Úvaha nad Žalmem 69

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval – podle lilií. Davidův žalm.

2 Zachraň mě, Bože – vody mi pronikly až k duši! 3 Topím se v hlubokém bahně a pevného místa není! Klesám do vodních hlubin – strhává mě proud! 4 Jsem vysílen voláním, hrdlo mám ochraptělé; oči mi slábnou, jak vyhlížím svého Boha. 5 Těch, kdo mě bezdůvodně nenávidí, je víc než vlasů na mé hlavě. Je mnoho zrádných nepřátel, kteří mě chtějí zničit. Vracím to, co jsem neuchvátil.

6 Bože, Ty znáš mou pošetilost; má provinění Ti nejsou skryta. 7 Panovníku, kéž se kvůli mně nestydí ti, kdo na Tebe očekávají. Hospodine zástupů, kéž se nehanbí kvůli mně ti, kdo hledají Tebe, Boha Izraele. 8 Vždyť kvůli Tobě snáším potupu. Hanba mi pokryla tváře, 9 cizím jsem se stal svým bratřím, cizincem jsem pro syny své matky, 10 neboť mne strávila horlivost pro Tvůj dům. Padla na mne potupa těch, kdo tupí Tebe.

11 V postu jsem si vyplakal duši – i to mi bylo ku potupě. 12 Vzal jsem si za oděv žíněné roucho – a stal jsem se jim pořekadlem. 13 Žvaní o mně ti, kdo sedávají v bráně; i pijani piva o mně cvrlikají.

14 Ale já jdu se svou modlitbou k Tobě, Hospodine. Je čas přízně. Bože, ve svém velkém milosrdenství mi odpověz pravdou své spásy. 15 Vysvoboď mě z bahna, abych se neutopil! Kéž jsem vysvobozen od těch, kdo mne nenávidí, i z vodních hlubin! 16 Ať mě neodplaví vodní proud, ať mě nepohltí hlubina a ať se za mnou nezavře jáma!

17 Odpověz mi, Hospodine, vždyť Tvé milosrdenství je dobré! Podle množství svého slitování na mě shlédni! 18 Neskrývej svou tvář před svým služebníkem – je mi úzko. Rychle mi odpověz! 19 Buď nablízku mé duši, ujmi se jí, kvůli mým nepřátelům mě vykup!

20 Ty víš, jak mě tupí, haní a ostouzejí; máš před sebou všechny mé nepřátele. 21 Potupa mi láme srdce – jsem ochromen. Doufal jsem v soucit, leč nebylo ho, v utěšitele, avšak nenašel jsem je. 22 Do jídla mi dali žluč a na žízeň mě napájeli octem.

23 Kéž se jim stůl před nimi stane pastí, kéž je léčkou těm, kdo jsou v pohodě. 24 Ať se jim zatmí oči, aby neviděli. Kéž se jim stále třesou bedra. 25 Vylej na ně své rozhořčení – kéž je dostihne tvůj planoucí hněv. 26 Jejich hradiště nechť je zpustošeno a v jejich stanech ať nikdo nebydlí. 27 protože pronásledují toho, kterého Tys bil, a berou si do úst bolest Tebou raněných. 28 Sečti jejich viny! Kéž nevstoupí do Tvé spravedlnosti. 29 Kéž jsou vymazáni z knihy živých a nejsou zapsáni mezi spravedlivé.

30 Já jsem nuzný a rozbolavělý, ale Tvá spása, Bože, je mi bezpečím. 31 Zpěvem budu chválit jméno Boží, budu ho velebit písní díků. 32 To bude Hospodinu milejší než býk, než býček s rohy a paznehty. 33 Uvidí to pokorní a budou se radovat. Hledající Boha, vaše srdce bude žít! 34 Vždyť Hospodin chudé slyší a svými vězni nepohrdá.

35 Chvalte Jej nebesa i země, moře a vše, co se v něm hýbe! 36 Neboť Bůh zachrání Sijón a vybuduje judská města. Usadí se tam a obsadí je. 37 Dostane je do dědictví potomstvo jeho služebníků. Budou v nich bydlet ti, kdo milují jeho jméno.


 

Tento žalm obsahuje několik míst, která byla později vztažena na Ježíše: „Do jídla mi dali žluč a na žízeň mě napájeli octem“ (v. 22). Platí to bezpochyby i o slovech „cizím jsem se stal svým bratřím, cizincem jsem pro syny své matky, neboť mne strávila horlivost pro Tvůj dům“ (vv. 9a.10) a našlo by se ještě několik dalších, byť již nikoli tak explicitních.

Přesto nepovažuji tento žalm za primárně mesiášský (třeba do takové míry, jako Žalm 22). Je to žalm, s nímž se můžeme mnozí – možná všichni – identifikovat. Někdy se během svého života ocitáme v situaci, kdy se nám chce volat: „Zachraň mě, Bože – vody mi pronikly až k duši! Topím se v hlubokém bahně a pevného místa není!“ (vv. 2-3). Mnohokrát jsme již při úvahách nad Žalmy konstatovali evidentní skutečnost, že lidem spoléhajícím na Hospodina se těžké situace nevyhýbají. „Vody“, o nichž zde David mluví, jsou obrazem zkázy nebo nebezpečí, které nám chce vzít pevnou půdu pod nohama. V takových situacích člověk pochopitelně vyhlíží Boha, ale mnohdy udělá stejnou zkušenost, jakou zde popisuje David: „Jsem vysílen voláním, hrdlo mám ochraptělé; oči mi slábnou, jak vyhlížím svého Boha“ (v. 4). Ano, člověk volá k Bohu, ale zdá se, že Bůh je nedaleko. Nevidíme, že by nějak zasahoval v náš prospěch.

V takových situacích si chtě nechtě klademe otázku, zda jsme někde neudělali chybu a zda jsme si svou přetěžkou situaci nepřivodili sami: „Bože, Ty znáš mou pošetilost; má provinění Ti nejsou skryta“ (v. 6). A docházíme k závěru, že pokud by daná situace měla být trestem za naše předchozí provinění, byla by trestem oprávněným. Osobně mohu říci, že když jsem si uprostřed nepřízně a nepřátelství, které se na mě valilo, uvědomil, kolika hříchů jsem se dopustil před svým obrácením, vždy znova a znova jsem dospíval k závěru, že na Boží pomoc a Boží přízeň nemám žádný nárok. (Nechci tím říci, že po svém obrácení jsem se už žádného hříchu nedopustil; domnívám se však, že mezi stavem „před“ a „po“ byl poměrně značný rozdíl. Nicméně bez Boží milosti se neobejdeme, ať už jsme dosáhli jakéhokoli stupně posvěcení.)

Během svého života jsem mohl zakoušet nejen proměnu vlastní (na její sledování radím se příliš nesoustředit), ale i proměny desítek, ne-li stovek lidí. Nejednou se stalo, že na někoho až po obrácení (někdy velmi krátce po něm) dolehly hříchy nebo důsledky hříchů, které spáchal mnoho let před tím. Jako kdyby si satan přišel vybrat hypotéku. Dal člověku pokoj, dokud daný člověk šel do pekla. Jakmile změnil směr, hodilo se připomenout danému člověku – nebo často spíše jeho bližšímu či vzdálenějšímu okolí – jeho bývalé hříchy. Nový život obráceného člověka byl pak zpochybněn – především druhým, ale někdy i jemu samému. V takových chvílích se člověk modlívá: „Hospodine zástupů, kéž se nehanbí kvůli mně ti, kdo hledají Tebe, Boha Izraele“ (v. 7).

Následující slova, která Nová smlouva vztahuje na Ježíše, vyjadřují něco, co mnozí z obrácených lidí prožili se vší trpkostí: „…cizím jsem se stal svým bratřím, cizincem jsem pro syny své matky, neboť mne strávila horlivost pro Tvůj dům. Padla na mne potupa těch, kdo tupí Tebe“ (vv. 9-10). Nejednou jsem zažil, že se někdo obrátil, byl naplněn radostí, o níž se domníval, že ji bude sdílet se svými nejbližšími, a nečekaně narazil na zeď nepochopení nebo odporu. Ano, ona horlivost byla mnohdy nepoučená a nerozvážná, zpravidla nezralá; přesto však potupa, které se daným lidem dostalo, byla tak silná nikoli pro jejich nezralost, ale protože byla ve skutečnosti (byť zpravidla nevědomky) nasměrována na samotného Boha.

Uprostřed oněch složitých situací, jež nás zaplavují jako příval vod, uprostřed všeho nepochopení, kterého se nám někdy dostává i od našich nejbližších, nám může svitnout světlo. Ještě stále hledáme pevné místo pod nohama, ale můžeme vyznat: „Ale já jdu se svou modlitbou k Tobě, Hospodine. Je čas přízně. Bože, ve svém velkém milosrdenství mi odpověz pravdou své spásy“ (v. 14). Ano, modlitba, hledání Boží tváře, to je to nejlepší, co můžeme udělat, pokud se na nás valí temnota ze všech stran.

V tomto bodě ale lidé někdy dělají zásadní chybu. Modlí se k Bohu, a v zápětí začnou vyhlížet, zda Bůh zasahuje. Ve skutečnosti, aniž si to uvědomují, ale v tomto bodě přesouvají pozornost z Boha na sebe sama. Začnou uvažovat o tom, zda jim modlitba pomáhá. A pak zjišťují, že nikoli. Jejich situace se vnějšně nijak nemění, nepřátelé zůstávají nepřáteli, žádný Boží zásah nelze pozorovat. Pokud pak člověk začne konstatovat „v postu jsem si vyplakal duši“ (v. 11) a vnitřně dodává: „…ale stejně to nefungovalo“, je zle. Co dělá David? Z čeho si můžeme vzít příklad? Prostě se modlí dál: „Odpověz mi, Hospodine, vždyť Tvé milosrdenství je dobré! Podle množství svého slitování na mě shlédni! Neskrývej svou tvář před svým služebníkem – je mi úzko. Rychle mi odpověz! Buď nablízku mé duši, ujmi se jí, kvůli mým nepřátelům mě vykup!“ (vv.17-19).

23. – 29. verš, kde David svolává kletby na své nepřátele, nemusíme napodobovat. Víme, že nebojujeme proti „tělu a krvi“ (Ef 6,12) a Nová smlouva (Pán Ježíš i apoštol Pavel) nás učí, abychom svým nepřátelům dobrořečili a nezlořečili (Mt 5,44; L 6,28; Ř 12,14). Zde je nesporně velký posun mezi Starou a Novou smlouvou.

Hned po oné „proklínací“ pasáži o sobě David říká, že je „nuzný a rozbolavělý“ (v. 30). Vzápětí ale tvrdí, že Boží spása je mu bezpečím. My, kdo jsme poznali Pána Ježíše Krista, poznáváme i to, že lékem na rozbolavělost není proklínání těch, kdo nám ubližují. Na druhé straně nemá smysl tvrdit, že my, kdo jsme poznali Pána Ježíše Krista, už určitě rozbolavělí nejsme. Nebylo by to realistické a tudíž pravdivé. Přijímáme-li Ježíše Krista, neznamená to, že jeho spásu přijímáme okamžitě ve všech složkách své bytosti, „až do konečků prstů na nohou“. „Spása je mi bezpečím“, přestože Bůh se mnou ještě není zcela hotov.

„Chudý a rozbolavělý“ vyznává, že bude Hospodinu zpívat písně vděčnosti. Ano, čas na vděčnost nenastává až tehdy, když už je člověk zcela „v pořádku“. Vskutku můžeme Pána chválit i ve stavu, kdy máme ještě spoustu věcí nevyřešených a s řadou vlastních problémů si nevíme rady. Vděčnost, pokud tryská ze srdce a není pojata účelově ve smyslu „něco za něco“, je dobrým výchozím bodem pro další Boží jednání s námi. Proto může David dokonce říci i to, že Hospodin „svými vězni nepohrdá“ (v. 34). Jak je to možné? Což může mít Hospodin nějaké „vězně“? Což přijetí spásy neznamená současně i přijetí plné svobody?

Pokud chodíte s Bohem už několik let, můžete se zamyslet nad svou dosavadní cestou. Znamenalo přijetí Pána Ježíše Krista skutečně radikální změnu ve všech oblastech vašeho života? Zbavili jste se okamžitě všech zlozvyků? U mě to tak rozhodně nebylo. Přitom nemám sebemenší pochybnosti o tom, že když jsem přijal Pána Ježíše Krista, přešel jsem ze smrti do života (Jan 5,24). Byla to největší událost mého života. Neznamenala ale vyřešení všech mých problémů. Měl jsem řadu problémů, které jsem si tehdy vůbec neuvědomoval. Po obrácení na nás Bůh pracuje a postupně nás proměňuje. Podmínkou duchovního pokroku je jednak upřímnost, jednak vděčnost. Ubezpečuje nás o tom i 69. žalm.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru