Úvaha nad Žalmem 83

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Píseň. Asafův žalm.

2 Bože, nebuď netečný, nebuď hluchý! Bože, nezůstávej v klidu!

3 Neboť hle, Tvoji nepřátelé běsní, a ti, kdo Tě nenávidí, zvedají hlavu!

4 Proti Tvému lidu kují pikle a smlouvají se proti těm, kdo jsou Ti drazí.

5 Říkají: Pojďme a vyhlaďme je z národů! A jméno Izraele již nebude připomínáno.

6 Tak se spolu proti tobě v srdci uradili – uzavřeli smlouvu

7 stany edómské, Izmaelité, Moáb a Hagrejci,

8 Gebal, Amón a Amálek, Pelištea i obyvatelé Týru

9 a Ašúr se k nim také přidal. Stali se paží synů Lotových. Sela.

10 Učiň jim jako Midjánu, jako Síserovi, jako Jabínovi u potoka Kíšónu.

11 Byli zničeni u Én-dóru; stali se hnojem pro půdu.

12 Nalož s nimi – s jejich předními muži – jako s Orébem a Zébem, a se všemi jejich knížaty jako se Zebachem a Salmunou,

13 kteří si řekli: obsaďme Boží nivy.

14 Bože můj, učiň, ať jsou jako chmýří, jako stéblo ve větru,

15 jako oheň stravující les, jako plameny spalující hory –

16 tak je stíhej svým vichrem, vyděs je svou bouří.

17 Pokryj jejich tváře hanbou, ať hledají Tvé jméno, Hospodine.

18 Ať se stydí, ať se jen a jen třesou, ať se hanbí a zajdou!

19 Ať pochopí, že Ty, Tvé jméno, Hospodine, jen Ty jsi nejvyšší nad celou zemí!


 

Málokterý žalm je tak aktuální jako tento. Zamyslíme-li se nad situací dnešního státu Izrael, téměř se nám nechce věřit, že tento žalm byl psán před téměř třemi tisíci lety. Místo Edómu, Izmaelců, Moábu, Amónců, obyvatelů Týru a dalších si můžeme dosadit Libanon, Sýrii, Jordánsko, Egypt… Deklarovaným cílem těchto národů bylo v roce 1948, později v roce 1967 i v následujících obdobích totéž, co je řečeno v 5. verši: „Pojďme a vyhlaďme je z národů! A jméno Izraele již nebude připomínáno.“ Dnes tento cíl deklarují Írán – je to jakoby ozvěna 9. verše: „A Ašúr se k nim také přidal…“ (Ašúr ležel podobně jako Írán severně od Izraele a přímo s ním nesousedil.)

Nezapomínejme ovšem, že tento cíl neměli pouze současní sousedé Izraele. Stejný cíl měl i Hitler a mnozí jiní před ním – Hitler se od nich lišil nikoli svým postojem a záměrem, ale pouze tím, že se mu podařilo tento záměr ve velkém realizovat.

Slyšel jsem anekdotu o Napoleonovi, který se údajně zeptal jistého filozofa: „Můžete mi přinést nějaký důkaz Boží existence?“ Onen muž prý odpověděl velmi lakonicky: „Židé, Pane!“ Nevím, zda tomu Napoleon porozuměl, nicméně odpověď to byla pozoruhodná. Bůh si vyvolil národ, který se vymyká všem možným lidským definicím národa. Mnozí jeho příslušníci nikterak nestojí o to, aby patřili k vyvolenému národu. Nicméně tento národ tady neustále je, v nejrůznějších podobách, a ať ho v budoucnu potká ještě cokoli, bude tu až do druhého příchodu Kristova.

Vyvolenost tohoto národa nevypovídá nic o zbožnosti jeho příslušníků. Bůh si nevyvolil Izrael pro jeho zbožnost, pro jeho inteligenci či jakékoli jiné schopnosti či kvality. V tom jsme na tom my křesťané přece stejně – ani nás si nevyvolil, protože bychom ho nějak usilovně hledali, ale z pouhé své milosti.

Reakce žalmisty je pochopitelná a srozumitelná, i když nám nepřipadá nijak duchovní. Žalmista volá k Bohu, aby zlikvidoval ty, kdo Izrael ohrožují. Není na tom nic překvapivého. Jediný duchovní prvek zaznívá v posledním verši: „Ať pochopí, že Ty, Tvé jméno, Hospodine, jen Ty jsi nejvyšší nad celou zemí!“ Poznání Boží svrchovanosti a velikosti je dobré pro každého a za všech okolností.

Tomuto žalmu můžeme rozumět na tělesné rovině – tou jsme se zabývali doposud – ale můžeme mu rozumět i na rovině duchovní. (Toto dvojí možné porozumění se navzájem nevylučuje, ani není v konfliktu. Nestojíme před otázkou buď / anebo.) Jako vyvolené Boží děti musíme počítat s tím, že budeme do druhého příchodu Kristova v neustálém ohrožení. Není to něco, co by nás mělo uhranout, před čím bychom se měli třást, ale je to něco, s čím bychom měli realisticky počítat. Nemělo by nás překvapovat, že i tam (nebo možná právě tam), kde jsou naše úmysly nejčistší, narážíme na opozici.

Tento žalm není abstraktním teologickým pojednáním. Žalmista dobře ví, že Bůh není ani „netečný“, ani „hluchý“. Věří ovšem nikoli v nějakého teoretického a abstraktního boha, který za všech okolností „zůstává v klidu“, nýbrž v Hospodina, Krále Izraele, který vykoupil svůj lid z egyptského otroctví – a jistě ne proto, aby ho nyní vydal za kořist nepřátelům. Někdy se mě lidé ptají: „Proč se vůbec modlit, když Bůh přece stejně všechno ví a už se rozhodl, co nastane?“ Nu, na takového Boha nevěřím. Věřím v Boha, k němuž má cenu volat, s nímž žiji ve vztahu, a jemuž mohu sdělovat, co cítím a co prožívám – přestože to už ví. Žijeme-li s někým ve vztahu, pak s ním komunikujeme a sdělujeme mu své city, přestože máme dobrý důvod se domnívat, že on už o nich ví. Bůh od nás očekává, že s ním budeme mluvit o tom, co prožíváme – a že budeme hledat pomoc proti nepřátelům ne ve své vlastní síle, ale právě u něj.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru