Úvaha nad Žalmem 74

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Meditace – Asafův žalm.

Bože, proč jsi nás nadobro odvrhl? Tvůj hněv plane proti ovcím Tvého stáda. 2 Pamatuj na svou obec, kterou sis dávno získal, na svůj dědičný kmen, kterýs vykoupil, na horu Sijón – tu, na níž přebýváš. 3 Obrať své kroky k pradávným troskám, k vší té zkáze, kterou nepřítel způsobil ve svatyni. 4 Tví nepřátelé řvali uprostřed Tvého shromáždění, vztyčili tam svá znamení. 5 Je známo, že jako se zvedají vzhůru sekery v houští, 6 tak nyní otloukali Tvé řezby jak širočinou, tak mlatem. 7 Tvou svatyni podpálili, strhli k zemi, příbytek Tvého jména znesvětili.

8 V srdci si řekli: Vyhubme je všechny! Vypálili všechna Boží shromaždiště v zemi.

9 Svá znamení nevidíme, není již proroka, a nikdo z nás neví, dokdy to potrvá. 10 Bože, dokdy se bude protivník rouhat? To bude nepřítel pořád znevažovat Tvé jméno? 11 Proč stahuješ svou ruku? Zvedni pravici z klína a skoncuj s tím!

12 Bůh je můj král odedávna. Uprostřed země koná spásné činy. 13 Tys svou mocí rozbouřil moře, rozbils hlavy drakům na vodách. 14 Tys rozdrtil hlavy livjátána – dals ho za potravu pouštnímu lidu 15 Tys dal vytrysknout prameni i potoku, Tys vysušil i stálé řeky. 16 Tobě patří den, Tobě patří i noc. Tys upevnil světlo i slunce. 17 Tys ustanovil všechny hranice země, Tys utvořil léto i zimu.

18 Hospodine, vzpomeň si, jak se nepřítel rouhal, jak ten bláznivý lid znevažoval Tvé jméno. 19 Nevydávej dravé zvěři život své hrdličky, nezapomeň nikdy na život svých chudých. 20 Shlédni na smlouvu! Vždyť temná místa země se zaplnila příbytky násilí.

21 Kéž už utlačovaný není znovu ostouzen. Chudý a nuzný ať chválí Tvé jméno! 22 Povstaň, Bože, veď svou při! Připomeň si, že blázen Tě denně tupí. 23 Nezapomínej na křik svých nepřátel, na stále rostoucí hukot tvých protivníků.


V životě Božího lidu nastávají mnohdy krušné chvíle. Někdy jsou důsledkem hříchu Božího lidu, jindy však ne. Existuje velký rozdíl mezi pobytem Izraele v Egyptě a pobytem Izraele v Babyloně. Otročina v Egyptě nebyla důsledkem nevěry Božího lidu. Trvala, dokud „nebyla dovršena vina Emorejců“ (Gn 15,16). Zato babylonské zajetí bylo důsledkem odpadnutí. Utrpení Božího lidu tedy může mít různé příčiny.

V tomto Asafově žalmu se příčina trápení Božího lidu nijak neřeší. Nepřátelé se zmocnili chrámu – toho, co bylo zbožným Izraelcům nejdražší. Ano, i to se může stát. Možná někoho překvapí, že autor žalmu se vůbec nezabývá vinou. Neklade Bohu otázku, proč. Přitom tato otázka je nám velmi blízká, a mnohdy si ji kladou (patrně jen řečnicky) i lidé, kteří v žádného Boha nevěří. „Proč to muselo postihnout právě mě?“

Asaf neskrývá své zděšení nad tím, co se děje. Ničením chrámu ťal nepřítel přímo do srdce zbožných lidí. A podle všeho chtěl nepřítel zničit především izraelské náboženství – proto ničil chrám, proto ničil „všechna Boží shromaždiště v zemi“.

Bolest nad ničením všeho svatého v zemi je umocňována nejistotou: „Svá znamení nevidíme, není již proroka, a nikdo z nás neví, dokdy to potrvá“ (v. 9). Když nás postihne něco opravdu zlého, může se nám snadno stát, že ztratíme duchovní orientaci. Chybí nám prorok – právě tehdy, když bychom ho nejvíce potřebovali. Nikdo neví, dokdy to potrvá. Chybí známá znamení, podle nichž jsme se dříve orientovali.

Může nás překvapit, že žalmista nevznáší otázku „proč“. Ale stejně tak nás může překvapit, že jeho víra v Hospodina zůstala v jádru neotřesena. Asaf říká, že chybějí znamení, chybí i prorok, nikdo neví, co nastane, nicméně nepochybuje o Boží moci: „Bůh je můj král odedávna. Uprostřed země koná spásné činy. Tys svou mocí rozbouřil moře, rozbils hlavy drakům na vodách. Tys rozdrtil hlavy livjátána – dals ho za potravu pouštnímu lidu. Tys dal vytrysknout prameni i potoku, Tys vysušil i stálé řeky. Tobě patří den, Tobě patří i noc. Tys upevnil světlo i slunce. Tys ustanovil všechny hranice země, Tys utvořil léto i zimu.“ (vv. 12-17).

Přestože nepřítel vítězí, přestože zničil chrám a všechna znamení, Hospodin zůstává mým králem, kterým byl odedávna. Možná nekoná spásné činy právě teď, v tuto chvíli, abych je mohl vidět, ale jeho ruka není ukrácena. Může vysušit stálou řeku, stejně jako může dát vytrysknout prameni v poušti.

Asaf si nečiní nárok, že by rozuměl tomu, co činí Hospodin právě teď. Bez ohledu na okolnosti ale vyznává, že Hospodin je jeho králem.

Asaf nepochybuje ani o tom, že ho Bůh může vyslyšet. Proto se nerozpakuje k němu volat: „Bože, dokdy se bude protivník rouhat? To bude nepřítel pořád znevažovat Tvé jméno? Proč stahuješ svou ruku? Zvedni pravici z klína a skoncuj s tím!“ (vv. 11-12). „Hospodine, vzpomeň si, jak se nepřítel rouhal, jak ten bláznivý lid znevažoval Tvé jméno. Nevydávej dravé zvěři život své hrdličky, nezapomeň nikdy na život svých chudých. Shlédni na smlouvu!“ (vv. 18-20). „Povstaň, Bože, veď svou při! Připomeň si, že blázen Tě denně tupí. Nezapomínej na křik svých nepřátel, na stále rostoucí hukot tvých protivníků“ (vv. 22-23).

Žalmista vidí, že Bůh vydal svůj lid do moci nepřítele, nicméně i nadále počítá s tím, že Hospodin je Bohem smlouvy – a proto mu jeho smlouvu připomíná.

Asaf nám svými postoji připomíná, že Bůh chce, abychom k němu měli aktivní vztah. Jinak by Bůh nedopustil, aby se tento žalm dostal do kánonu. Jsem přesvědčen, že Bůh nesnáší teologii, která se soustřeďuje na zdůvodňování, proč Bůh nezasahuje do dějin či do běhu světa obecně. Která vysvětluje, proč žádné Boží jednání nevidíme a proč bychom ani neměli toužit po tom, abychom ho viděli. Asaf nepochyboval o tom, že Bůh může zasáhnout, a jestli zasáhne, pak to bude vidět – bude to nade všechnu pochybnost. Nebojí se s Bohem mluvit o tom, jak by to vše mělo dopadnout: „Kéž už utlačovaný není znovu ostouzen. Chudý a nuzný ať chválí Tvé jméno!“ (v. 21).

Všimněte si, že Bible věnuje mnohem více prostoru příběhům a vyprávění o víře (nebo nevěře), s níž se lidé vztahovali k Bohu. Mnozí lidé – a mám dojem, že i mnozí křesťané – kteří by se ocitli v Asafově postavení, by se soustředili na hledání příčiny (proč mě to postihlo) a pak by se snažili nějak se zařídit podle toho, co se děje. Někteří lidé se od Boha odvrátí, jakmile nastanou vážné potíže. Jiní lidé upadnou do malomyslnosti a apatie. Asaf nám ukazuje, že je možná i jiná reakce: Volání k živému Bohu!

Žalm zůstává jakoby bez konce. Nemáme v něm žádný náznak, že by všechno „dobře dopadlo“. Víme ovšem, že dějiny Božího lidu neskončily a nekončí ani dnes. A i když Boží lid postihnou všelijaké katastrofy, které si nedokážeme vysvětlit, můžeme mít Asafovu jistotu, která je patrná ze slov na počátku žalmu: „Pamatuj na svou obec, kterou sis dávno získal, na svůj dědičný kmen, kterýs vykoupil, na horu Sijón – tu, na níž přebýváš“ (v. 2). Nemůžeme si být jisti, že Bůh nám dá (na této straně nebe) pochopit příčiny všeho, co se děje. I skrze tento žalm nám ale dodává jistotu, že když nás vykoupil, jistě na nás nezapomene. Tím se může utěšovat každý křesťan. Na tom může pevně stát, a proto může směle volat, ba řvát k Bohu po vysvobození. Může Bohu připomínat jeho smlouvu a prosit Boha, aby se viditelně projevil, vstoupil do naší situace a změnil ji.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru