Úvaha nad Žalmem 87

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Zpívaný žalm synů Kórachových.

Jeho základ je na svatých horách.

2 Hospodin miluje brány Sijónu nade všechny příbytky Jákobovy.

3 Vyprávějí se o tobě slavné věci, město Boží! Sela.

4 Připomenu Rahab a Bábel z těch, kdo mne znají. Hle, Pelištea a Týr, ba i Kúš – ti všichni se tam zrodili.

5 O Sijónu se bude říkat: Zrodil se v něm ten i onen. A sám Nejvyšší ho činí pevným.

6 Hospodin si zapíše při soupisu národů: Tento se narodil tam. Sela.

7 A budou při tanci zpívat: Všechny mé zdroje jsou v Tobě!


87. žalm je svým způsobem jedinečný a dosti tajemný. „Jeho základ je na svatých horách.“ Tak jsme přeložili první verš. Většina překladů neodolala pokušení a doplnila, o jaký základ (dle mínění překladatelů) šlo. Většinou tomuto verši rozumějí tak, že jde o město Jeruzalém či ještě specifičtěji o jeruzalémský chrám (to ostatně naznačuje i výkladová poznámka ČSP). Tímto směrem ostatně ukazuje i následující druhý verš, kde se mluví o „branách Sijónu“. Trochu to ovšem komplikuje plurál „svaté hory“.

Aniž bych chtěl popírat běžnou interpretaci, pokouším se tomuto verši rozumět trochu jinak. Při jeho čtení se mi vybavují slova z 15. nebo 24. žalmu: „Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?“ (15,1). „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? Kdo stane na jeho svatém místě?“ (24,3). Kdo chce pochopit, co založil Bůh, jaký je základ vesmíru a dějin spásy, musí vystoupit na Hospodinovu horu. 15. a 24. žalm pak popisují člověka, který může stanout na svaté hoře: „Ten, kdo žije bezúhonně, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci, kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo a nekydá na svého blízkého hanu, pohrdá ve svých očích zavrženíhodným, váží si však těch, kdo se bojí Hospodina. Odpřisáhl-li něco ke své škodě, nezmění to; své peníze nedává na lichvu, úplatek proti nevinnému nepřijímá“ (15,2-5).

Jinak řečeno, základ všeho se zjevuje lidem čistého srdce, lidem, kteří zvolili osobní integritu. Je to v souladu se slovy v 2. Petrově: „…doplňte svou víru ctností, ctnost poznáním…“ (1,5). Chceš-li poznat základ všeho, nemůžeš začít poznáním. Musíš začít vírou a ctností. A toto opět odpovídá slovům Písma: „Bázeň boží je počátek moudrosti“ (Př 9,10).

Chceš-li poznat základ všeho, musíš vystoupit na svatou horu. K tomu je potřeba něco jiného než vysoké IQ nebo diplom z teologické fakulty. Nejsi bez šance…

Hospodin miluje brány Sijónu. Hospodin je bojovník. Jeruzalém je symbolem církve, Sijón je symbolem církve bojující. Brány jsou místem rady. Hospodin je bojovník, a proto miluje Sijón více než Jeruzalém a Jeruzalém více než ostatní příbytky Jákobovy. (Samozřejmě zde není řečeno, že zbytek Jeruzaléma a ostatní příbytky Jákobovy nemiluje.)

„Vyprávějí se o tobě slavné věci, město Boží!“ Tato slova platila i po roce 135 po. Kr., kdy byl nejen chrám, ale i celý Jeruzalém zcela zničen a Židům byl zakázán vstup do jeho prostoru. Slovo Boží trvá navěky, i když to tak někdy vůbec nevypadá. „Rahab“ a „Bábel“, to je dnešní Egypt a Irák. „Pelištea“ je pásmo Gazy a „Týr“ je dnešní Libanon. Nu, nezdá se, že byl lid na těchto místech žijící „znal“ Hospodina, jak naznačuje 4. verš. A jak rozumět slovům, že „ti všichni se zrodili tam“, tj. na Sijónu?

V Bohu má původ i jeho popěrač. Chceš-li poznat „základ“, musíš vystoupit na „svatou horu“; nicméně i když ten základ nepoznáš, on je přece tvým základem, a to dokonce i tehdy, když o tom nechceš slyšet. Richard Dawkins je vášnivým popěračem Boha a bojovníkem proti křesťanství a křesťanům – ale i on existuje jen proto, že Bůh řekl „ano“ k jeho zrození, a může křesťanům škodit jen proto, že Bůh do něj vložil úžasný potenciál. Egypťané a Arabové z jiných zemí proti Sijónu bojují, ale ten, který jim dal „základ“, miluje brány Sijónu. A ti, kdo z nich vystoupí na svatou horu, tomu porozumějí. Je to ovšem pravda, i když oni tu pravdu v současné chvíli nechápou.

Nyní se o Sijónu neříká, že se tam „zrodil ten i onen“ (v. 5). A přece i dnes platí, že ti, kdo prosadili zrušení otroctví, se duchovně „zrodili na Sijónu“. Totéž platí o raných bojovnících za rovnoprávnost žen. Totéž platí o těch, kdo bojovali proti krutosti (u nás třeba kníže Václav), protože se jich dotklo evangelium. Evropa, která se zříká svých křesťanských kořenů, to nechce vědět, ale vše, co stojí za řeč, vše, co má trvalou hodnotu, se zrodilo na Sijónu, v církvi bojující.

„A sám Nejvyšší ho (tj. Sijón) činí pevným“ (v. 5). Zní to neuvěřitelně, až pohádkově. Hospodinova armáda nemusí být početná – to víme již od dob Gedeonových, který s třemi sty muži způsobil porážku Midjánců. Současná církev v Evropě nám může připadat slabá, a možná bude Evropa pro svou nevěrnost Hospodinu vydána soudu a pošlapou ji pohané. Nicméně ostatek Sijónu zde bude vždy, neboť sám Hospodin ho činí pevným.

„A budou při tanci zpívat: Všechny mé zdroje jsou v Tobě!“ Tento závěrečný verš je završením i výkladem veršů předchozích. Všechny mé zdroje – to, co je v mém životě cenné, co má smysl, co obstojí – vyplývá ze základu, který položil Bůh na svatých horách. Je to již nyní důvodem k radosti. Žalm se ovšem obrací do budoucnosti: „…budou při tanci zpívat“. Jednou ustane nepřátelství a Egypt i Pelištea budou tančit před Hospodinem, kterého poznají jako zdroj své existence, svého smyslu, své radosti.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru