Úvaha nad Žalmem 84

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval – na gittít. Žalm synů Kórachových.

2 Jak milé jsou Tvé příbytky, Hospodine zástupů!

3 Má duše touží a chřadne steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i tělo radostně volá k živému Bohu.

4 I vrabec si najde domov, i vlaštovka má hnízdo, kam klade svá mláďata, u tvých oltářů, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!

5 Blaze těm, kteří přebývají ve Tvém domě a stále Tě chválí! Sela.

6 Blaze člověku, jehož síla je v Tobě, který je odhodlán putovat.

7 Procházejí údolím balzámovníku a učiní je pramenem, nadto je raný déšť halí požehnáním.

8 Putují – stále silní – a objeví se před Bohem na Sijónu.

9 Hospodine, Bože zástupů, slyš mou modlitbu. Naslouchej, Bože Jákobův! Sela.

10 Štíte náš, Bože, viz, pohleď na tvář svého Pomazaného!

11 Den ve Tvých nádvořích je lepší než tisíc jinde. Zvolil jsem si raději stát na prahu domu svého Boha než pobývat ve stanech ničemů.

12 Vždyť Bůh Hospodin je slunce i štít, Hospodin dává milost i slávu – neodepře dobro chodícím v ryzosti.

13 Hospodine zástupů, blaze člověku, který doufá v Tebe!


 

Zdá se mi, že tento žalm k nám velmi živě promlouvá, ačkoli je vlastně plný nejrůznějších tajemství. U jakých oltářů má vlaštovka hnízdo? Jaká Hospodinova nádvoří má žalmista na mysli? Kde je dnes práh Božího domu (v. 11)? A což teprve „Údolí balzamovníku“!

Nesnadno se na tyto otázky odpovídá. Čím to tedy je, že nám tento žalm přesto připadá tak blízký?

Domnívám se, že blízký připadá tomu, kdo někdy učinil zkušenost s Boží blízkostí. Tu můžeme a máme hledat, ale mnohdy přichází nečekaně. V mém životě je několik okamžiků, kdy jsem Boží blízkost vnímal obzvlášť intenzivně. Když „to přišlo“ poprvé, bylo to nečekané, a až dodatečně jsem si uvědomil, jak to bylo krásné. Probudilo to ve mně hlad po Boží přítomnosti. Dříve jsem po ní tolik netoužil, protože jsem ji nikdy tak silně nezažil. Pokud jsme něco neokusili, pochopitelně na to nemáme chuť.

Ano, vím, že Bůh je nám objektivně přítomen stále. A nezapomínám na prostinkou lekci z „kurzíků“, na nichž jsem jako novorozené Boží dítě vyrůstal. Byla obsažena v jednoduché otázce: „Zdá-li se ti Bůh daleko, kdo z vás dvou se vzdálil?“

Ne, Bůh nás hledat nemusí, přestože první doložená otázka, kterou položil člověku, zní „Adame, kde jsi?“ (Gn 3,9). Tuto otázku položil Adamovi, aby Adam mohl najít sám sebe.

Pro kvalitu a smysl našeho života je klíčová touha po Bohu. „Nádvoří“ a „práh“ – to jsou jen obrazy Boží blízkosti. Je-li člověk v Boží blízkosti, nebojí se zranitelnosti a klidně se přirovná k vrabečkovi či vlaštovce.

Ten, kdo okusil Boží blízkost a chce víc, je odhodlán putovat. Když jsem tento žalm překládal, zjistil jsem kdesi, že balzámovníky rostou i v suchých údolích. Ten, kdo jde za Bohem, ovšem už i pro své putování bere sílu od Boha (jeho síla je v Něm – v. 6), a přestože jde suchopárem, krajina kolem něj se mění v prameniště. Tak i apoštol Pavel věděl, že ještě není u cíle, ale snažně běžel, a tím se stával posilou a pozváním pro mnohé. Člověk hladovějící po Bohu je pro nás povzbuzením. A kdo skutečně putuje za Bohem, zakouší pravdivost slova: „ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se na křídlech jako orli; běží, a neunaví se, chodí, a neochabnou“ (Iz 40,31). Ti, kdo jdou za Bohem, jsou „stále silní“ (v. 8).

„Den v Božích nádvořích“ je den strávený v upřímnosti, bez přetvářky, bez nutkání někomu se zalíbit, něco předstírat, dělat se lepším, než jsem. Je to den strávený v pravdě, v Boží přítomnosti, v smysluplné práci, v jistotě Božího vedení. Jakpak by nebyl lepší než přebývání ve stanech svévolníků!

„Hospodin je slunce i štít…“ (v. 12). Bez slunce bychom nemohli žít – Hospodin je pramen našeho života. Nicméně víme, že příliš mnoho slunce může zabít. Ano, Bůh je i „oheň spalující“ (He 12,29 Kr.). Pro zbožného člověka je jak sluncem, tak štítem, který chrání jak před nepřáteli, tak před tím, aby se nám Boží přítomnost nestala oním spalujícím ohněm. Hospodin dává život a současně ho chrání.

Dává milost i slávu (v. 12). Bez milosti bychom byli stráveni ohněm Božího soudu. Bůh ve své štědrosti jde dál než velkorysý panovník, který vyhlásí vězňům amnestii. Dá nejen milost, ale i slávu. Slávu v Božím království ale bude mít jen ten, kdo nejprve přijal milost. Nepřijmeme-li Boží milost, můžeme mít slávu tohoto světa, ale nikoli slávu Boží.

Milost a sláva je údělem těch, kdo chodí v upřímnosti či ryzosti (v.12). V hebrejštině je na tomto místě slovo tamím, varianta slova tóm, které se do angličtiny nejčastěji překládá integrity. Dávám přednost překladu „chodí v ryzosti“ před překladem „žijí bezúhonně“, protože bezúhonný život je něco, oč usilujeme (a usilovat jistě máme), kdežto ryzost či upřímnost, o níž je zde řeč, je stav, který je pro nás Božím darem – je to něco, do čeho vstupujeme. Je to stav, do nějž je pozván i ten, kdo nežije bezúhonně, ale kdo se rozhodl činit pokání a být upřímný k Bohu i k lidem. Takovým lidem Bůh „neodepře dobro“.

Tu se ovšem otvírá otázka, co je tím „dobrem“. Zkusme to sami odpozorovat, setkáme-li se s člověkem, jehož zdrojem je Hospodin, s člověkem hledajícím Boha, s člověkem chodícím v ryzosti. Co takový člověk má? Možná ne moc materiálních statků. Nemusí mít silné auto a drahý dům. „Dobrem“ se zde nemíní materiální statky, jakkoli je Bůh dárcem i pozemského dostatku. Ale na takovém člověku nás může příjemně překvapit jeho vnitřní pokoj, nenáročnost, nedostatek chvástavosti a závisti, absence potřeby prosadit se a „mít pravdu“. Vidíme, že se dokáže přenést přes křivdu, nepovažuje se za střed vesmíru, ale naopak je pozorný k druhým a všímá si jejich potřeb.

Je mu blaze, protože doufá v Hospodina (v. 13).

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru