Úvaha nad Žalmem 89

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

Úvahy nad 89. žalmem – 1. část

 

1 Meditace Étana Ezrachejského.

2 Navěky budu opěvovat Hospodinovo milosrdenství, od pokolení do pokolení budu svými ústy oznamovat jeho věrnost.

3 Řekl jsem totiž: Navěky je zbudováno milosrdenství v nebesích, v nich jsi upevnil svou věrnost.

4 Zavázal jsem se smlouvou svému vyvolenému, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:

5 Navěky upevním tvé potomstvo, zbuduji od pokolení do pokolení tvůj trůn. Sela.

6 Hospodine, nebesa vzdávají chválu za Tvůj div i za Tvou věrnost v shromáždění svatých.

7 Vždyť kdo v oblacích je roven Hospodinu? Kdo je podoben Hospodinu mezi Božími syny?

8 Bůh je strašný v společenství svatých, veliký a hrozný ve všech kolem sebe.

9 Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako Ty? Jsi mocný, Hospodine, a tvá věrnost je všude s Tebou. 10 Ty panuješ nad majestátným mořem; když se pozvedají jeho vlny, Ty je utišíš.

11 Ty jsi srazil obludu jako raněného, svou mocnou paží jsi rozptýlil své nepřátele.

12 Tvá jsou nebesa, tvá je i země – Ty jsi založil svět a vše, co ho naplňuje.

13 Ty jsi stvořil sever i jih; Tábor i Chermón jásají ve Tvém jménu.

14 Tobě patří síla i udatnost; Tvá ruka je silná, Tvá pravice se pozvedá.

15 Spravedlnost a právo jsou základem Tvého trůnu; milosrdenství a pravda kráčí před Tebou.

16 Blaze lidu, který zná radostný křik – ti budou chodit ve světle Tvé tváře, Hospodine.

17 Ve Tvém jménu jásají každého dne, pozvedají se ve Tvé spravedlnosti.

18 vždyť Tys nádherou jejich síly; díky Tvé přízni se zvedá náš roh,

19 neboť naším štítem je Hospodin a naším králem Svatý Izraele.


Poměrně dlouhý 89. žalm rozdělím na tři části. V první části se mnohokrát vyskytuje slovo „věrnost“, Pokud byste se podívali do některých starších překladů, zjistili byste, že toto slovo překládají „pravda“. Můžeme říci, že jak pravda, tak věrnost jsou atributy Božího charakteru.

Vždycky jsem měl zájem o jazyky a vždy mě zajímala etymologie slov. Bohužel, jako kazatele mě to svedlo k určitému nešvaru, a totiž zakládat výklad Písma na etymologii. Často jsem mluvil o tom, že řecké slovo pro hřích, hamartia, vlastně původně znamenalo „minutí se cíle“. Nemyslím si, že bych tím nějak výrazně uškodil, protože je to svým způsobem pravda, nicméně později jsem v jedné chytré knize četl jednoduché upozornění, které můj zápal pro „etymologická kázání“ poněkud ochladilo. Autor psal, že při výkladu Písma musíme vycházet z toho, jak danému slovu rozuměl autor (pisatel Písma), který ho používal, a nikoli z toho, jak vzniklo nebo co znamenalo o pět set let dříve.

Přesto se u tohoto žalmu u etymologie slov na chvíli zastavím. Myslím si totiž, že je velký rozdíl mezi tím, jak pravdě rozuměli Řekové a jak jí rozuměli Izraelité, a že to v tomto případě přece jenom s etymologií nějak souvisí.

Řecké slovo pro pravdu zní alétheia. A je tak zvané a privativní; předpona a- v řečtině odpovídá českým předponám u- nebo od-. Kořen slova zní léthé. Když jsem napsal tuto větu, můj microsoftový korektor mi opravil malé l na velké a já to musel ručně vrátit. Znalci řecké mytologie si patrně vzpomenou na přívozníka Cháróna, který převážel zesnulé přes řeku Léthé, což se překládá Řeka zapomnění. Etymologicky by to mělo být spíše Řeka „přikrytí“. Souvisí totiž se slovesem lanthanó, zakrývám, skrývám (jeden z minulých časů zní eléthon). Etymologicky tedy řecké alétheia označuje to, co je odkryté, tedy zjevné. Rozdíl proti hebrejštině nás napadne ihned. Pokud v hebrejštině pravda souvisí s věrností, pak musí jít o atribut osoby – o odkryté věci bychom těžko řekli, že je „věrná“. Neřeším vůbec otázku, zda o těchto souvislostech uvažoval evangelista Jan, když zachycoval Ježíšův výrok „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (14,6). Pokud nám ale Lukáš ve Skutcích zachycuje Pavlovo setkání s filosofy na aténském aeropágu, pak mě vůbec nepřekvapuje, že si moc nerozuměli. Jejich přístup k pojmovému zvládání skutečnosti byl opravdu hodně odlišný. Naše pojetí pravdy není totožné ani s hebrejským, ani s řeckým. Několikrát jsem na otázku, co je pravda, dostal odpověď, že je to „shoda se skutečností“. Když se nad tím zamyslíte, dojde vám, jak je tento výrok divný. Co se shoduje se skutečností? Ta slova, která vyslovíme? Propána, jak? Naše chápání skutečnosti? Vždyť přece víme, jak často se mýlíme?! Nebudu tuto otázku dále rozebírat. Jsem ale rád, že Bůh je věrný. A že Boží pravda je Boží věrnost. Říká-li tedy Ježíš, „Já jsem ta Pravda“, pak tím říká jistě i to, že je věrný, nikoli (pouze) to, že je „odkrytý“.

Náš dnešní žalm nám říká nádhernou věc: „Spravedlnost a právo jsou základem Tvého trůnu; milosrdenství a pravda kráčí před Tebou“ (v. 15). Je to poetická řeč, nicméně vyjadřuje veledůležité skutečnosti: Boží vláda (jejímž obrazem je zde trůn) spočívá na spravedlnosti a právu. Všichni máme asi pocit, že v naší době právě spravedlnost a právo selhávají. A asi bychom neřekli, že naše současná vláda (nemyslím teď ministry, ale celkový stav a uspořádání) spočívá na spravedlnosti a právu. Jenže ještě před spravedlností a právem „kráčí“ milosrdenství a věrnost/ pravda. Bylo by hrozné, kdyby spravedlnost a právo byly základem Boží vlády, ale Bůh by nebyl milosrdný. Pak by pro nás byl asi relevantní pouze verš „odplata za hřích je smrt“.

V 9. verši čteme: „Tvá věrnost je všude s Tebou.“ Vzápětí se mluví o moři, a moře je v Písmu zpravidla obrazem sil nepřátelských Bohu. Bůh ale nad ním panuje, i nad „obludou“, která se v něm skrývá. A Hospodinova paže rozptýlila všechny nepřátele (v. 11). V duchovním boji je s Bohem jeho věrnost/pravda. To je důležité. V dnešní době slýcháme někdy výzvy, že se v politice nemá moralizovat a že politiku nemáme pojímat jako souboj dobra a zla. Něco pravdy na těchto výzvách je: Málokdy proti sobě stojí politici rozdělení tak, že na jedné straně jsou ti, kdo chtějí vědomě škodit a jenom škodit, a na druhé straně ti, kdo chtějí jen a jen dobro. Démonizace politických protivníků skutečně věci neprospívá. Nicméně celkově je ta výzva zavádějící a demobilizující: V našem životě jde stále o souboj dobra a zla, a jde o něj i ve společnosti. Jen ty hranice nejsou vždy snadno rozpoznatelné a mnohdy vedou naším vlastním srdcem a naší vlastní myslí. Ano, své politické (nebo teologické) protivníky bychom neměli démonizovat, to ale neznamená, že bychom z politiky měli vyloučit morální a hodnotové soudy a otázku pravdy.

Vraťme se ještě na počátek žalmu. Žalmista má krásný životní program: „Navěky budu opěvovat Hospodinovo milosrdenství, od pokolení do pokolení budu svými ústy oznamovat jeho věrnost. Řekl jsem totiž: Navěky je zbudováno milosrdenství v nebesích, v nich jsi upevnil svou věrnost“ (vv. 2-3).

Naší útěchou je, že existují nebesa, oblast Boží vlády, v nichž je „upevněna“ Boží věrnost/pravda. Ale je tam zbudováno i milosrdenství. A my si můžeme vytknout stejný cíl jako žalmista: Opěvovat Boží milosrdenství a oznamovat jeho věrnost/pravdu. To je třeba činit v každé generaci znova. A jsem rád, že můžeme svůj životní program pojmout takto pozitivně: Žalmista nemluví o tom, že bude kritizovat nemilosrdnost a bojovat proti temnotě a nevěrnosti. To neznamená, že by to nikdy nemohl dělat, nicméně důležité je, abychom svůj životní program pojali pozitivně. A můžeme tak činit, protože Bůh své milosrdenství skutečně zbudoval a svou pravdu upevnil. To, že přistupujeme k druhým s milosrdenstvím, není známkou slabosti, ale důvěry v Boha.

 

Úvahy nad 89. žalmem – 2. část

20 Jednou jsi ve vidění promluvil ke svým věrným. Řekl jsi: Oděl jsem hrdinu pomocí, vyvýšil jsem vybraného z lidu.

21 Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým svatým olejem.

22 Stále s ním bude má ruka, upevním i jeho paži.

23 Nepřítel na něj nevyzraje, bídák ho nepokoří.

24 Potřu před ním jeho protivníky, porazím ty, kdo ho nenávidí.

25 Bude s ním má věrnost i mé milosrdenství, v mém jménu se pozvedne jeho roh.

26 Jeho ruku položím na moře, jeho pravici na řeky.

27 On ke mně bude volat: Můj otče, Tys můj Bůh, Tys má skála i spása!

28 A já ho ustanovím prvorozeným, nejvyšším z králů země.

29 Navěky mu zachovám své milosrdenství, svou smlouvu mu věrně dodržím.

30 Ustanovím natrvalo jeho potomstvo a jeho trůn po všechny dny nebes.

31 Pokud jeho potomci opustí můj zákon a nebudou žít podle mých nařízení,

32 jestliže má ustanovení znesvětí a nebudou dbát mých příkazů,

33 navštívím holí jejich přestoupení a jejich zvrácenost ranami,

34 ale své milosrdenství vůči němu nezruším a nezradím svou věrnost.

35 Neznesvětím svou smlouvu, nezměním, co vyšlo z mých rtů.

36 Jednou jsem přísahal při své svatosti. Což bych lhal Davidovi?

37 Jeho potomstvo tu bude navěky a jeho trůn bude přede mnou jako slunce,

38 jako měsíc bude pevně stát navěky – a svědek v oblacích je spolehlivý. Sela.


Podobně jako mnoho jiných žalmů můžeme i tento žalm číst na různých rovinách. Mluví se v něm o judském králi Davidovi a tento žalm Étana Ezrachejského je nutno číst především s ohledem na Davida. Toho Bůh „nalezl“, pomazal, ochránil před hněvem Saulovým i úklady nepřátel, provedl léty zkoušek a učinil slavným králem. Ano, tento žalm měl prosté historické naplnění – Bůh skutečně porazil ty, kdo Davida nenáviděli; stačí pročíst si knihy Samuelovy a připomenout si, kolika nebezpečím – včetně vzpoury vlastního syna – musel David čelit. A čelil jim vítězně, neboť Bůh byl s ním.

Když takto čteme 89. žalm, můžeme se zamýšlet nad tím, jak tato slova zaslíbení asi prožíval David během některé z chvil, kdy mu bylo velice úzko. David slyšel, co je mu zaslíbeno, už když ho Samuel pomazal na krále. Následovalo ale dlouhé období, kdy byl neustále v nebezpečí od svého předchůdce na izraelském trůnu. Jak asi vnímal ona krásná slova zaslíbení, když prchal jako psanec? Jak je vnímal, když Amálekovci odvedli ženy a děti jeho i jeho bojovníků a kdy se ho ti, pro něž se nasadil, chystali ukamenovat? Čteme-li slavný 89. žalm, mohli bychom na toto vše zapomenout, ačkoli tento žalm, čteme-li ho pozorně, naznačuje, že Davidův život nebude procházka růžovou zahradou. Vždyť přece zmiňuje „nepřátele“, „bídáky“ a „protivníky“. Mohli bychom to při jeho četbě snadno přehlédnout.

Nedávno jsem byl na pozoruhodné „konferenci“, či spíše shromáždění, které zorganizoval můj dosud ještě neplnoletý syn s několika kamarády. Byl to víkend plných chval a prorockých slov. Byl jsem tam jen dvě hodiny s přítelem ze Slovenska, který byl vloni v létě vysvobozen z drog. Na tomto shromáždění jsem slyšel mladé lidi, které jsem osobně neznal; za to u některých znám jejich rodiče, v jednom případě dokonce prarodiče. Když jsme se pak vraceli autem do Prahy, vyprávěl jsem svému příteli některé rodinné příběhy. Některé z oněch dětí (pardon, dospívajících) se ani neměly narodit – lékaři poměrně vehementně doporučovali potrat. Rodiče jiných procházeli vážnými krizemi. Nicméně jak jsem ty příběhy vyprávěl, uvědomil jsem si, jak jsou slavné. Ty děti (pardon, mladí lidé), mnohé z toho možná ani neznají. Během svých pastorských let jsem zakoušel mnoho trápení a starostí, neboť za pastorem chodí zejména ti, kdo mají problémy; nestává se mu často, že by za ním zašel někdo jen proto, aby mu oznámil, že se má skvěle. Ale když mi bylo dáno takto s odstupem vidět lidské příběhy a to, co dělal Bůh, chtělo se mi plakat dojetím.

David taky prožíval těžké chvíle, ale nakonec Bůh „pozvedl jeho roh“ (srov. v. 25). A proč byl Davidův život – viděný s odstupem, po dobojování bojů – tak slavný? Protože Bůh mu „zachoval milosrdenství“ a „dodržel smlouvu“ (v. 29). Ne tedy proto, že David uměl dobře bojovat nebo že byl chytřejší než ostatní. Důležitá jsou slova „On ke mně bude volat: Můj otče, Tys můj Bůh, Tys má skála i spása!“ (v. 27). Bill Johnson v knize, kterou právě překládám, píše, že starozákonní David měl k Bohu novozákonní vztah. Ježíš nás učí volat k Bohu „Abba“, „tatínku“ – ale nejen že nás to učí, on především prolil svou krev a položil svůj život, abychom mohli „směle přistupovat k trůnu milosti“ (He 4,16). Ježíš je důvodem, proč můžeme Boha nazývat otcem. Jenže pozor – pokud ho tak nazýváme, pak to ještě neznamená, že k němu máme takový vztah. I krásné slovo „otec“ se může stát pouhým titulem. Jde o realitu, nikoli o slova.

Tu jsem si vzpomněl na své největší krize, na chvíle, kdy mi bylo opravdu těžko. Právě tehdy jsem se setkával s Otcem nejintenzivněji. A tak si říkám, možná David pociťoval Boží blízkost nejsilněji právě tehdy, když čelil největším protivenstvím. V každém případě vím, že Bůh je věrný – a že to můžeme, byť pokaždé jiným způsobem, zakoušet jak uprostřed protivenství, tak když s odstupem hledíme na lidské osudy. Boží přízeň a Boží vyvolení neznamená, že si můžeme dělat, co chceme, a že nezáleží na tom, jak jednáme. „Pokud jeho potomci opustí můj zákon a nebudou žít podle mých nařízení, jestliže má ustanovení znesvětí a nebudou dbát mých příkazů, navštívím holí jejich přestoupení a jejich zvrácenost ranami“ (vv. 31-33). Taková je situace našeho národa – a celé Evropy. Znesvětili jsme Boží ustanovení, nedbali jsme na Boží příkazy. Boží rány přijdou. Zaslíbení, které následuje, („…své milosrdenství vůči němu nezruším a nezradím svou věrnost“ – v. 34) nemůžeme na sebe vztahovat automaticky. Můžeme však o Boží milosrdenství prosit – a spoléhat na věrnost Boha, který řekl: „Kdokoli by vzýval jméno Hospodinovo, bude zachráněn.“ Jak řekl A. W. Tozer, Boha lze začít hledat odkudkoli, i z těch největších hlubin, pokud jsme ochotni činit pokání. Platí to pro jednotlivce i pro národy.

Tato část žalmu končí zaslíbením: „Jeho potomstvo tu bude navěky a jeho trůn bude přede mnou jako slunce…“ (v. 37). Na počátku jsem zmínil, že tento žalm můžeme číst na různých rovinách. Je výslovně o Davidovi, ale můžeme ho vztáhnout i na Ježíše Krista. „Jeho potomstvo tu bude navěky…“ Není zde řečeno, jak velké to potomstvo bude, ale církev tu bude až do konce dnů. Bůh zde bude mít své uctívače. Kéž k nim patříme!


Úvahy nad 89. žalmem - III. část


39 Ale Tys ho odvrhl a odmítl, rozhněval ses na svého pomazaného.

40 opustil jsi smlouvu svého služebníka, jeho korunu jsi znesvětil, pohodil na zem.

41 Pobořils všechny jeho hradby, z jeho pevností jsi učinil trosky.

42 Plení ho všichni, kdo procházejí kolem, je pro posměch svým sousedům.

43 Vyvýšils pravici jeho protivníků, rozradostnils všechny jeho nepřátele,

44 ano otupils i ostří jeho meče a v bitvě jsi ho nepodepřel.

45 Zbavil jsi ho lesku a jeho trůn jsi svrhl na zem.

46 Zkrátils dny jeho mládí a pokryls ho hanbou. Sela.

47 Až dokdy, Hospodine? Budeš se pořád skrývat? Bude tvá zloba plát jako oheň?

48 Rozpomeň se na mě! Co je lidský věk? K jaké nicotě jsi stvořil lidské syny?

49 Který muž kdy žil a nespatřil smrt? Kdo zachránil svou duši z moci podsvětí?

50 Kde je Tvé dřívější milosrdenství, Panovníku, které jsi odpřisáhl Davidovi ve své věrnosti?

51 Hospodine, pamatuj na potupu svých služebníků! Nosil jsem ji ve svém klíně od všech možných národů.

52 Jak tupili tví nepřátelé, Hospodine, jak tupili kroky tvého pomazaného!

53 Požehnán buď Hospodin navěky. Amen i amen.


Výklad druhé části žalmu jsem ukončil těmito slovy: „Na počátku jsem zmínil, že tento žalm můžeme číst na různých rovinách. Je výslovně o Davidovi, ale můžeme ho vztáhnout i na Ježíše Krista. ‚Jeho potomstvo tu bude navěky…‘ Není zde řečeno, jak velké to potomstvo bude, ale církev tu bude až do konce dnů. Bůh zde bude mít své uctívače.“ Nicméně z veršů, jimiž začíná tato třetí část, se zdá, že jde o slova nikoli o Davidovi či jiném judském králi, ale o Izraeli jako celku. Zatímco 40. verš se zdá mluvit o jednotlivci, zatímco 41. verš se zdá mluvit spíše o městě, ale ještě je možno ho chápat jako výpověď o jednotlivci, 42. verš mluví evidentně o městě, tedy o Jeruzalému, který ovšem zastupuje celý Izrael. Následující verše jistě nelze vztahovat na Krista. Zdá se mi však, že tyto verše (41-44) lze snadno vztáhnout na evropskou církev postmoderní doby: „Pobořils všechny jeho hradby, z jeho pevností jsi učinil trosky. 42 Plení ho všichni, kdo procházejí kolem, je pro posměch svým sousedům. 43 Vyvýšils pravici jeho protivníků, rozradostnils všechny jeho nepřátele, 44 ano otupils i ostří jeho meče a v bitvě jsi ho nepodepřel. 45 Zbavil jsi ho lesku a jeho trůn jsi svrhl na zem.“

Ano, církev je mnohdy pro posměch. Pravice jejích protivníků je vyvýšená. Nepřátelé se nad ní radují. Církev je zbavena lesku.

V posledních desetiletích je veden soustředěný útok proti církvi. Církev je stále více marginalizována (odstrčena na okraj, učiněna nedůležitou). Za mnohé si pochopitelně může sama. Skandály pedofilních kněží, rozmařilost biskupa Franze-Petera Tebartz-van Elsta z německého Limburgu, problémy s vatikánskou bankou, a u nás navíc nešťastně pojaté „církevní restituce“ – to vše církev nesmírně zatížilo – její vinou. Na druhé straně jsem přesvědčen, že skandály pedofilních kněží jsou přifukovány a že je uměle vytvářen dojem, že církev (zejména katolická) má v této oblasti mnohem větší problémy než jakékoli jiné lidské společenství. Nyní ale nejde o to, zjistit, „kde je pravda“, ale o to, že zmiňované verše skutečně „pasují“ na dnešní církev, jak ji svět chápe.

Zastavme se ještě konkrétně u 44. verše: „Otupils ostří jeho meče a v bitvě jsi ho nepodepřel.“ Mečem církve je meč Ducha, Boží slovo. Problémem církve je, že v minulosti sama dělala hodně pro to, aby její meč byl otupen. Síla církve je dána Božím slovem. Nemilujeme Boha více, než milujeme jeho Slovo. „Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání“ (srov. J 14,15). Boží slovo je oživeno Duchem svatým – bez Ducha je mrtvou literou. Bůh bude „potvrzovat kázané slovo“ (srov. Mk 16,20). Má ovšem mezi námi co potvrzovat? Může potvrzovat slovo, které kážeme? Nekážeme jen vlastní nápady, které jsou bez moci?

Co tedy dělat? Řvát k Bohu! „Až dokdy, Hospodine? Budeš se pořád skrývat? Bude tvá zloba plát jako oheň?“ (v. 47).“ Kéž bys tak roztrhl nebe a sestoupil, aby se před tebou hory roztřásly!“ (Iz 63,19 B21).

Následující verše jakoby se týkaly opět jednotlivce: „Rozpomeň se na mě! Co je lidský věk? K jaké nicotě jsi stvořil lidské syny? Který muž kdy žil a nespatřil smrt? Kdo zachránil svou duši z moci podsvětí?“ (vv. 48-49).

Podobně jako tomu bylo v 88. žalmu, jsou zde otázky, na které není odpověď ve Starém zákoně, ale je na ně odpověď v zákoně Novém. Který muž žil a nespatřil smrt? Ježíš Kristus ji sice spatřil, ale zvítězil nad ní! Kdo zachránil svou duši z moci podsvětí? Kdo jiný než Ježíš Kristus! A zachránil nejen duši svou, ale i duši naši! A že by Bůh stvořil lidské syny k nicotě? Kdepak – stvořil je pro věčný život! A co je lidský věk? Nic pro věčnosti – ale vše z hlediska toho, že je kratičkým časem, kdy se člověk rozhodne, kde bude věčnost trávit.

„Kde je Tvé dřívější milosrdenství, Panovníku, které jsi odpřisáhl Davidovi ve své věrnosti?“ (v. 50). Panovník je milosrdný stále. Odkudkoli k němu můžeme začít volat. Naplní svá zaslíbení. A my máme v Kristu odpovědi na řadu otázek, na které žalmista odpověď neměl. Netvrdím, že máme odpovědi na všechny otázky. Ale víme vše, čeho je zapotřebí k vítěznému životu před Bohem.

A tak tuto úvahu končím posledním veršem žalmu – a celé 3. knihy žalmů: „Požehnán buď Hospodin navěky. Amen i amen.“

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru