Úvaha nad Žalmem 77

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval – podle Jedútúna. Asafův žalm.

2 Můj hlas zní k Bohu, k Bohu úpěnlivě volám – kéž by mne vyslyšel! 3 V den svého soužení jsem hledal Panovníka, v noci jsem k němu vztahoval svou ruku a neoblevoval jsem, má duše se nenechala utěšit. 4 Rozpomínám se na Boha a úpím, přemýšlím a klesám na duchu. Sela.

5 Držel jsi víčka mých očí, byl jsem rozrušen a nemohl jsem mluvit. 6 Přemýšlím o dávných dnech, o předvěkých letech. 7 V noci vzpomínám, jak jsem na struny hrával, přemýšlím v srdci a kladu si otázku: 8 Což mne Panovník zavrhl na věky? Už nikdy nepřidá své přízně? 9 Což jeho milosrdenství skončilo nadobro? Nebude už mluvit k dalším pokolením? 10 Což Bůh zapomněl na milosrdenství? Cožpak zavřel v hněvu svá slitování? Sela.

11 Řekl jsem tedy: Mou bolestí je, že se změnila pravice Nejvyššího.

12 Připomínám si činy Hospodinovy, ano, vzpomínám na Tvé neobyčejné jednání v dávnověku, 13 rozjímám o všech Tvých skutcích, přemýšlím o Tvých činech.

14 Bože, Tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako tento Bůh? 15 Ty jsi Bůh, který koná divy. Dal jsi národům poznat svou moc. 16 Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží – syny Jákobovy a Josefovy. Sela.

17 Spatřily Tě vody, Bože, spatřily Tě vody, rozvířily se, ba rozzuřily se hlubiny. 18 Voda se lila z mračen, z oblaků hřmělo, i Tvé šípy se rozlétly. 19 Vřava Tvého hromobití, víření, blesky osvítily všechno kolem, země se chvěla a třásla. 20 Tvá cesta vedla mořem, Tvá stezka velkou vodou, ale Tvé stopy nebylo znát.

21 Svůj lid jsi vedl jako stádo rukou Mojžíše a Árona.

 

Domnívám se, že tento žalm psal Asaf, nikoli David. Z překladu se to zdá být jasné, ale gramaticky to tak docela jasné není. Kromě interpretace nadpisu tak soudím z celkového vyznění.

O Asafově vnitřním světě a o jeho životním příběhu toho však víme velmi málo. Z tohoto žalmu ovšem vyplývá, že hovořil k Bohu stejně upřímně jako David. Ani před Bohem, ani před námi netají, že je mu mizerně. Hovoří tak, že v některých křesťanských kruzích by neobstál. Vyčetli by mu malou víru a přílišný negativismus.

Přitom Asafovo zoufalství zřejmě nebylo chvilkové. Volal k Bohu „v den svého soužení“, ale bezprostřední pomoci se mu nedostalo. „Den soužení“ patrně již minul, ale Asaf je stále smutný, nejistý a „klesá na duchu“.

Tento neblahý stav je natolik vážný, že v něm vzbuzuje pochybnosti o Boží přízni. Nikoli o Boží existenci. Nikoli o Boží moci. Asaf pochybuje o tom, zda Boží milosrdenství skutečně trvá navěky. Má obavy, zda ho Bůh zcela nezavrhl.

Přes tyto pochybnosti ale Asaf dále uvažuje o Bohu. Připomíná si Boží „neobyčejné jednání v dávnověku“. Předmětem svého uvažování učiní Boží jednání (srov. v. 13: „Rozjímám o všech Tvých skutcích, přemýšlím o Tvých činech.“)

S Asafem se něco stane. Asi bychom rádi četli, že se mu dostalo nového ujištění o Boží přízni – o tom, že Bůh „nezapomněl na milosrdenství“ (srov. v. 10). Nic takového ale až do konce žalmu nečteme.

Přesto Asaf najednou mluví jinak: „Bože, Tvá cesta je svatá … Ty jsi Bůh, který koná divy…“ (v. 14).

Asaf si připomíná, co Bůh v minulosti udělal. Pokud uvažujeme o Božím jednání v minulosti, můžeme uvažovat jednak o Božím jednání s Izraelem, jak je dosvědčeno v Písmu, nebo o Božím jednání v našem vlastním životě. Obojí je velice užitečné. V obou případech se přestáváme zabývat svým momentálním duchovním stavem a zaměřujeme svou pozornost nikoli na sebe a na své trápení, případně na své pochybnosti, ale na objektivní Boží jednání – na Boha, který je mimo nás. A kdykoli přestáváme být sami sobě středem, začínáme vidět jasněji.

Asaf možná v tu chvíli nevidí Boží milosrdenství, ale vidí Boží svatost a Boží moc. Vidí především Boží jednání. A znovu nabývá jistoty, že Bůh vykoupil, tj. zachránil, Izrael (syny Jákobovy a Josefovy – v. 16). A protože tak Bůh učinil „vlastní paží“, tedy sám, a nikoli na základě toho, že by toho Izrael byl hoden, vrací se nám touto cestou i téma milosrdenství, byť není zmíněno výslovně. Bůh vykoupil Izrael, protože je mocný a tudíž mohl, a protože je milosrdný a tudíž chtěl. A totéž platí pro nás, pokud jsme přijali nový život v Kristu: Bůh mě zachránil, protože mohl – a protože chtěl.

Tam, kde Bůh koná své dílo, se zpravidla „rozzuří hlubiny“. Jako na mnoha jiných místech v Písmu, jsou i zde „vody“ a „hlubiny“ obrazem temných sil, pozvedajících se proti Bohu. Tam, kde Bůh jedná, peklo zuří. A může nastat takový zmatek, že přestáváme vidět, kdo je kdo. „Tvé šípy (= blesky) se rozlétly…“ (v. 18). Nastala „vřava Božího hromobití“ (v. 19). Ale jsou to protibožské hlubiny, co se rozzuřilo. Tam, kde dochází k prudkému duchovnímu boji, můžeme mít problémy se ve všem vyznat. Způsobil to zemětřesení, tu tsunami Bůh, protože se jedná o Boží trest, nebo to způsobil satan, protože se bouří proti Bohu? Už jsem zakusil nejeden spor o takové otázky. Domnívám se, že je mnohdy nemusíme, ba ani nemůžeme vyřešit.

Jedno nám ale náš dnešní žalm říká: „Tvá cesta vedla mořem.“ Bůh může vstoupit na území, které zdánlivě patří nepříteli, a také tak činí. Můžeme vzpomenout na Ježíše, plavícího se do krajiny Gadarenských. Lodička, na níž se plaví se svými učedníky, se dostane do prudké bouře. Síly temnoty se snaží Ježíšovi zabránit, aby se dostal do krajiny Gadarenských, protože tuší, že Boží Syn má něco za lubem. Jeho cesta tehdy „vedla mořem“ (srov. v. 20!). Boží Syn v krajině Gadarenských osvobodí těžce démonizovaného člověka a hned se zase vrací zpátky. Příběh nám ponechává mnoho nezodpovězených otázek – např. zda to bylo od Boha, že se několik tisíc vepřů, do nichž se z onoho muže přestěhovali démoni, vrhlo do moře. Na tuto a na mnoho dalších otázek neznám odpověď – všechno vědět nemusíme a mnohdy ani nemůžeme. Ale podobně jako Asaf nepochybuji, že Bůh mocně jednal.

A pak je zde poslední verš: „Svůj lid jsi vedl jako stádo rukou Mojžíše a Árona.“ Někdy jsme nahoře, někdy dole. Někdy se nám zdá, že „Boží milosrdenství skončilo nadobro“ (v. 9). Někdy se ocitneme uprostřed duchovního boje a nevíme, kde je nahoře a kde je dole, a zda jsou ty blesky od satana nebo od Pána. Stále znova se ale můžeme vracet k objektivním a dokonaným Božím činům, na Boží jednání v dávnověku, ať už v dávnověku biblickém či v „dávnověku“ osobním. Pak znovu nabýváme jistoty, že Bůh stále vede svůj lid prostřednictvím těch, které si vyvolil a jimž dal své zjevení.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru