Úvaha nad Žalmem 9 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

9. a 10. žalm patří k sobě. V Septuagintě (řeckém překladu Starého zákona) i Vulgátě (latinském překladu Bible) tvoří jediný Žalm. Proto v těchto biblích od 10. verše dále nesouhlasí číslování žalmů.

 

Hned na začátku vyhlašuje David něco, co není jenom programem pro bezprostřední budoucnost, ale co je jeho programem celoživotním (vv. 2 a 3): Hospodine, celým srdcem ti budu vzdávat chválu, budu vyprávět o všech tvých divech! Budu se v tobě radovat a veselit, budu opěvovat Tvoje jméno, ó Nejvyšší! Kdysi jsem říkával, že my, kdo patříme Kristu, máme na této zemi dva hlavní úkoly: zvěstovat evangelium a chválit Boha. Ten první úkol je do času, ten druhý je na věčnost. Friedrich Heer kdysi vydal knížku s názvem: Věčnost začíná dnes. To, co David vyhlašuje v právě citovaných verších, je tedy nejen celoživotní program pro tento věk, ale pro celou věčnost!

 

C. S. Lewis kdysi napsal, že když budou ti, kdo skončí v Božím království, vzpomínat na zemi, bude jim připadat jako předpokoj nebes. Zato těm, kdo skončí v pekle, bude připadat jako předpokoj pekla. Pokud patříš Bohu, pokud jsi vykoupený člověk, nejsi sice vysvobozen z přítomnosti hříchu, stále přebýváš ve světě, který ve zlém leží, nicméně můžeš naplno začít dělat to, co budeš dělat celou věčnost: Radovat se v Bohu, chválit Ho, opěvovat Jeho jméno…

 

To je také něco, co Satan snáší ze všeho nejhůř. Ano, chvála je mocným prostředkem duchovního boje, jak bylo naznačeno ve výkladu předchozího, 8. žalmu. Církev potřebuje – a může – pěstovat kulturu chvály. Snad o to intenzivněji, protože jsme obklopeni kulturou reptání.

To, že David chválí, ovšem neznamená, že by jeho život byl procházkou růžovou zahradou nebo že by David chodil jen s hlavou v oblacích. David dobře znal, co znamená být obklopen nepřáteli. Ostatně to plyne hned z následujícího, 4. verše: Vždyť mí nepřátelé se obrátili nazpět, upadli a zmizeli před tvou tváří!

 

Mohli bychom se domnívat, že David chválí Boha za to, že jeho nepřátelé dopadli špatně. Jinými slovy, že se raduje z neštěstí těch, kdo se proti němu stavěli. Jak uvidíme ještě z jiných žalmů, tento postoj v Davidově srdci nebyl. Spíše bychom ale mohli říci, že David chválí Boha proto, že jeho nepřátelé neuspěli. Neboť za jednotlivými nepřáteli naší duše je jeden Nepřítel, jehož snad hlavní snahou je, abychom nechválili Boha. Satan se nám snaží (a vždycky bude snažit) v chválách zabránit. David chválí Boha, protože Nepřítel Boží neuspěl.

Nepřítel Boží se nás snaží od Boha oddělit (podařilo se mu to u Adama a Evy). Snaží se, abychom Boha neviděli a tudíž nechválili. Pokud už Boha známe, snaží se alespoň o to, abychom chválili něco jiného než Boha – třeba Boží požehnání.

 

V další části David vyznává (v. 5): Zjednal jsi mi soud a právo. Po soudu a právu toužíme snad všichni – věřící i nevěřící. I ve dnech, kdy píši tento žalm, jsou mnozí lidé zneklidněni stavem justice a špatnou vymahatelností práva. Soud se neděje vůbec, a pokud se děje, pak mnohdy liknavě, a když už konečně rozsudek padne, máme mnohdy pocit nespravedlnosti.

 

Naší větší starostí by ale mělo být, aby se dál soud v církvi. Ano, to, co nám přináší skutečný život, je milost, nikoli spravedlnost. Ač na této straně nebes nebude církev nikdy dokonalá, nesmí na správné vykonávání soudu rezignovat. Jinak je nevěrohodná pro svět a někdy i nebezpečná pro své vlastní členy. Ne nadarmo považovala stará Jednota bratrská kázeň za jednu z nezbytných známek pravé církve. Kázeň není možná bez řádného soudu.

 

Nicméně jak soud ve světě, tak soud v církvi nemá nikdy ten poslední význam. Ten má až soud Boží, před kterým všichni staneme. A tak se skoro zdá, že tento žalm je „eschatologický“, tj. popisuje stav, který nastane až po druhém příchodu Kristově. Tomu by nasvědčovalo i pokračování 5. verše: …usedl jsi na trůn, Ty, spravedlivý soudce.

 

S gramatickými časy je v Žalmech značná potíž. Hebrejština má zvláště co se týče sloves (a tedy i co se týče časů) zcela jinou strukturu, než indoevropské jazyky. Na mnoha místech (a zvláště v žalmech) těžko rozhodnout, zda je přeložit časem minulým, přítomným či budoucím. Mnohdy musíme vycházet spíše z kontextu než z gramatického tvaru.

 

V dalších verších oslovuje David jednak Boha, jednak Božího nepřítele. Zajímavé je, že jim vlastně připisuje podobné věci. Nejprve je řečeno o Bohu (v.9): Napomenuls národy, zničils ničemu, jejich jméno jsi navěky vyhladil. Pak oslovuje Satana: Ó, ty nepříteli! Na věky skončila zkáza! Vyvrátil jsi města – zašla i vzpomínka na ně. Je nám tak připomenuto, že tento svět je bitevním polem. Nezůstane kámen na kameni. Mnohdy lidé o nějaké katastrofě říkají: Je to Boží soud. Možná to Boží soud je. Ale toto místo (kromě mnoha jiných) je nám varováním, abychom nemluvili do větru. Mohli bychom připisovat Satanovi, co dělá Bůh, nebo Bohu, co dělá Satan. Kdybychom brali Boží slovo opravdu vážně, došlo by nám, že pokud nemáme zvláštní Boží pověření, není naším úkolem vyslovovat soudy, proč ta či ona katastrofa nastala. Během katastrof máme jako křesťané celou řadu zajímavých a náročných úkolů – málokdy ale úkol soudit. Bohužel, mnozí se do toho hrnou až příliš. Nenáleží nám ale to postavení, které popisuje David dále (v. 8-9): Hospodin navěky trůní. Svůj trůn připravil k soudu, a on bude soudit celý svět spravedlivě; národy rozsoudí s přímostí.

 

Tak tedy Hospodin vyhlazuje ničemy, napomíná národy, Satan vyvrací města – a my jsme často zmateni! Co si počít? David zpívá o naději, kterou máme (10): Hospodin je nepřístupným hradem, je nepřístupným hradem v dobách soužení. Pán Ježíš řekl svým učedníkům: Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět (Jan 16,33). David měl vlastně nějaké soužení téměř pořád. Stejně tak je tomu se všemi Božími dětmi. Proto i apoštol Pavel připomínal: Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království (Sk 14,22). Utrpení je realita. Realitou je ale i Hospodin jako náš nepřístupný hrad. Tento obraz neznamená, že my sami se stáváme nepřístupnými. Naopak, to, že je nám Hospodin nepřístupným hradem, nám umožňuje, abychom v tomto světě zůstali zranitelnými. Křesťan není hrdina, který, když mu činí příkoří, nehne ani brvou. Volíme-li nezranitelnost a izolaci, nemůžeme už milovat své nepřátele. Rozhoduješ-li se pro lásku, vědomě se rozhoduješ, že zůstaneš zranitelným. A přece tvůj skutečný život, srdce tvého srdce, je skryto v onom nepřístupném hradě: …váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu (Kol 3,3). Tento Bůh neopustí ty, kteří ho hledají (v. 11).

 

David nás znovu vyzývá (v.12): Opěvujte Hospodina, sídlícího na Sijónu, zvěstujte mezi národy jeho činy! Hospodin, velitel nebeských armád (= Hospodin zástupů) sídlí na Sijónu, tedy uprostřed církve bojující. Opěvujeme Boha – válečníka, jsme stvořeni k tomu, abychom národy seznamovali s jeho činy. Tento Bůh – udatný válečník je současně nesmírně citlivý a pamatuje i na ty nejposlednější (v. 13): Neboť vyhledává krev, pamatuje na ni, na volání zkroušených nezapomíná.

Krev, to je ve Staré smlouvě život. Žádný život není před Bohem zapomenut.

 

Dnes jezdí tisíce lidí obdivovat egyptské pyramidy. Tyto pyramidy stavěly jistě stovky, patrně tisíce, není vyloučeno, že dokonce desetitisíce dělníků, často otroků. Co o těchto lidech dnes víme? Téměř nic. Zato pyramidy i po tisíciletích stojí. Tak to vypadá z lidské perspektivy. A jak to vypadá z perspektivy Boží? Soudím, že Hospodina ty pyramidy moc nezajímají. Zato krev toho posledního otroka není před ním zapomenuta. Každá duše je v jeho očích vzácná. Když si to uvědomíme, nebude to mít vliv na náš žebříček hodnot?

 

David, který takto chválí Hospodina, je ovšem stále v soužení. David si neponechává své chvály na dobu, až budou všechny boje dobojovány, až mu bude dobře. Chválí Hospodina, ukazuje nám, v čem je jeho skutečná velikost (ne tedy v tom, že je nositelem filozofických přívlastků všemohoucí - vševědoucí – všudypřítomný, ale v tom, že na volání zkroušených nezapomíná). Vzápětí však volá (v. 14): Smiluj se nade mnou, Hospodine! Pohleď, jak mě trápí ti, kdo mě nenávidí! Obrací se k Bohu, který přece neopouští ty, kdo ho hledají, a tak se opět ocitá v nedobytném hradě. Může vyznávat (14b-15): Ty mě vyzdvihuješ z bran smrti, abych v branách dcery Sijónské vyprávěl o všech Tvých chvályhodných skutcích a jásal nad Tvou spásou. V Kristu jsme vysvobozeni od něčeho a k něčemu. Pokud jsi nepoznal a neuvěřil, že tě Kristus vysvobozuje od smrti, pak jsi ještě nepoznal ani sám sebe, ani Krista. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Kristus Tě vykoupil, vysvobodil, ale ne pro nějakou abstraktní svobodu, která se vlastně rovná svévoli. Vysvobodil tě, abys vyprávěl o jeho chvályhodných skutcích a jásal nad jeho spásou. Jsi-li vykoupeným člověkem, má tvůj život nějakou náplň.

 

9. žalm končí pravdou, která je v Písmu mnohokrát vyřčena v různých obměnách: Národy se topí v jámě, kterou udělaly; noha jim uvízla v síti, kterou ukryly. Hospodin se dal poznat – vykonal soud: Ničema se zapletl do díla svých dlaní.

 

Můžeme říci s C. S. Lewisem: Na konci věků budou lidé rozděleni do dvou kategorií: Jedni budou ti, kteří řekli Bohu: Buď vůle Tvá. Druzí budou ti, kterým řekne Bůh: Buď vůle tvá. Bůh by mohl soudit různým způsobem, zde však je Božím soudem pouze to, že na člověka – či na celé národy – dopadá to, co lidé sami vymysleli a připravili. Jeremjáš tutéž myšlenku vyjadřuje poněkud odlišně ve svém Pláči: Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně (3,65). Božím soudem je už to, že Bůh ponechá člověka osudu, který si sám zvolil. Platí zákon setby a sklizně. A tak končím slovem z proroka Ozeáše: Rozsívejte sobě k spravedlnosti, žněte k milosrdenství, ořte sobě ouhor, poněvadž čas jest k hledání Hospodina (10,12 K). 

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru