Úvaha nad Žalmem 70

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval. Davidův žalm – k připomínání.

2 Bože, vysvoboď mě! Hospodine, pospěš mi na pomoc! 3 Ať se zastydí a hanbí ti, kdo usilují o mou duši, ať odtáhnou zpět a jsou zahanbeni, kdo mi přejí zlo. 4 Kéž zato dolehne hanba na ty, kdo se posmívají: Cha cha!

5 Ať se v Tobě veselí a radují všichni, kdo tě hledají! Ti, kdo milují tvou spásu, ať říkají stále: Veliký je Bůh! 6 Jsem chudý a nuzný; Bože, pospěš ke mně! Tys má pomoc, můj vysvoboditel. Hospodine, neotálej!


Právě překládám zajímavou knihu Dallase Willarda s názvem „Obnova srdce“. Objevil jsem v ní jednu pozoruhodnou myšlenku:

Víte, kdo „spotřebuje“ nejvíc milosti? Kupodivu to není ten, kdo hodně hřeší a kdo si na Boha vzpomene jen občas. Nejvíce milosti spotřebují světci. My máme sklon se domnívat, že jakmile člověk nabude určité míry svatosti, potřebuje milosti již méně a „jede“ na svou svatost. Ve skutečnosti se člověk stává svatým, právě protože si bere novou a novou milost. Naším cílem je, abychom naplňovali slovo: „A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci“ (Koloským 3,17). Toto slovo ale nemůžeme naplnit z vlastních zdrojů – potřebujeme si neustále brát od Boha.

Podobně je tomu s potřebou Boží záchrany a pomoci. 70. žalm je poměrně stručný a opakuje se v něm to, s čím jsme se setkali již v mnoha předchozích žalmech: Volání k Bohu, aby brzy zasáhl. „Bože, vysvoboď mě! Hospodine, pospěš mi na pomoc!“ (v. 2). David byl v tísni ne proto, že by se zatoulal někam daleko od Boha; byl v tísni, právě protože byl Bohu blízko. A jak tento žalm začal, tak ho i končí: „Jsem chudý a nuzný; Bože, pospěš ke mně! Tys má pomoc, můj vysvoboditel. Hospodine, neotálej!“ (v. 6). Ano, ten kdo je Bohu blízko, může být v bezpečí jen díky Boží milosti. Bezpečí, které na této straně nebe v Bohu prožíváme, je zpravidla bezpečí ve stavu bezprostředního ohrožení. Ano, jsme v bezpečí. Ovšem někdy kráčíme údolím nejhlubší tmy (Žalm 23,4).

Ve dnech, kdy píšu tento žalm, svádím rovněž „mediální boje“ o Libora Michálka, křesťana, který vystoupil proti korupci. Aby bylo jasno: Netvrdím, že jsem si jist, že udělal všechno dobře. Domnívám se, že ano, ale úplnou jistotu nemám a obávám se, že na této straně nebe ji nikdy mít nebudu. Pozoruji ale, kolik zášti se na něj sneslo. Kdyby se nechal unášet proudem, mohl si to ušetřit. Jsou mnozí, kteří teď „usilují o jeho duši“. V takových situacích psal někdy David věci, které jako následovníci Ježíše Krista jen tak bez dalšího přijmout nemůžeme. Můžeme ale přijmout za svůj vlastní postoj slova, která píše David v tomto žalmu: „Ať se zastydí a hanbí ti, kdo usilují o mou duši, ať odtáhnou zpět a jsou zahanbeni, kdo mi přejí zlo.“ Když si přejete, aby byli zahanbeni ti, kdo vám přejí zlo, pak na své nepřátele nesvoláváte zkázu. Pokud někomu přejeme zlo a pak se za to začneme stydět, je to blahodárné.

David se rovněž modlí (v. 4): „Kéž … dolehne hanba na ty, kdo se posmívají: Cha cha!“ Ovšem i Bůh se někdy posmívá – četli jsme o tom ve 2. žalmu: „Ten, jenž trůní na nebesích, se směje“ (v. 4). Směje se těm, kdo si myslí, že mohou vzdorovat Bohu. Bůh ovšem není posměvač; nemá radost z našich pádů, neúspěchů či třeba pouhých trapných přeřeknutí. Jistě, připadá mu směšná lidská namyšlenost, jako nám připadá směšné vztekání se tříletého dítěte hrozícího pěstičkou svým rodičům.

Co se týče Božích služebníků, ani u nich není snadné najít situace, v nichž se posmívali. Snad si vybavíme Eliášův zápas na Karmelu, kdy se posmíval kněžím Baalovým, jejichž bůh jim neodpovídal: „Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!“ (1Kr 18,27). Situací, v nichž by se Boží služebníci posmívali, je ale velice málo. Rozhodně radím, abychom posměchem šetřili. A na ty, kdo se rádi a hodně posmívají, často dolehne hanba.

Nadále už David mluví jen pozitivně: „Ať se v Tobě veselí a radují všichni, kdo tě hledají! Ti, kdo milují tvou spásu, ať říkají stále: Veliký je Bůh!“ (v. 5). Nezapomínejme, že ti, kdo hledají Hospodina, mohou podobně jako David zakoušet velká nebezpečí, ba i protivenství. V 23. žalmu hovoří David o tom, že Hospodin plní jeho kalich – ovšem nepřátelé jsou téměř na dosah ruky! Ano, hledáme-li Hospodina, můžeme se radovat a veselit. Máme k tomu opravdu dobrý důvod. Nedomnívejme se však, že náš život bude procházka růžovou zahradou. Můžeme se radovat a veselit, protože můžeme mít vizi konečného Božího vítězství. Hledání Boha neodstraňuje kříž. Naopak.

Mohlo by nás trochu mást, že David se označuje za „chudého a nuzného“. V tomto žalmu není jediný náznak, za jaké situace jej David psal. Je ale možné, že David se za „chudého a nuzného“ označoval i v době, kdy seděl na královském trůně. Tato chudoba a nuznost není měřitelná výší konta v bance. Člověk si připadá chudý a nuzný, pokud mu Hospodin otevřel oči a člověk může vidět jak velebnost Hospodinovu, Hospodinův majestát, tak nebezpečí hrozící nám o toho, který obchází jako řvoucí lev a snaží se nás pohltit. Proto David volá: „Pospěš ke mně… neotálej!“ Jsme-li skutečně Boží lidé, pak Boha potřebujeme neustále a naléhavě. Není tomu tedy tak, že jakmile jsme jednou udělali s Bohem osobní zkušenost, můžeme se uvolnit a hledat Boha méně intenzivně. Platí tady naopak ten paradox, že čím jsi Bohu blíž, tím víc ho potřebuješ.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru