Úvaha nad Žalmem 8

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Tento žalm patří k oněm žalmům (je jich menšina), v nichž se nijak neobráží Davidův momentální duchovní stav či jeho zápasy. Je to žalm skrz naskrz oslavný. Mnohé v tomto žalmu je velmi srozumitelné. Obsahuje však dvě místa, která jsou vykladačským oříškem.

Hospodine, náš Pane, jak důstojné je Tvé jméno na celé zemi! Tys dal svou velebnost na nebesa (v. 2). Každý čtenář Žalmů si všiml, že mnohdy je nám v tomtéž verši (výjimečně i ve dvou po sobě následujících verších) řečena tatáž myšlenka, nebo myšlenka velmi podobná. Odborně se tomu říká paralelismus membrorum. Žalmy byly určeny ke zpěvu, případně k recitaci. Pokud jste to ještě nezkusili, můžete si zkusit přečíst některý žalm na skupince nebo ve sboru. Někdy jsem to tak během své pastorské praxe dělával. Řekl jsem, že „budu dělat kněze“, a přečetl jsem první část verše. Ostatní „dělali lid“ a přečetli zbytek. U druhého verše tohoto žalmu bych tedy přečetl „Hospodine, náš Pane, jak důstojné je Tvé jméno na celé zemi!“, a ostatní by zarecitovali druhou část: „Tys dal svou velebnost na nebesa.“ Tak se to dělávalo (a vlastně dodnes dělává) v nejednom klášteře. V řadě klášterů, kde drželi tzv. „hodinky“, přečetli tímto způsobem každý týden celý Žaltář! V klášterech se pochopitelně četlo latinsky a tato praxe byla rozšířena po větší části Evropy. Nejsem katolík, a dobře vím proč. Nicméně tato praxe se mi velice líbí. Asi nedokážeme docenit, do jaké míry byla středověká evropská vzdělanost ovlivněna tímto čtením Žalmů! Současně tato téměř celoevropská praxe dodávala evropské vzdělanosti určitou jednotu, která se později vytratila.

 

Z dostupných překladů je pro tuto recitaci stále ještě nejvhodnější překlad Kralický. Kralický překlad byl v mnohem větší míře než jiné překlady pořizován s tím vědomím, že bude nejen čten, ale především předčítán, recitován. Musím přiznat, že náš studijní překlad je pro tuto praxi méně vhodný než Bible kralická, ale i než ekumenický překlad či Nová bible kralická. Sledujeme trochu jiné cíle – především věrnost hebrejskému originálu. Záměrně se nesnažíme obtížná místa (s dvěma z nich se setkáme i v tomto žalmu) nějak uhlazovat. Chceme, aby si čtenář udělal alespoň určitou představu o hebrejském způsobu myšlení a vyjadřování. Pokud si ale budete číst žalmy navrhovaným způsobem, všimnete si, jak některé myšlenky vyniknou.

 

Tuto „odbočku“ jsem zařadil k 2. verši tohoto žalmu, protože i tento verš vlastně říká ve svých dvou částech tutéž myšlenku. Hospodinovo jméno je důstojné (či, chcete-li, velebné, což je velmi podobné) jak na zemi, tak na nebi.

Možná si ovšem někdo řekne, že nyní na zemi příliš důstojné není. Lidé neberou Boha vážně. K tomu uvedu trojí: Uvedené tvrzení platí do značné míry pro Evropu. Snad na žádném kontinentě současnosti není v lidských myslích Boží jméno tak málo důstojně jako v Evropě. Jinde je Boží jméno v mnohem větší vážnosti.

 

Druhá poznámka: My máme (celkem přirozeně) sklon uvažovat pouze o viditelném světě, tedy o světě lidí. Kromě lidí jsou zde ještě démoni, duchovní mocnosti a andělé. I kdyby Boží jméno bylo mezi lidmi v porouhání, neznamená to ještě, že se před ním na zemi netřesou například démoni.

 

A konečně třetí poznámka: Důstojnost Božího jména naštěstí není závislá na tom, zda ji my lidé registrujeme. I kdybychom byli naprosto slepí a nevnímali z Boží důstojnosti zhola nic, objektivně pořád platí, že Boží jméno je důstojné. Je-li Bůh, pak krása, pravda, spravedlnost či důstojnost a podobné pojmy nejsou předmětem našeho hlasování či našich názorů. My můžeme za důstojné považovat něco zcela jiného (třeba nějakého důstojníka, když už jsme u tohoto slova), nicméně rozhodující je stejně to, co je důstojné v Božích očích.

 

Ve třetím verši se setkáváme s prvním vykladačským oříškem: Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky. Tím jsi skoncoval s nepřítelem a s tím, kdo se mstí. Uvědomuji si, že tento náš překlad  není příliš srozumitelný. Ekumenický překlad je mnohem uhlazenější: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“ Problém ovšem je, že v originále o žádném valu není řeč, což E poctivě přiznává tím, že toto slovo je v textu kurzívou co by slovo vložené. Slovo, které překládáme „ustanovil“, překládá E „vybudoval“. Hebrejský podklad se sice používá pro kladení základů, resp. položení základů, ne však už pro budování. Proto mi „budování mocného valu“ připadá jako už příliš volná básnická licence.

 

Zkusme nad tímto veršem uvažovat. Nejprve se pokusme definovat, v čem je problém. O kojencích jistě platí, že nic nevykonávají vědomě. Nechápou tedy ani konflikt mezi Bohem a satanem. Jak to, že Bůh rozhodl, že něco, co vychází z jejich úst, bude mít sílu? Dokonce takovou, že Bůh pomocí této síly skoncuje s nepřítelem?

Z hlediska „dobového pozadí“ je ovšem užitečné vědět, že v dobách Davidových (ostatně i v dobách pozdějších, u nás až do 19. století) kojily matky své děti mnohem déle. Dodnes se v mnoha národech děti odstavují až ve věku tří let. To už je doba, kdy dítě sice ještě není svéprávné, ale už umí mluvit – a může tedy i chválit Boha, byť zůstává sporné, do jaké míry uvědoměle.

Pro výklad tohoto verše je pro nás důležité, jak mu rozuměl Pán Ježíš. On je to slovo, které se stalo tělem; jeho výklad Starého zákona je pro nás normativní. Vždyť kdo by mu mohl rozumět lépe?

 

A Pán Ježíš tento verš přímo cituje. Činí tak tehdy, když slavnostně vjíždí do Jeruzaléma a lidé ho nadšeně vítají – mimo jiné voláním „Hosanna Synu Davidovu“ (Mt 21,15). To se nelíbí přítomným kněžím a učitelům Písma (zákoníkům), kteří to Ježíšovi vyčítají. Na to Pán Ježíš opáčí: „Nikdy jste nečetli: 'Z úst nemluvňat a kojenců sis připravil chválu'?" (Mt 21,16). Osobně bych slovo népios nepřekládal jako nemluvně. Slovo népios může být použito pro jakékoli nesvéprávné dítě. Nemluvňata pochopitelně nevolala „Hosanna Synu Davidovu“, protože nemluvňata nevolají vůbec. Mám za to, že v zástupu takto volaly malé děti.

Všimněme si, že až díky oné epizodě z Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma máme probíraný verš 8. žalmu asociován s chvalami. V 8. žalmu není (s výjimkou nadpisku) slovo chvála použito a není použito ani žádné slovo podobné či příbuzné. (Což ovšem nic nemění na tom, že celý 8. žalm je chválou.)

 

V této souvislosti připomeňme ještě jedno místo z Matoušova evangelia, kde je rovněž použito slova népios, v KMS a NBK podle mne poněkud nešťastně přeloženého jako „nemluvně“. Ježíš kdysi řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a chytrými a zjevil jsi je nemluvňatům.“ Mám za to, že (spíše výjimečně) je zde správnější K či E, které shodně překládají „maličkým“. Opravdu si nemyslím, že nemluvňata mohou být příjemci zjevení. Maličké děti však ano.

To nám ovšem ještě nijak nevysvětluje, jak Bůh může z úst malých dětí „ustanovit sílu“. (Rozumím tomu tak, že to, co tyto malé děti vysloví, bude mít z Božího rozhodnutí sílu.)

 

Mám za to, že asociace s chvalami je zde na místě. Oč Satanovi jde? Jde mu o to, aby byl uctíván. Přinejmenším přibližně platí nepřímá úměra: Čím víc je chválen Satan, tím více lidé ve společnosti reptají. Čím více lidé chválí Hospodina, tím je méně reptání a tím méně chvály a uctívání se dostává Satanovi.

 Plně věřím, že chvály mají moc. Samozřejmě nevěřím na nějakou „magii chval“, odtrženou od jiných složek duchovního života. Ku příkladu si nemyslím, že když někdo jedná nepoctivě či pomlouvá, „spraví“ to nějakými chvalami. Chvály nenahrazují pokání. Nicméně chvály mohou zcela změnit atmosféru a zahánějí síly temnoty. Dobrým příkladem je příběh o tom, jak byli Pavel a Silas ve filipském vězení (Skutky 16). Když chválili Hospodina, spadly vězňům okovy a otevřela se vrata žaláře.

My duchovnímu boji zpravidla moc nerozumíme a tak nám připadá divné, že chvály malých dětí mohou mít takovou moc. Kromě toho toto místo Písma svědčí o Boží převaze a iniciativě, protože Bůh zřejmě může ustanovit, že dětské chvály tuto moc budou mít – a vypadá to, že Satan s tím nemůže nic dělat.

 

O roli dětí v duchovním boji patrně něco tušila stará Jednota bratrská, ale i její současníci – Jezuité. Duchovní boj konce šestnáctého a počátku sedmnáctého století se vedl o děti – kdo je bude vychovávat? Ani Jednota, ani Jezuité nebyli v tehdejších Čechách a na Moravě příliš početní; jejich školské instituce se však těšily velké vážnosti. Podobnou „citlivost“ pro duchovní boj později projevili jak bolševici, tak naši komunisté. Proto bylo tak důležité dostat náboženství ze škol a zvěstování evangelia dětem co nejvíce ztížit. Ostatně úspěšná snaha dostat modlitby z amerických škol pochází zřejmě od stejného velení. Časově šlo více méně o tutéž dobu.

 

Tolik tedy k prvnímu tajemství 8. žalmu. Druhá záhada snad není tak nesrozumitelná, nicméně stojí rovněž za naši pozornost.

5. a 6. verš zní: Co je člověk, že na něj pamatuješ? Syn člověka, že ho navštěvuješ? Trochu jsi ho omezil, aby nebyl božskou bytostí, a korunovals ho slávou a nádherou. V 5. verši opět nacházíme paralelismus membrorum, o němž jsem psal výše. V tomto případě nepřináší žádnou novou informaci – tatáž věc se tam říká dvojím, velmi podobným způsobem. Člověk a syn člověka v tomto případě znamenají totéž. Pamatuješ a navštěvuješ na tomto místě v podstatě také. Upozorňuji ale, že tomu tak není vždy.

 Záhada tkví až v 6. verši, kde se píše, že Bůh člověka trochu omezil, aby nebyl božskou bytostí. To ovšem znamená, že nescházelo mnoho, a člověk by božskou bytostí (v originále je slovo elohím, bůh) byl. Chci se u tohoto místa trochu zastavit, protože je důležité pro pochopení biblického poselství, zejména z hlediska duchovního boje.

 

Dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že k biblickému poselství patří přísný monoteizmus. Toto přesvědčení jsem zdědil, resp. přejal s evropským myšlením, které určilo i překladatele – ať už Kralické nebo moderní. Mnohá místa, kde se v Písmu mluví o bozích, jsou přeložena způsobem, který tuto skutečnost zastírá. Později jsem dospěl k názoru, že evropské myšlení je v této věci zatíženo určitým předsudkem, který bych s Gregory Boydem nazval filozofickým monoteizmem. Tento filozofický monoteizmus učí, že je jeden Bůh – a nemůže být žádný jiný. Místa, kde se mluví o jiných bozích, přeznačuje a symbolizuje.

 

 Monoteizmus v Bibli opravdu je. Není to ovšem monoteizmus filozofický, ale něco, co snad lze (opět s Gregory Boydem) nazvat monoteizmem stvořitelským. Je jenom jeden Bůh, který je Stvořitel. A toto je také jediný Bůh, kterého my lidé máme uctívat. (Snad tedy bude každému jasné, že nevyzývám k zavedení polyteizmu.) Existují ovšem bytosti, pro které Písmo užívá stejného druhového označení (elohím), jež je použito i pro Hospodina.

Jak kralický překlad, tak překlad ekumenický na tomto místě (podobně jako na mnoha jiných) zastírají biblické svědectví o existenci jiných bohů. Bývalo zvykem tyto bohy označovat za anděly – tak to činí jak Kralická, tak King James Version, starý anglický překlad, který hrál v anglosaském světě podobnou úlohu jako naše Kralická. Pokud ovšem v Kralické bibli čteme: „…učinil si ho málo menšího andělů“, pak z toho logicky usoudíme, že člověk je méně než andělé, což je zavádějící a dokonce v přímém rozporu s některými místy Písma (např. Židům 1,14: Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat za dědictví záchranu?)

Ekumenický překlad zní: maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, takže sice zůstává zachováno slovo elohím, nicméně na existenci jiných bohů bychom z tohoto překladu nemohli usoudit ani náhodou.

 

Na druhé straně ztotožnění těchto bohů nebo synů Božích (Gn 6,1) s anděly má určité oprávnění. V 8. žalmu, kde má hebrejská bible elohím, má už Septuaginta i Vulgáta anděly. 8. žalm je pak citován (podle Septuaginty) v 2. kapitole Židům a pochopitelně se i na tomto místě setkáváme se slovem anděl.

 

Ve Staré smlouvě se ovšem slovem anděl zpravidla překládá nikoli slovo elohím, ale slovo malák, které znamená posel – což je ovšem i etymologický význam řeckého angelos. Vidíme tedy, že z hlediska „klasifikace duchovních bytostí“ stojíme před určitým tajemstvím. Na jednu stranu se zdá, že existují tři druhy duchovních bytostí: bohové, andělé a lidé, na druhou stranu jsou někdy bohové ztotožněni s anděly. Andělé se někdy jeví jako lidem podřazení, jindy jako lidem nadřazení.

 

Nás pochopitelně zajímá otázka, v čem spočívalo ono omezení člověka, aby nebyl roven božským bytostem. Co má božská bytost navíc proti člověku? Je to poznání? Je to skutečnost, že není (při nejmenším v tomto věku) vázána na tělo? Přiznávám, že zatím v této otázce nemám zjevení.

 

8. žalm nás ovšem nenechává na pochybách o postavení člověka (6b-9): …korunovals ho slávou a nádherou. Svěřils mu vládu nad dílem svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy, všechen brav i skot a dokonce i polní zvěř, nebeské ptactvo, mořské ryby i vše, co se brodí vodními cestami. To, co bylo řečeno již v 1. kapitole Genesis, je zde opakováno. David si uvědomuje, jak úžasné postavení člověk má. Toto postavení – a to je důležité v dnešním věku různých „lidských práv“, o nichž není řečeno, kdo je člověku dal a kdo mu je může zaručit – ovšem není nijak nárokové. David – a mnozí lidé jeho doby – chápali, že toto výsadní postavení je spíše věcí odpovědnosti než nároku. Vždyť David se diví: Co je člověk, že na něj pamatuješ? Ve svém žalmu mluví o výsadním postavení člověka, nicméně celkově žalm neoslavuje člověka, nýbrž Boha: První a poslední verš jsou téměř totožné: Hospodine, náš Pane, jak důstojné je tvé jméno na celé zemi!

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru