Úvaha nad Žalmem 80

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 


 

1 Pro vedoucího chval. Na „Lilie svědectví“ – Asafův žalm.

2 Pastýři Izraele, naslouchej! Vodíš Josefa jako stádo ovcí, trůníš na cherubech – zaskvěj se

3 před Efrajimem, Benjamínem a Manasesem! Probuď svou sílu a pojď nás zachránit!

4 Bože, navrať nás zpět! Rozjasni svou tvář a budeme zachráněni.

5 Hospodine, Bože zástupů, jak dlouho budeš planout při modlitbách svého lidu?

6 Krmil jsi je chlebem slz – slzami jsi je napájel plnou měrou.

7 Pro své sousedy jsme se stali předmětem sváru a naši nepřátelé se nám posmívají.

8 Bože zástupů, navrať nás zpět! Rozjasni svou tvář a budeme zachráněni.

9 Vyjmul jsi vinnou révu z Egypta, vyhnal jsi pohanské národy a zasadils ji.

10 Připravil jsi pro ni vše. Vypustila své kořeny a naplnila zemi.

11 Přikryla hory svým stínem – její větvoví bylo jako Boží cedry.

12 Vyhnala své ratolesti až k moři a své větve k řece.

13 Proč jsi pobořil její zdi? Teď z ní trhá každý, kdo jde kolem.

14 Rozrývá ji kanec z lesa, spásá ji polní havěť.

15 Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebes a viz, a postarej se o tu révu,

16 o kmen, který zasadila tvá pravice, o výhonek, který sis vypěstoval.

17 Je spálena ohněm, je porubaná – od Tvé výhrůžné tváře hynou!

18 Budiž Tvá ruka nad mužem Tvé pravice, nad synem člověka, kterého sis vypěstoval.

19 My se Tě nepustíme – zachovej nás při životě a budeme vzývat Tvé jméno.

20 Bože zástupů, navrať nás zpět! Rozjasni svou tvář a budeme zachráněni.

 

Není mi známo, jaká historická událost zavdala podnět k sepsání tohoto žalmu. Co nás ale může při jeho četbě zaujmout, je skutečnost, že vše se točí kolem vztahu Boha a Izraele. Vidím v tom obrovský kontrast proti dnešní době. Patříme k českému národu, nicméně národ jako takový s Bohem žádný vztah nemá. Jistě, Izrael je jedinečný, je to Boží vyvolený národ, nicméně máme v dějinách příklady, kdy i jiné národy vstoupily prostřednictvím svých představitelů do smlouvy s Hospodinem. Je to možné i žádoucí. Pokud tomu tak není, pěstují vztah s Bohem pouze jednotlivci či menší společenství, což však nic nemění na tom, že Bůh má vztah i k celým národům.

Národ, který žije ve vztahu s Bohem, si uvědomuje své dějiny. Izrael věděl, že je vinnou révou, přesazenou z Egypta do Země zaslíbené. Za svou existenci, za svou zemi, za svůj rozkvět vděčí Bohu. A to je to druhé, čeho si můžeme na tomto žalmu všimnout: Změna neblahého stavu nenastane výhradně vlastním přičiněním, ale především díky Božímu jednání. Není tak důležité, kolik bude mít Izrael divizí nebo jak mu poroste HDP. Klíčové je, aby Hospodin „pohlédl z nebes“ (v. 15), aby „rozjasnil svou tvář“ (tedy: „požehnal“ – vv. 4, 8 a 20). Tak tomu bylo tehdy a tak je tomu i nyní. Platí to i pro náš národ: Motáme se už léta v krizi, ale protože národ nemá vztah k Bohu, nenacházíme žádné řešení.

Žalmista má pocit, že Bůh se staví k modlitbám Izraele odmítavě: „Jak dlouho budeš planout při modlitbách svého lidu?“ (v. 5) Jeho vztah k Bohu je ale hluboký. Pokud Bůh modlitby nevyslýchá, není to důvodem s nimi přestat. Je lépe klást si otázku, proč? „Proč jsi pobořil její zdi?“ (v. 13). V Žalmu není napsáno, že se žalmistovi dostalo zjevení, proč se děje to, co se děje. Nejeden modlitebník ale udělal tu zkušenost, že když se modlíme, věci se dají do pohybu, aniž se nám nutně dostane jasných odpovědí na otázky, které jsme Bohu položili. Upřímně míněná modlitba je totiž projevem živého vztahu k Bohu, a tento vztah je důležitější, než porozumění. Předpokládám, že mnozí z vás učinili podobnou zkušenost, jako já: Když mě něco trápí, modlím se, a poté zjistím, že už mě to tolik (nebo vůbec) netrápí, přestože se navenek nic nezměnilo: Nezměnila se moje situace, nepominuly prvotní důvody ke znepokojení. Naplnilo se ovšem slovo z Filipským 4,7: „A pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“

Žalmista je si vědom toho, že je odkázán na Boha. Co může podniknout, co může sám udělat? To hlavní je vyjádřeno slovy: „My se Tě nepustíme … budeme vzývat Tvoje jméno“ (v. 19). Jistě, možná se nám ukáže celá řada praktických věcí, které je nutno udělat, zařídit, vyřešit. To vše má ale naději na úspěch, pokud to vyrůstá či vyplývá ze vztahu k Bohu, které člověk (nebo národ) nemá vzdávat, ani když se mu zdá, že Bůh je právě proti němu a modlitby neslyší. Pak může zakusit naplnění slova z Izajáše proroka: „V návalu rozhořčení jsem před tebou na chvíli skryl svou tvář, avšak ve věčném milosrdenství se nad tebou slituji, praví tvůj vykupitel Hospodin“ (Iz 54,8).

Slova tohoto žalmu mě rovněž vedou k úvahám o hranicích. Hranice potřebuje jednotlivec, potřebuje je rodina, potřebuje je obec i církev, a potřebuje je i národ. Hranice nevypovídají pouze o vlastnictví – i když i to je důležité – ale především o odpovědnosti. Absence hranic zpravidla znamená nezodpovědnost – všichni víme, jak to dopadá, když něco „patří všem“ a nikdo za to není zodpovědný. Vinici pak „rozrývá kanec z lesa“ a „spásá ji polní havěť“ (v. 14). Jan Sokol kdysi napsal o sovětských pokusech zřídit nekonečné lány ve středoasijských republikách: „Vzkvétat může zahrada, nikoli celina.“ (Celiny byly ony nekonečné lány bez mezí, obdělávané těžkou technikou, k nimž obyvatelé neměli žádný vztah.) Chceš-li sám prosperovat (a teď nemyslím jen materiálně), musíš vědět, kde začínáš a kde končíš. Nesmíš se roztahovat a utiskovat jiné, ale nesmíš být taky rohožkou. Platí to o jednotlivcích i o národech.

Člověka, který sám sebe neovládá, přirovnává kniha Přísloví k městu s pobořenými hradbami (25,28). Takového člověka může uzdravit jen Bůh – jen on může vystavět pobořené zdi. Neznamená to, že člověk je zcela pasivní, ale je to Bůh, který garantuje naši identitu – osobní i národní.

Proto hledejme Boha – ať jsme v jakékoli situaci. A kéž má naše víra dlouhý dech!

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru