou!


 

Tento žalm jde výrazně proti duchu doby. Jeho hlavní myšlenka je jednoduchá: Lidský život je velmi pomíjivý a pro nás je nesmírně důležité, abychom „počítali své dny“. Tomuto výrazu rozumím v tom smyslu, že svůj život máme prožívat s vědomím své časové omezenosti.

V dobách Mojžíšových (autorem tohoto žalmu je Mojžíš), ale i v dobách před Mojžíšem a dlouho po něm, vlastně až do devatenáctého století – byl průměrný věk dožití nesrovnatelně kratší než dnes. Mnoho lidí umíralo na nejrůznější (tehdy neléčitelné) nemoci nebo v různých válkách či hladomorech. A ač se dnes sem tam někdo dožije sta i více let, základní úsudek žalmistův stále platí: „Čas našich let – je jich sedmdesát, a je-li člověk při síle, osmdesát.“ (Konec konců i v dobách Mojžíšových se občas někdo dožil té stovky; v tom podstatný rozdíl nebyl. Rozdíl byl pouze v tom, že většina lidí se nedožila ani té sedmdesátky. Možná, že medicína nám o něco život ještě prodlouží; nicméně od svého mládí až do svého stáří pozoruji, že se jen zcela výjimečně někomu podaří překonat hranici sto dvaceti let – viz Gn 6,3. A i když by nám medicína dokázala tělesný život ještě prodloužit, dokázali bychom tak dlouho na této zemi žít psychicky?)

Mojžíš říká, že i když někdo dosáhne vysokého věku, „…jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme.“ A platí to i dnes. Přiznám se, že se považuji za šťastného člověka a že mě život velmi baví – dokonce nyní ve stáří více než kdykoli v předchozích letech. Nicméně netroufl bych si vyvracet Mojžíšovo hodnocení. Přes všechny krásné chvíle je život plný problémů – a všichni to víme. A čím je člověk starší, tím reálněji prožívá, že jeho dny „rychle pomíjejí“.

Pomíjivost našich dnů nám vyvstává zejména ve srovnání s Boží věčností. Na počátku žalmu mluví Mojžíš o tom, jak je Bůh jiný než člověk. Na rozdíl od nás „je od věčnosti“, nepomíjí, a čas prožívá zcela jinak než my (v. 4). Právě ve srovnání s Bohem lidská pomíjivost vyniká. To je bezpochyby jeden z důvodů, proč lidé dnes o pomíjivosti svého života sice vědí, ale raději o ni nepřemýšlejí – tedy alespoň ve své většině. Nemyslí na Boha, aby nemuseli myslet na svou konečnost. Nebo možná naopak: Nemyslí na svou konečnost, aby nemuseli myslet na Boha.

Jenže nemyslet na Boha a na svou konečnost znamená postrádat moudrost. Žalmista prosí Boha, aby ho naučil s touto konečností počítat. Z toho všem nepřímo vyplývá, že zde na zemi máme určité poslání. A pro každého z nás je nesmírně důležité vědět, proč tady jsme. Mojžíš končí svůj žalm naléhavou prosbou „Upevni nám dílo našich rukou, ano, upevni dílo našich rukou!“ Toto dílo je jistě „dílo našich rukou“, ale určitě to není něco, co jsme si sami jen tak vymysleli. Žalmista určitě nechce, aby Hospodin „potvrdil“ nějaký náš samolibý či svéhlavý kapric. Nepřímo nám tedy tento žalm připomíná, že naše poslání, „dílo našich rukou“, nějak souvisí s věčností.

Co to je, můžeme ale zjistit jen tehdy, poslechneme-li Boží výzvu „obraťte se, synové Adamovi!“ (v. 3) Bez obrácení jen vršíme na sebe své nepravosti, skrýváme se před Bohem, nicméně on si to, co skrýváme, klade „do světla své tváře“ (v. 8). A naše léta pak skonávají v naříkání (v. 9).

A přece můžeme své dny prožívat jinak. Bůh nás může každý den hned z rána nasytit svým milosrdenstvím (v. 14). To je tak velké, že nám Bůh odpouští i promarněná léta. A naše dny pak mohou být naplněny chválou.

Slovenský evangelista Ján Kriška říkával, že má rád šťastné lidi. A že člověk nemůže být šťastný, pokud není připraven na smrt. Plně s tím souhlasím a mohu to potvrdit ze své pastýřské praxe. Pokud něco výrazně posilovalo už v mládí mou víru, pak to bylo pozorování, že mezi umíráním věřícího a nevěřícího člověka bývá výrazný rozdíl. Ten není dán tím, že by věřící postihovaly choroby nějakého zásadně jiného druhu. Je dán celkovým přístupem k životu. Nemusíme se morbidně zaobírat smrtí jako staří Egypťané, kteří se na ni připravovali celý život a dělali si s ní velké starosti. Víme totiž, že sami se na věčnost zajistit nemůžeme – ani kdybychom postavili sebevětší pyramidu. Počítání dnů je ale velmi, velmi užitečná věc.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru