Úvaha nad Žalmem 7

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

V situačním nadpisku 7. žalmu se dovídáme, že David tento žalm napsal „ohledně Benjamínce Kúše“. O tomto muži se ovšem ani z Písma, ani z žádných jiných pramenů nedovídáme nic. Nedovídáme se ani nic bližšího o tom, co tento muž Davidovi provedl. Z žalmu samotného můžeme pouze usuzovat, že Davida nařkl z nepoctivého a nespravedlivého jednání. David totiž ve 4. a 5. verši říká toto: Hospodine, Bože můj, jestliže jsem to udělal, jestliže je opravdu na mých dlaních nespravedlnost, jestliže jsem odplácel zlem tomu, kdo se vůči mně měl pokojně, jestliže jsem bezdůvodně loupil ty, kdo se ke mně měli nepřátelsky… Tato slova nám dávají vytušit, jakého druhu byl Kúšův postup vůči Davidovi. Nedovídáme se nic bližšího, co by nám dovolovalo žalm zařadit do některého z období Davidova života. Týká se nějaké události z doby, kdy byl David ještě na dvoře Saulově? To vypadá nejpravděpodobněji, s jistotou to však tvrdit nemůžeme.

 

Nebudeme ale daleko od pravdy, vyslovíme-li hypotézu, že David byl nespravedlivě nařčen. Mám za to, že takový útok byl pro Davida obzvlášť bolestný. David, který už jako mladík zabil lva i medvěda a posléze i Goliáše, byl jistě dobrým bojovníkem a válečníkem. Většinu svého života měl co do činění s nepřáteli, s nimiž se musel vyrovnávat pomocí hrubé síly – ať už to byli Pelištejci, Amálekovci, Moábci či různí povstalci proti jeho vládě, když už se ujal království. O Davidových hrdinských činech na válečném poli zpívali jiní ("Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce" – 1. Samuelova 18,7). Všimli jste si, že David se nikde nevytahuje svými válečnými bohatýrskými činy?

 

Satan byl příliš chytrý, než aby spoléhal na to, že Davida zlikviduje vojensky. Měl jinou zbraň, kterou bohatě používal. Tou zbraní byly pomluvy. Z mnoha žalmů je patrné, jak hluboce Davida zasahovaly a jak moc mu vadily. Bezúhonnost, charakterová integrita, byla totiž jednou z nejpřednějších Davidových hodnot. Máloco snášel David tak těžko, jako útoky na svůj charakter.

 

David ovšem věděl, že není dokonalý. Věděl, že vícekrát zhřešil, a nad svým hříchem se velice trápil. Útoky, kterým byl vystaven, v něm vyvolávaly nejprve nikoli hněv proti pomlouvačům, ale zpytování vlastního svědomí. Podobně jako se David dotazoval Hospodina, když v jeho životě nastaly nové okolnosti a on hledal cestu dál, zpytoval své svědomí, pokud byl napaden. Pak ale dochází k závěru, že útoky jsou neopodstatněné, a s touto jistotou pokračuje: … pak ať nepřítel mou duši stíhá, ať mě lapí a zadupe můj život do země a mou slávu ať uvrhne v prach! David tímto svým postojem říká: Nežiji-li čestně, pak můj život žádnou cenu nemá.

 

David tedy zpytoval svědomí a nabyl jistoty o své integritě. Samozřejmě mu ale nebylo jedno, že jeho čest byla ohrožena, že jeho integrita byla zpochybňována. Podobně jako my, jsme-li si jisti svou věcí, přál si i David, aby Hospodin konečně zasáhl, aby se ukázalo, jak se věci mají (v. 7): Hospodine, povstaň ve svém hněvu, pozdvihni se proti zuřivosti mých nepřátel, postav se za mou věc – vynes rozsudek! A právě tato naléhavá prosba zůstává tak často nevyslyšena! Často můžeme mít pocit, že Hospodin otálí, že zbytečně dlouho dovoluje, aby byla naše čest zpochybňována a naše jméno očerňováno. V 9. verši David pokračuje v podobném duchu: Suď mě, Hospodine, podle mé spravedlnosti a podlé mé ryzosti, které na mně jsou.

 

Možná si někdo z vás řekne: Mohl si být David jist, že je opravdu tak čistý, tak čestný? Nemohlo ho jeho vlastní srdce podvést?

David samozřejmě věděl, že můžeme upadnout do sebeklamu. Poznáme to při výkladu jiných žalmů. Do takového hlubokého sebeklamu zřejmě David upadl, když se dopustil velmi vážného hříchu cizoložství a osnování úkladné vraždy. Přesto Davidův postoj není ani nesmyslný, ani neoprávněný. Jak ve svém pojednání o Žalmech uvádí C. S. Lewis, žalmy reflektují dvě různé polohy našeho přemýšlení o spravedlnosti. Před Bohem jsme vždy „v mínusu“; před Bohem nejsme nikdy spravedliví (dokud na nás Bůh nehledí skrze krev Kristovu). Kromě vertikálního vztahu s Bohem ale stojíme i v horizontálních vztazích s lidmi. Na této rovině pomluva zůstává pomluvou, a to i přesto, že pomlouvaný sám mnohokrát proti Bohu hřešil třeba ve svých myšlenkách či představách. Všichni můžeme dojít vědomí, že „všichni zhřešili a jsou daleko do Boží slávy“ (srov. Ř 3,23). Znamená to však, že se přestaneme snažit o spravedlnost a právo? David věděl o svých proviněních před Bohem. Přesto vyjadřuje touhu, aby byl ospravedlněn tam, kde je terčem nespravedlivých a podlých útoků.

Nikdo z nás si nemůže být jist, že je zcela prost hříchu. To by byla skutečně namyšlenost (srov. 1 J 1,8-10). Na druhé straně můžeme být ve stavu, kdy opravdu nevíme, jaký konkrétní hřích nám ještě zbývá vyznat. Nemůžeme tvrdit: Určitě jsem nehřešil. Můžeme však tvrdit: Opravdu už na sebe nic nevím. A toužím po spravedlnosti.

 

David pokračuje: Kéž by už skončilo zlo ničemů; kéž by byl utvrzen spravedlivý, Bože spravedlivý, ty, jenž zkoumáš srdce i ledviny!

 

Hebrejština je řeč, která má mnohem méně abstraktních výrazů, než čeština či angličtina. Slovní spojení srdce a ledviny se v Písmu objevuje vícekrát.[1] Rozumějme mu dobře: Srdce není v Písmu především orgán na pumpování krve. Pokud přijímáme trojdílnou antropologii duch – duše – tělo, pak výraz srdce zpravidla označuje ducha a duši člověka dohromady, zatímco výraz tělo a krev označuje tělo a duši, tedy „přirozenou“ stránku člověka – bez Božího zjevení, bez ducha.

 

Ledviny jsou obrazem, či vlastně označením, svědomí. Svědomí se také podobně jako ledviny chová. Podobně jako u ledvin nedokážeme svědomí řídit. Nemůžeme vypnout ledviny, nemůžeme vypnout ani svědomí, přestože bychom někdy třeba rádi. To však neznamená, že bychom svědomí nemohli ovlivňovat. I ledviny můžeme ovlivňovat – zejména negativně. Alkohol je může zničit za pár let, drogy za pár měsíců či dokonce týdnů. I svědomí může otupět, pokud vytrvale a svévolně hřešíme.

 

Když se volí královny krásy, zkoumají se jiné veličiny než srdce a ledviny. To, co zkoumají lidé, na čem jim záleží, na čem si mnohdy zakládají, pro Boha velký význam nemívá. Však to také Hospodin řekl Samuelovi právě tehdy, když ho posílal pomazat Davida na krále (a když měl Samuel za to, že králem asi bude Davidův starší bratr): Nehleď na jeho vzhled ani na jeho velkou výšku, neboť jsem ho zavrhl, jelikož se nedívám na to, na co se dívá člověk. Vždyť člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce (1. Sa 16,7).

 

Text celého žalmu nám nedává jasnou odpověď, zda se David dočkal vyslyšení své modlitby, aby se zjevila jeho spravedlnost a aby pomlouvač byl zjeven jako pomlouvač. Nicméně v 11. verši David pokračuje: Svůj štít mám v Bohu, jenž zachraňuje lidi upřímného srdce. David tento štít potřeboval možná právě proto, že jeho modlitba za zjevení spravedlnosti a úkladů jeho nepřátel vyslyšena nebyla. Jde o štít víry. Jaké víry? Že stejně nakonec rozhoduje mínění Boží, a to i tehdy, kdyby i naši nejbližší uvěřili lžím nějakého „Benjamínce Kúše“, který ztrpčuje život nám. A že se jednou naplní slovo Ježíšovo: Nebo nic není skrytého, co by nebylo zjeveno (Mk 4,22 K.). Právě tehdy, když je naše čest zpochybňována, potřebujeme mít v Bohu svůj štít. Chrání nás nejen před důsledky pomluv, ale – což je snad ještě důležitější – před zahořknutím, před malomyslností. Taková nepříjemná situace, v níž se ocitl David a v níž se může ocitnout každý Boží člověk, nás vhání do Boží náruče. Někdy nemáme s kým o svých potížích mluvit: Mluvme o nich s Bohem. Má-li nám být Bůh štítem, musí být splněna jediná podmínka: Musíme být upřímní. Bůh přece zachraňuje lidi upřímného srdce. Ne lidi, kteří nikdy nelhali (ve smyslu sdělování absolutně pravdivých informací). Jak nás varuje Jakub, svým jazykem velmi snadno zhřešíme. Slyšíme třeba určitou informaci, která zní věrohodně a sděluje nám ji věrohodný člověk. A přece se ta informace ukázala jako nepravdivá. Pokud jsme ji předali dál, vlastně jsme lhali – přesto můžeme být lidmi upřímného srdce. Ano, lhali jsme, ten hřích je třeba vyznat, je třeba důkladně a beze zbytku se všem zúčastněným omluvit, je třeba vyvodit patřičné poučení, nicméně nemáme a neměli jsme identitu lháře.

 

V dalších verších nám David přináší zjevení o tom, jaký je Bůh, a jak je tomu s lidmi. Bůh je spravedlivý soudce; Bůh je rozhořčen každý den (v. 12). Milý člověče, nezapomínej na to, že potřebuješ přijímat celé biblické zjevení! Zdůrazňujeme, že Bůh je láska, a vskutku je. Nedáme-li si však pozor, mohli bychom upadnout do nasládlé teologie, která nebere v potaz vážnost hříchu a skutečnost Božího hněvu. David toužil po Božím rozsudku (v. 7) a my nevíme, zda se ho dočkal. Rozhodně se mu však dostalo zjevení, že Bůh je soudce. Jednou tedy bude rozsudek vynesen. Dokonce se dovídáme, že Bůh je rozhořčen každý den. To, že Bůh je láska, neznamená, že by mu nevadily všechny podvody, zrady a nevěry, které se denně dějí.

 

Následující dva verše jsou mi, přiznám se, stále trochu záhadou: Jestliže se neobrátí, bude si brousit meč; natáhne luk a bude mířit. Připraví si smrtonosné zbraně, z šípů si udělá hořící střely. Gramaticky totiž není tak docela jasné, o kom se mluví. Verše lze vykládat trojím způsobem a dle mého názoru jsou všechny tři možné výklady kompatibilní se zdravou teologií. Lze je vykládat takto:

Jestliže se (ničema) neobrátí, bude si (Bůh) brousit meč.

 

Druhý možný výklad je tento:

Jestliže se (ničema) neobrátí, bude si (ničema) brousit meč. V této podobě by se nám zde říkalo, že ničema jaksi zákonitě směřuje k násilnictví. (Tomu by odpovídal i 15. verš, kterým se budeme zabývat).

Možný je ale i třetí výklad: Jestliže se (Bůh) neobrátí, bude si (Bůh) brousit meč. Boha si sice zpravidla nespojujeme s představou obrácení, nicméně Písmo na mnoha místech svědčí, že Bůh změnil svůj názor. V této podobě by verš znamenal, že pokud by Bůh neupustil od svého planoucího hněvu, od svého rozhořčení, chystal by na lidstvo jen zkázu. Díky Ježíši Kristu víme, že Bůh se rozhodl jinak.

Toto místo je pro mě jedno z biblických míst, které sice nejsou mezi sebou vzájemně smiřitelné (David jistě myslel buď na Boha, nebo na ničemu; sám rozhodně ambivalentnost textu nezamýšlel), jejichž protichůdné výklady ovšem dávají smysl tak i tak. Pro mě osobně je to doklad nikoli omylnosti Bible, nýbrž její hloubky.

Ať tak či tak, pamatujme na to, že Bůh je spravedlivý soudce, který je denně rozhořčen nad lidským hříchem. Už druhý žalm nás varoval, abychom se před Božím hněvem třásli.

 

15. verš vypovídá o tom, že lidské zlo se zpravidla stupňuje: Kdo počal špatnost, otěhotněl trápením a porodil klam. Je to snad ještě poetičtější vyjádření biblického principu setby a sklizně. Je to varování, že lidé ze špatného počátku nemohou vykřesat nic, co by bylo nakonec dobré. (Jinak je tomu ovšem s Bohem, ten to dokáže. Bratři hanebně prodali Josefa do Egypta, a Bůh z toho vykřesal záchranu celého Izraele. Je to ale jen proto, že Hospodin hatí lidské úmysly. Naštěstí ve hře života drží esa v rukou On.)

 

16. verš je jedním z biblických pramenů známého českého přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“: Vykopal cisternu a vyhloubil ji – a upadl do jámy, kterou udělal. Škoda, že tak málo lidí ví, že tato slova jsou z Bible! Následující verš má podobný obsah: Trápení se vrátí na jeho hlavu a na jeho temeno bude sestupovat násilí.

Někdy máme pocit, jakoby to dnes už neplatilo. Vždyť známe tolik svévolníků, kterým se stále daří dobře! Tento problém reflektuje i verš z knihy Kazatel (8,12), který jsem si už před lety oblíbil v kralickém znění: A ačkoli hříšník činí zle na stokrát, a vždy se mu odkládá, já však vím, že dobře bude bojícím se Boha, kteříž se bojí obličeje jeho. Obšírně se touto otázkou zaměstnávají i Žalm 37 a 73. Ano, lidé měli už od věků pocit, že zlo a dobro nebývá v tomto světě po zásluze odměňováno. Vskutku mezi jednáním lidí a jejich prosperitou není žádný lineární vztah. Slovo o soudu se naplní – pouze se nemusí naplnit v tomto čase. Vypovídá o celkovém osudu násilnického člověka, nikoli o jeho bezprostředním stavu.

 

Do konce žalmu nám zůstává tajemstvím, zda Bůh Davidovu modlitbu vyslyšel či ne. Ať už tak či tak, tím, že David vylil své srdce před Bohem a svěřil mu svou při, nabyl pokoje. Proto v závěrečném verši vyznává: Budu chválit Hospodina pro jeho spravedlnost a budu opěvovat jméno Hospodina, Nejvyššího. Hospodinova spravedlnost nemusí být zjevná. Přistoupíme-li však k Bohu, nabudeme jistoty, že je spravedlivý. Proto ho můžeme opěvovat.


[1] Srov. Ž 26,2; 73,21; Jr 11,20; 17,10 a 20,12.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru