Úvaha nad Žalmem 81

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval – na gittít. Asafův žalm.

2 Jásejte Bohu, naší síle, hlaholte Bohu Jákobovu!

3 Pozdvihněte zpěv, chopte se tamburíny, líbezné lyry, i harfy,

4 při novoluní trubte na beraní roh – při úplňku v den našeho svátku,

5 neboť to je ustanovení pro Izrael, nařízení Boha Jákobova.

6 Svědectví si uložil v Josefovi, když vytáhl proti zemi egyptské. Slýchal jsem tam řeč, kterou jsem neznal.

7 Zbavil jsem jeho rameno břemene; jeho ruce mohly pustit koš.

8 V soužení jsi volal a já jsem tě vytrhoval, odpovídal jsem ti skryt v hromobití, zkoušel jsem tě při Vodách sváru. Sela.

9 Slyš, lide můj, svědčím proti tobě! Izraeli, kéž bys mě poslechl!

10 Nebude v tobě cizí bůh, nebudeš se klanět cizáckému bohu! 11 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země egyptské. Otevři ústa a naplním je!

12 Ale můj lid nenaslouchal mému hlasu. Izrael o mě nestál,

13 tak jsem je vydal umíněnosti jejich srdce. Ať si jdou za svými plány.

14 Kdyby mě můj lid poslouchal, kdyby Izrael chodil po mých cestách,

15 brzy bych pokořil jeho nepřátele a obrátil bych ruku proti jeho protivníkům.

16 Ti, kdo nenávidí Hospodina, by mu lichotili; jejich čas by byl věčně.

17 Krmil bych je tou nejlepší pšenicí a sytil bych tě medem ze skály.
 

Když jsem přijal spásu v Pánu Ježíši Kristu, poznal jsem, kdo jsem, odkud přicházím a kam jdu. V letech, než jsem to učinil, zejména v letech dospívání, mě tato otázka velmi trápila. Jako bych vždycky tušil, že život má nějaký smysl, ale nevěděl jsem, jaký. Zkoušel jsem svému životu dát smysl nějak sám, ale tyto pokusy byly marné.

S národy je to podobně jako s jednotlivci. I národy potřebují vědět, kdo jsou a jaké je jejich určení. Izrael jako vyvolený Boží národ v tom není výjimkou, ale příkladem. Ale podobně jako je tomu s jednotlivci, i národ na to může přijít, pouze setká-li se s Bohem.

Izrael si měl neustále připomínat svou základní národní zkušenost, vyvedení z egyptského otroctví. O novoluní měli kněží troubit na beraní roh (v. 4, viz Nu 10,10). Toto ustanovení mělo Izraeli připomínat, že patří Hospodinu. Hospodin si takto v Izraeli „uložil svědectví“ (v. 5) o svých mocných činech.

Hospodin si získal tento národ. Zbavil ho otroctví. Vedl ho dějinami. Ozýval se mu v soužení (v. 8). Vydobyl si tento národ, aby mohl žít ve vztahu s ním. Stále se vracejícím problémem Izraele ale bylo, že na svého vysvoboditele zapomínal. Chtěl být jako okolní národy a stále znova začínal uctívat modly.

Hospodin je žárlivý Bůh. Toto tvrzení mnohé pohoršuje. Bůh jim připadá netolerantní. Smysl Boží žárlivosti pochopíme pouze tehdy, porozumíme-li srdcem, že Bůh je Pravda a Láska. Pravda se nesnese se lží a nemůže k ní být tolerantní, podobně jako nemůže být tolerantní světlo k temnotě. Máte-li temnou místnost s uzavřenými okenicemi a pak je otevřete, můžete se zlobit na světlo, že se nechce snášet s tmou, která dosud v místnosti byla, ale to světlo nemůže ze své podstaty. Bůh se ze své podstaty nemůže snášet s modlami.

I manželé musí být netolerantní. Ani jeden z nich nemůže tolerovat nějakého třetího partnera. Tedy… samozřejmě může, pokud chce opustit Boží cesty. Manželství je ale obrazem vztahu Krista a církve, a Kristus církev nikdy neopustí. Položil za ni svůj život, aby si ji získal. Nemůže jí tedy říci: „Když se ti bude líbit jiný muž, já se s tím nějak srovnám, jsem tolerantní, dělej si, co chceš.“ Manželství totiž není nějaký nahodilý svazek, ale je to celoživotní závazek. Pokud si to neuvědomujeme, naše manželství nikdy nedojde svého naplnění, být obrazem vztahu Krista a církve.

Nevěrnému Izraeli Bůh stále znovu připomíná, co je základem jeho národní existence: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země egyptské“ (v. 11). Bůh není tolerantní vůči modlám, ale protože je Láska, a protože láska není možná bez svobody, nepřinutí Izrael k poslušnosti. Na lásku lze odpovědět zase jen láskou, a tedy svobodně. Izrael o Boha nestál… (v. 12). A Bůh mu to „toleruje“. Pouze upozorňuje, co to vlastně znamená: „…tak jsem je vydal umíněnosti jejich srdce. Ať si jdou za svými plány“ (v. 13). C. S. Lewis říkal, že na konci věků budou dvě množiny lidí. Jednak ti, kdo řekli Bohu „buď vůle tvá“, jednak ti, kterým řekne Bůh, „buď vůle tvá“. „Nechceš-li, aby bylo po mém, může být po tvém.“

Je-li ale Bůh Pravda a Láska, co znamená, když „nebude po jeho“? Znamená to, že zůstaneme bez pravdy a bez lásky.

Když píšu na sekulární internetový server o Bohu, v diskusi pod mými články se ozývají nevěřící lidé s dobře známou námitkou: „Jak může mít Bůh lidi rád, když dopustil koncentrační tábory?“ Lidé by rádi, kdyby směli jednat podle „umíněnosti svého srdce“ a „chodit za svými plány“ (v. 13), ale aby to nemělo žádné negativní následky. Jak ale může nemít negativní následky, opustíme-li pravdu a lásku?

Naštěstí zde stále ještě je možnost návratu k Bohu – pro národy i pro jednotlivce. Neposlušnost nás vždy znovu zavede do područí protivníka. Zatímco Bůh je pravda a láska, jeho nepřítel je otec lži a nenávisti. Opouštíme-li pravdu a lásku, dostáváme se znovu do otroctví, z nějž nás Bůh vyvedl. Bůh ale stále ještě nabízí, abychom ho poslouchali a chodili po jeho cestách. Když se pro to rozhodneme, bude opět bojovat za nás a „obrátí ruku proti našim protivníkům“ (v. 15).

„Krmil bych je tou nejlepší pšenicí a sytil bych tě medem ze skály“ (v. 17). Bůh říká, že nás bude krmit tou nejlepší pšenicí, nicméně předpokládám, že tuto pšenici vypěstují lidé. Bůh ze své milosti dává vzrůst. Ovšem očekává, že rolník bude pilně pracovat. „Nejlepší pšenice“ je obrazem dobrých věcí, na jejichž vzniku se podílíme, ale které by nebyly tak dobré, kdybychom žili bez Boha. „Med ze skály“ je jakási milost navíc, je to obraz dobra, které jsme ani nečekali, ba možná si ani nedovedli představit. Je to ona superabundantia gratiae, „přehojnost milosti“ středověké teologie. Základem skutečnosti je Bůh, a ten je vždy lepší, než si dovedeme představit.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru