Úvaha nad Žalmem 71

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Hospodine, v Tobě hledám útočiště, kéž nejsem navěky zahanben! 2 Ve své spravedlnosti mě vysvoboď a vytrhni! Nakloň ke mně své ucho a zachraň mě! 3 Buď mi skalním příbytkem, kam budu stále přicházet. Přikázal jsi, abych byl zachráněn. Jsi má skála, má tvrz. 4 Bože můj, vytrhni mě z moci ničemů, z rukou bídáků a surovců. 5 Tys má naděje, Panovníku Hospodine, od mládí mám k Tobě důvěru. 6 O Tebe se opírám od mateřského lůna; od života matky sis mě oddělil. Budu tě stále chválit. 7 Mnohým jsem byl za znamení, ale Tys byl mé pevné útočiště. 8 Má ústa jsou plná Tvé chvály – celý den Tě oslavuji.

9 Nezamítej mne v čas stáří; když končí mé síly, neopouštěj mě. 10 Vždyť nepřátelé mluví proti mně, střeží mou duši, radí se spolu, 11 A říkají: Bůh ho opustil. Chyťte ho, zmocněte se ho – není, kdo by ho vysvobodil.

12 Bože, nevzdaluj se ode mne; Bože můj, pospěš mi na pomoc! 13 Ať se stydí, ať pominou ti, kdo obviňují mou duši. Potupa a hanba ať přikryje ty, kdo usilují o mé zlo. 14 Ale já budu vytrvale čekat a stále více Tě budu nade vše chválit.

15 Má ústa vyprávějí o Tvé spravedlnosti, celý den hovoří o Tvé spáse – vždyť ji nedokážu vypovědět. 16 Přistoupím k mocným činům Panovníka Hospodina. Tvoji spravedlnost, jen Tvoji, budu připomínat. 17 Bože, vyučoval jsi mě od mého mládí. Doposud zvěstuji Tvé divy. 18 Bože, neopouštěj mě ani ve stáří, v šedinách, dokud neoznámím Tvou moc své generaci a Tvé mocné činy všem, kteří přijdou. 19 Tvá spravedlnost, Bože, sahá až k výšinám. To, cos udělal, Bože, je velké – kdo je jako Ty?

20 Dals mi spatřit mnohá a zlá soužení. Vracíš mě k životu a znovu mě vyvádíš z hlubin země. 21 Zvyšuješ mou velikost a zahrnuješ mě útěchou. 22 A proto já budu opěvovat při harfě Tvou věrnost, Bože můj. Budu Tě opěvovat při lyře, Svatý Izraele. 23 Mé rty budou jásat, když Tě budu opěvovat – i má duše, kterou jsi vykoupil. 24 I můj jazyk si bude denně opakovat o Tvé spravedlnosti, neboť ti, kdo usilovali o mé zlo, byli zahanbeni a musili se stydět.


Poslední žalm 2. knihy Žalmů je v mnohém podobný žalmům, jež psal David v tísni. Objevuje se v něm ale motiv, který v žalmech není ojedinělý, nicméně na druhé straně není zcela běžný: motiv mládí a stáří. Ano, ozval se již v 37. žalmu („Byl jsem mladý a teď jsem starý, ale neviděl jsem spravedlivého, který by byl opuštěn a jehož potomstvo by žebralo o chléb“). Tam však šlo o ojedinělou zmínku, kdežto zde se tento motiv ozývá mnohem hlasitěji. Tento žalm není připsán Davidovi a je možné, že jeho autorem je někdo jiný. Byl to však člověk, který podobně jako David chodil s Bohem od svého mládí až do svého stáří. Dvakrát (vv. 9 a 23) prosí Boha, aby ho ani ve stáří neopouštěl.

Někdo by si mohl pomyslet, že žalmista asi Boha příliš dobře neznal, když vůbec pochyboval, zda ho ve stáří neopustí. Žalmistova prosba ale není výrazem pochybností o Božím charakteru. Autor Boha nepodezírá, že Bůh o něj měl zájem, jen dokud byl na vrcholu sil, kdežto nyní, když zestárl a patrně již Bohu nebude tak užitečný, Bůh ho opustí. Mnohem spíše je jeho prosba výrazem pokory, která ví, že Boží přízeň není samozřejmá, že ji potřebujeme na každý den znovu a že si potřebu této milosti nesmíme přestat uvědomovat. Z vlastní zkušenosti vím – a věřím, že mi dá za pravdu každý, kdo delší dobu chodil s Bohem – že pokud o Boží milost neprosíme a pokud si ji neuvědomujeme, přestáváme z ní žít a vracíme se k životu, jaký jsme žili před obrácením, tedy k pokusu žít z vlastních zdrojů.

Patrně správně předpokládáme, že tento žalm sepsal starý člověk. O čem tento žalm svědčí? Jistě o tom, že člověk může prožít s Bohem celý život – to ostatně vyplynulo již z předchozího odstavce. Goethe kdysi řekl, že krásný mladý člověk je hříčka přírody, kdežto krásný starý člověk je umělecké dílo. Můžeme to transponovat do duchovního života. Horlivý mladý člověk, oddaný Bohu, to je něco skvělého. Horlivý starý člověk, oddaný Bohu, je ale něco nesrovnatelně vzácnějšího a krásnějšího. Měl jsem tu čest několik takových lidí poznat. Pobýváme-li v jejich blízkosti, vnímáme jejich šlechetnost, která pozvedá i nás. Někdy se divíme, jak jsme mohli pochybovat o Bohu. A pomyšlení na vlastní stáří ztrácí tísnivost.

Dále můžeme usoudit, že starý člověk má v mnohém naprosto stejné problémy jako mladý: Potřebuje, aby ho Bůh vysvobozoval a vytrhoval (v. 2). Musí se vyrovnávat s lidmi, kteří mu chtějí škodit (v. 13). Má řadu nepřátel, kteří zpochybňují jeho zbožnost a pomlouvají ho (v. 10). Tedy více méně tytéž konflikty, jako zažíval David po celý svůj život, už od mládí.

Je to dáno tím, že se pohybujeme v padlém světě a při obrácení z něj nejsme vytrženi. Člověk může stářím nabývat moudrosti a zkušenosti; svět, který jej obklopuje, se však nemění. Proto by nás nemělo překvapovat, že na této straně nebe bojujeme v jistém smyslu stále znova tytéž boje. Žalmista si na tuto skutečnost nestěžuje, ale říká: „Vracíš mě k životu a znovu mě vyvádíš z hlubin země. Zvyšuješ mou velikost a zahrnuješ mě útěchou“ (vv. 20-21). Bůh ho „vracel k životu“, protože žalmista o něj možná vícekrát málem přišel nebo o něm začal pochybovat. Boje mohly být vyčerpávající, ale žalmista cítil, že ho Bůh „zahrnuje útěchou“.

A podobně jako mladý David má i stárnoucí žalmista stále týž program: Oslavovat Boha. „A proto já budu opěvovat při harfě Tvou věrnost, Bože můj. Budu Tě opěvovat při lyře, Svatý Izraele. Mé rty budou jásat, když Tě budu opěvovat – i má duše, kterou jsi vykoupil“ (vv. 22-23). Prožil jsem s Pánem již více než tři desetiletí a mohu tedy sám dosvědčit, že Bůh je vskutku věrný. A také vím, že vděčnost je stále častějším a stále hlasitějším tónem mého duchovního života. „Má ústa jsou plná Tvé chvály – celý den Tě oslavuji“ (v. 8).

Můžeme si položit otázku, jak to, že žalmistovi nepřátelé mohou říkat: „Bůh ho opustil. Chyťte ho, zmocněte se ho – není, kdo by ho vysvobodil“ (v. 11). Domnívám se, že je to dáno jejich naprosto odlišnou optikou. Zatímco žalmista sám se cítí být skryt v Bohu jakožto nedobytném hradu, jim se jeví jako „Bohem opuštěný“. Je to tím, že neznají Boží cesty, Boží jednání. Jejich představy o bezpečí jsou naprosto odlišné od žalmistových – ale i od Božích.

Dovolím si jako ilustraci zařadit milou vzpomínku na jednoho dosud žijícího bratra. Pracoval ve velkém pražském strojírenském podniku a když jeho nadřízený povýšil, povolal na důležitou pozici tohoto muže, jehož poctivost a spolehlivost mohl poznat. Nicméně tento muž byl rovněž starším našeho sboru. Jelikož byl povýšen na pozici, kterou již sledovala komunistická strana, stalo se mu po čase, že ho jistý kolega z práce varoval: „Eriku, ptali se tady na tebe. Asi po tobě jdou.“ Muž odpověděl: „Neboj se, já to mám tam nahoře dobré!“ „Myslíš jako u náměstka?“ „Ještě výš!“

Uplynuly dva měsíce a kolega se ozval znova: „Ne vážně, Eriku, dávej si pozor! Opravdu po tobě jdou. Ptali se na tebe i jiných! A znovu!“ – „Neboj se, já to mám nahoře fakt dobré!“ _ „A kde, u ředitele?“ – „Ještě výš!“ – „Myslíš na ÚV (ústředním výboru KSČ)?“ Erik jen mávl rukou: „Ještě výš!“

Kolega si mohl myslet, že se Erik zbláznil. Jenže Erikovi tolik nezáleželo, zdali na dané pozici vydrží. Život s Bohem pro něj byl důležitější než jeho pracovní zařazení. Optika, kterou vnímal zájem StB, byla zcela odlišná od optiky jeho spolupracovníků. Jeho nevěřícím kolegům připadal velmi ohrožen; on však vnímal, že je skryt v nedobytném hradě.


Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru