Úvaha nad Žalmem 79

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 


 

1 Asafův žalm.

Bože, pohanské národy vtrhly do Tvého dědictví, poskvrnily Tvůj svatý chrám, Jeruzalém obrátily v sutiny.

2 Mrtvoly Tvých služebníků přenechaly za potravu nebeskému ptactvu, těla Tvých věrných zemské zvěři.

3 Jejich krev prolévaly kolem Jeruzaléma jako vodu – a nebylo, kdo by pohřbíval.

4 Jsme tupeni svými sousedy; jsme pro posměch a pro pošklebky svému okolí.

5 Až dokdy, Hospodine? Budeš se stále hněvat? Bude Tvá žárlivost plát jako oheň?

6 Vylej své rozhořčení na národy, které Tě neznají; na království, která nevzývají Tvé jméno,

7 neboť pozřely Jákoba a zpustošily jeho nivy.

8 Nepřipomínej nám dřívější viny; pospěš, předejdi nás svým slitováním – vždyť jsme zcela zubožení!

9 Pomoz nám, Bože, naše spáso – pro slávu svého jména! Vysvoboď nás a pro své jméno nás zprosti všech našich hříchů!

10 Proč říkají národy: Kde je ten jejich Bůh? Ať se před našima očima mezi národy pozná pomsta za prolitou krev Tvých služebníků!

11 Kéž nářek vězňů pronikne před Tvou tvář! Zachovej svou mocnou paží syny smrti!

12 Sedminásobně vrať našim sousedům do klína potupu, kterou tupili Panovníka!

13 A my, tvůj lid, ovce Tvé pastvy, Tě budeme chválit navěky – od pokolení do pokolení budeme zvěstovat Tvou chválu.


 

Naprostá většina z nás nezažila hrůzy války a okupace. Jen ti nejstarší z nás pamatují hrůzy Protektorátu, které vyvrcholily za heydrichiády. Tehdy skutečně umíraly stovky lidí, mnohdy náhodně vybraných.

Přes všechny popisované hrůzy Asaf ani v nejmenším nepochybuje, že Izrael je Božím dědictvím. My bychom se v současnosti stejným způsobem modlit nemohli, ani kdybychom podobné hrůzy zakoušeli. Znamená to, že žádný jiný národ než Židé se nemůže ocitnout v podobné situaci? Nikoli. Některé národy patřící k Západní civilizaci zakusily chvíle, kdy skrze své vrcholné představitele vstoupily do smlouvy s Hospodinem. Bylo to v dobách, kdy prostřednictvím svých představitelů přijali biblické křesťanství. Pak se mohly ocitnout v analogické situaci. My v této situaci rozhodně nejsme, ale můžeme se modlit, aby český národ jednou vstoupil do smlouvy s Bohem.

Mohli bychom tento žalm vztáhnout na církev. Někdy se i upřímní křesťané ocitnou v situaci, kdy vidí, že církev opouští základní biblické pravdy. „Pohanské národy“ pak nejsou konkrétní lidé, ale duchovní mocnosti, myšlenkové obsahy světského myšlení, jež pronikly do církve. Ta se pak vskutku stává předmětem posměchu a pošklebků svého okolí (v. 4). Církev, která opouští Písmo, svět nebere vážně.

Na Boží lid mohou doléhat katastrofy, které nejsou nutně důsledkem jeho hříchů. Kalamitě, které čelil Izrael podle 79. žalmu, však žalmista rozumí jako trestu za hříchy Božího lidu. Proto se ptá: „Budeš se stále hněvat?“ (v. 5). Proto volá po Božím slitování (v. 8). Proto volá po „zproštění všech hříchů“ (v. 9).

Žalmista rovněž volá po pomstě. S tím mají někteří lidé problém. Pamatujme však na to, že nemáme napodobovat bezmyšlenkovitě vše, co je v Písmu. Z tohoto žalmu víme, že i lidé patřící Hospodinu se takto modlili; současně víme, že my se takto modlit nemusíme a nemáme. Ježíš Kristus nás učí, že máme dobrořečit svým nepřátelům.

Neměli bychom si ale připadat morálně nadřazenější než žalmista a ti, kteří se s ním tehdy ztotožňovali. „Co z toho, co máš, jsi nedostal?“ (1K 4,7). To, že nám byl zjeven Ježíš Kristus, ve kterém se toho tolik mění, není přece naše zásluha, ale Boží milost. Rovněž si uvědomujeme, že praktikovat skutečnou lásku k nepřátelům není nic jednoduchého. Bez Ducha svatého je to nemožné.

Na druhé straně – pokud pod nepřáteli rozumíme duchovní mocnosti – bychom se skutečně měli modlit o to, aby tito nepřátelé skutečně do posledního opustili Boží lid.

Žalmista sice ještě nevěděl o Ježíši Kristu, ale prosí, aby Bůh jednal pro slávu svého jména (v. 9). Jde mu o Boží slávu. S tímto postojem se můžeme ztotožnit. Toužím po krásné, čisté církvi – pro slávu Božího jména! Toužím po tom, aby se náš národ obrátil k Bohu – pro slávu jeho jména! Tento postoj může určovat celý náš život. Když to vztáhnu zcela konkrétně sám na sebe v tuto chvíli: Tyto řádky nepíšu, abych si jimi vydělal na živobytí, ani proto, abych nabyl věhlasu, ale pro slávu Božího jména! Sláva Božího jména může určovat naše jednání ve věcech malých i velkých. Kdyby mi nešlo o slávu Božího jména, trávil bych jistě čas jinak než psaním úvah nad žalmy.

Žalmista píše o zabíjených, o padlých, o těch, kdo jsou v zajetí. To byli konkrétní lidé, jednotlivci, z nichž každý měl a má věčnou duši. Každý měl svůj osobní příběh, na jehož konci byla katastrofa. Ovšem na konci jen z pozemského hlediska – jejich smrt rukou nepřátel nevypovídá nic o tom, kde budou trávit věčnost.

S posledním veršem se můžeme plně ztotožnit. Žijeme v naději, že budeme Boha chválit navěky.

Bůh zde přes všechny katastrofy vždy má alespoň hrstku svého lidu, „svatý ostatek“. Mnohokrát se zdálo, že Boží lid – ať už Izrael, nebo církev – je těsně před vyhubením. Zdálo se to Izraelcům, když odcházeli do babylonského zajetí. Znovu se jim to zdálo po vyvrácení Jeruzaléma v roce 135 po Kr. I církev upadala do „babylonského zajetí“, jak o tom mluvil Luther. Ale vždy se našlo oněch pomyslných „sedm tisíců, kteří neskláněli kolena před Baalem“ (1Kr 19,18). Žijeme v době velkého rozvratu, ale můžeme si být jisti, že i dnes zde má Bůh svůj lid – a že se můžeme přidat k těm, kteří oslavují jeho jméno od pokolení do pokolení.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru