Úvaha nad Žalmem 73

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Žalm Asafův .

Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k lidem čistého srdce!

2 Ale já… mé nohy málem uklouzly, jako bych ztratil rovnováhu, 3 když jsem záviděl namyšleným a hleděl na pokoj ničemů.

4 Vždyť nejsou spoutáni, aby směřovali k smrti, jejich tělo je tučné. 5 Lidské trápení se jich netýká, nebývají postiženi spolu s ostatními, 6 a tak je pýcha jejich náhrdelníkem; násilí je halí jako oděv. 7 Jejich oči vystupují z tuku, ukazuje se smýšlení jejich srdce. 8 Posmívají se, mluví ve zlém, promlouvají o útlaku shůry. 9 Svými ústy směřují proti nebesům a jejich jazyk prochází zemí. 10 A tak se jejich lid obrací sem a vybryndá se jim spousta vody. 11 Říkají: Což to Bůh ví? Což to Nejvyšší pozná? 12 Hle, takoví jsou ničemové. Pořád bezstarostně rozmnožují majetek.

13 Jistě, zbytečně jsem udržoval své srdce v čistotě a umýval dlaně v nevinnosti! 14 Denně dostávám rány – a po ránu výčitky.

15 Kdybych řekl: Budu mluvit jako oni, byl bych nevěrný pokolení Tvých synů.

16 Když jsem přemýšlel, jak to pochopit, připadalo mi to obtížné.

17 Až když vstoupím do svatyně Boží, pochopím, co s nimi bude.

18 Ano, postavíš je na kluzká místa, necháš je padnout do klamu. 19 Jaký děs vyvolají, když náhle zmizí, zahynou hrůzou.

20 Panovníku, až se vzbudíš, pohrdneš jejich přeludem jako snem po procitnutí.

21 Když jsem byl v srdci zahořklý, když se jitřilo mé nitro, 22 byl jsem tupý a nechápavý – byl jsem před Tebou jako hovádko. 23 Nicméně jsem stále u Tebe. Uchopils mne za pravici, 24 povedeš mne podle svého úradku a pak mne přijmeš do slávy. 25 Koho mám na nebesích? A jsem-li s Tebou, nemám na zemi zalíbení. 26 Mé tělo i mé srdce chřadne. Bůh je však navěky skalou mého srdce a mým podílem.

27 Hle, kdo se Ti vzdalují, zahynou; zahubíš každého, kdo je Ti nevěrný. 28 Co se mne týče, Boží blízkost je pro mne dobrá. Učinil jsem si útočiště v Panovníku Hospodinu, abych vyprávěl o celém Tvém díle.

 

73. žalm odpovídá na podobnou otázku jako žalm 37: Jak je možné, že svévolníkům se daří dobře? Jak to, že se zlo a podvody vyplácejí? Jak se s tím má spravedlivý člověk vyrovnat?

Tyto otázky nemá smyslu odmítat. Má-li naše víra obstát, nemůže být založena na potlačování toho, co je nám nepříjemné a s čím si nevíme rady. Bůh po nás rozhodně nechce, abychom si skutečnost malovali narůžovo.

Jsou to ale otázky nebezpečné. Žalmista přiznává hned na začátku: „Ale já… mé nohy málem uklouzly, jako bych ztratil rovnováhu, když jsem záviděl namyšleným a hleděl na pokoj ničemů.“ Začíná jaksi nejistě, jako by nevěděl, jak celé téma správně uchopit. Nicméně ví, že pod tíhou těchto otázek málem upadl.

Nepřipomíná vám to něco? Neslyšeli jste lidi říkat: „Já nemohu věřit v Boha. Kdyby byl nějaký Bůh, tak by nemohl dopustit Druhou světovou válku.“ Místo Druhé světové války si můžete dosadit koncentrační tábory nebo umírání hladových dětí v Kongu. A žalmista „hleděl na pokoj ničemů“ (v. 2) poměrně dlouho – popis toho, jak se ničemům daří, zabírá téměř polovinu tohoto žalmu.

My Češi jsme „pokojem ničemů“ fascinováni snad ještě více než jiní. Vzpomínáte na film „Kladivo na čarodějnice“? O strůjci všeho zla, které film líčí, je v závěru filmu zdůrazněno, že se dožil klidného stáří… Nedávno byl u nás natočen film „Kawasakiho růže“. Estébák, který je ve filmu jednou z klíčových postav, také slaví osmdesátiny obklopen svou rozradostněnou rodinou. Mnoho lidí je na korupci sice naštvaných, ale nehodlají proti ní bojovat, protože jsem přesvědčeni, že spravedliví a poctiví lidé u nás beztak vždycky jenom ostrouhají, kdežto svévolníci se mají dobře až do smrti.

Klíčová jsou slova 17. verše: „Až když vstoupím do svatyně Boží, pochopím, co s nimi bude.“

Věci se jeví podstatně odlišně z Božího a z lidského hlediska, nebo, chcete-li, z hlediska časnosti a z hlediska věčnosti. Je celá řada věcí, kterým porozumíme, „až když vstoupíme do svatyně Boží“. To, co se jeví z hlediska časného jako oslnivý úspěch, může být z hlediska věčnosti katastrofální prohrou.

Není-li člověk zakotven ve věčnosti, nemůže obstát.

Jakmile žalmista „vstoupil do svatyně“, pochopil konec svévolníků. Popisu tohoto konce věnuje mnohem méně prostoru než popisu jejich úspěšnosti v časném životě.

A pak dodává: „Když jsem byl v srdci zahořklý, když se jitřilo mé nitro, byl jsem tupý a nechápavý – byl jsem před Tebou jako hovádko.“

Pokud nevstoupíme do Boží svatyně (do Boží přítomnosti), těžko se vyhneme situacím, kdy se „jitří naše nitro“. A máme-li rozjitřené nitro, pak spoustu věcí nechápeme. Potřebujeme vstoupit do Boží přítomnosti a nějakou dobu v ní pobýt, neboť jedině tam nalezneme skutečný a trvalý vnitřní pokoj. Bez tohoto pokoje jsme „jako hovádko“.

Žalmista však pokračuje nadějně: „Nicméně jsem stále u Tebe“ (v. 23).

Když se obrátíme k Bohu a máme už něco za sebou, bylo by naivní domnívat se, že se okamžitě zbavíme všech zlozvyků, všech falešných představ a podobného balastu. Někdy nás dočasně přemáhají pochybnosti nebo jsme podobně jako žalmista zneklidněni okázalým blahobytem svévolníků. Pokud ale neopustíme Boha, platí o nás tato slova: „Nicméně jsem stále u Tebe.“ A tato slova pokračují ještě nadějněji: „Uchopils mne za pravici, povedeš mne podle svého úradku a pak mne přijmeš do slávy“ (vv. 23b.24a). Jistě, tento verš nás nezbavuje ani naší svobody, ani naší odpovědnosti. Hospodin nás neuchopí za pravici a nepovede nás podle svého úradku, pokud o to nebudeme stát a pokud se mu budeme vzpírat. Navážeme-li ale vztah se svým Bohem, mohou se tato slova stát realitou našeho života.

Vzpomínám na léto roku 1983, kdy jsem měl nesnadný rozhovor s jednou dívkou, která nedlouho před tím uvěřila, ale po několika měsících chození do sboru a života s Pánem navázala známost s ženatým mužem, který se kvůli ní nakonec rozvedl. Seděl jsem s ní pod noční oblohou, hleděli jsme na hvězdy a já jí říkal: „Opouštíš Stvořitele vší této velebné krásy a jdeš za člověkem, který bezpečně prokázal, že nedokáže stát ve smlouvě?“ Smutně mi odvětila: „Když já si na Boha nemohu sáhnout. A Bůh mě nepohladí!“ Svým způsobem jsem jí rozuměl. Sám jsem v té době žil několik let bez ženy a velice jsem toužil po láskyplném pohlazení. Vzpomínám si, jak jsem prosil Boha, aby mě pohladil. A právě tehdy mě oslovil závěr 73. žalmu.

Měl jsem tehdy ve zvyku třikrát týdně oběhnout pražskou Stromovku. Vzpomínám si, jak jsem běhal s jednou rukou nahoře a představoval si, že mě Hospodin uchopil za pravici. Ano, uznávám, byly to jen představy. Ale přece jsem měl téměř fyzický pocit, že mě Bůh opravdu vede. A tento verš se mi tehdy v jeho „ekumenickém“ znění stal velmi blízký: „Uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.“ Dnes vím, že mě Pán vedl podle svého rozhodnutí. A vím, že mě přijme do své slávy.

Žalmista ale pokračuje: „Koho mám na nebesích? A jsem-li s Tebou, nemám na zemi zalíbení. Mé tělo i mé srdce chřadne. Bůh je však navěky skalou mého srdce a mým podílem“ (vv. 25-26).

Ano, koho nám na nebesích? Svého Otce. Svého Spasitele Ježíše Krista. A jsem-li s Bohem, pak mě na této zemi nic moc nedrží. Ještě jsem stále zde, a budu zde, jak dlouho bude můj Pán chtít. Ale mé tělo i mé srdce chřadne. Pravda, na svůj věk se cítím dobře a při síle. Mám pocit, že jsem zdravější než před patnácti lety. Ale realisticky viděno – můj dobrý zdravotní stav nepotrvá věčně. Jsou stále věci, které mě trápí, a mé srdce chřadne.

Tím spíše to může vyznávat člověk, který je třeba ve vězení pro Krista, nebo člověk, který žije v neuspokojivém manželství. Natož člověk trpící nevyléčitelnou chorobou.

Co ale nechřadne, je „skála mého srdce“ (v. 26). Hospodin, můj podíl, nestárne a nemění se. Sil mu neubývá. A protože je mým podílem, nemusím se trápit. Jdu k němu, do míst, kde bude každá slza setřena. Jdu k němu, kde spolu se všemi, kdo mu patří, dostanu nové duchovní tělo.

Ano, mohu spolu s žalmistou vyznat: „Co se mne týče, Boží blízkost je pro mne dobrá“ (v. 28). A tuto Boží blízkost můžeme prožívat i ve vězení, i v nepodařeném manželství, i na nemocničním lůžku. V Bohu jsem našel bezpečný přístav a On mi dal překrásný úkol – vyprávět o celém jeho díle. „Učinil jsem si útočiště v Panovníku Hospodinu, abych vyprávěl o celém Tvém díle“ (v. 29).

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru