1 Pro vedoucího chval. Žalmová píseň.
Hlahol Bohu, celá země! 2 Opěvujte slávu jeho jména – učiňte jeho
chválu slavnou! 3 Řekněte Bohu: Jakou hrůzu vzbuzují Tvé skutky! Pro
Tvou velkou sílu Ti lichotí Tví nepřátelé. 4 Ať se Ti klaní celá
země, ať Tě opěvuje, ať opěvuje Tvé jméno! 5 Pojďte a pohleďte na
Boží skutky, na hrůzu vzbuzující činy, jež se týkají lidských synů.
6 Moře proměnil souš, řeku přešli suchou nohou. Tehdy jsme se v něm
radovali! 7 Navěky vládne svou udatností. Svým zrakem sleduje
národy. Vzpurníci ať se nepozdvihují!
8 Dobrořečte, národy, našemu Bohu, hlasitě rozhlašujte jeho chválu!
9 On zachoval naši duši při životě a nevydal naše kroky nejistotě.
10 Ano, zkoušel jsi nás, Bože, přečišťoval jsi nás jako zlatník
stříbro. 11 Zavedls nás do lovecké sítě, vložils na naše bedra těžké
břemeno. 12 Nechals nám lidi jezdit po hlavě, prošli jsme ohněm i
vodou, ale vyvedls nás do hojnosti.
13 Vstoupím do Tvého domu se zápalnými oběťmi, splním Ti své sliby,
14 jež vyslovily mé rty, jež vyřkla má ústa, když jsem byl
v soužení. 15 K zápalným obětem Ti přinesu tučné kusy, s kadidlem
beranů připravím skot i kozly.
16 Pojďte, slyšte! Všem bojícím se Boha budu vypravovat, co učinil
mé duši. 17 Volával jsem k Němu svými ústy, na jazyku jsem měl Jeho
chválu. 18 Kdybych viděl ve svém srdci nepravost, Panovník by mě
nevyslyšel. 19 Avšak Bůh slyšel, věnoval pozornost hlasu mé
modlitby.
20 Požehnaný Bůh, který nezamítl mou modlitbu a neodňal mi své
milosrdenství.
David mohl být
autorem tohoto Žalmu, nicméně nikde to není uvedeno, a tak je možné,
že jeho autorem je někdo jiný. Kdyby to bylo podstatné, byl by autor
uveden. Věřím, že Bůh se postaral, abychom věděli, co je podstatné,
a pokud nám nějaké informace neposkytuje, tak pro nás podstatné
nejsou, byť by nás třeba i velice zajímaly.
Jedná se o žalm
oslavný. Žalmista oslavuje Boha za jeho stvořitelské činy i za jeho
dějinné jednání s jednotlivci i celými národy. Stvořitelské činy
jsou ovšem v tomto žalmu vztaženy právě k dějinnému jednání. Na
rozdíl od některých jiných žalmů se autor nepodivuje nad úžasností
vesmíru, ale připomíná konkrétní stvořitelský zázrak – rozdělení
moře a pozdější rozdělení Jordánu: „Moře proměnil souš, řeku přešli
suchou nohou“ (v. 6). Jsou to „Boží skutky“, „hrůzu vzbuzující
činy“, jež se ovšem „týkají lidských synů“ (v. 5). Žalmista by mohl
stejně dobře oslavovat výbuch nějaké vzdálené hvězdy, tedy událost
svým rozsahem mnohem větší než rozdělení moře, nicméně taková
událost by se netýkala lidských synů.
Někdy se Bibli
vyčítá, že je antropocentrická či dokonce antropomorfní. Poukazuje
se na to, že naše malá planetka není ani zdaleka středem vesmíru. Je
prý bláhové domnívat se, že člověk je nějak důležitý, když žije na
tak nedůležitém místě univerza. Byl-li by nějaký Stvořitel, proč by
tvořil nekonečné dálavy vesmíru, postačí-li mu ke stvoření člověka
tak titěrná planetka?
Ano, i nám
věřícím nad tím zůstává rozum stát. Na rozdíl od některých křesťanů
si nejsem jistý, zda kdesi v jiných částech vesmíru nejsou jiné
civilizace. Základem mé víry ale je, že Bůh má zájem o člověka,
žijícího na této z určitého úhlu pohledu nedůležité planetě. Není
nám zjeveno téměř nic o Božím vztahu k jiným částem vesmíru. Jsou to
věci nad naše chápání. Věřím ale, že Bůh jedná s lidmi na této zemi,
že má zájem o každého z nás. „Svým zrakem sleduje národy“ (v. 7).
Ano, nejen jednotlivce, ale i národy!
Mezi Bohem a
národy a mezi Bohem a jednotlivci se odehrává příběh. K základní
zkušenosti Božího lidu – Izraele – patří vyjití z Egypta a přechod
přes moře, které se rozdělilo. „Tehdy jsme se v něm radovali!“ (v.
6). Právě tento „hrůzu vzbuzující čin“ se „týkal lidských synů“.
K mé základní zkušenosti patří, že mě Bůh zázračně vysvobodil, když
jsem procházel těžkými osobními krizemi. Když na mě přicházejí
pochybnosti (což se mi stává častěji v dobách pohody než v dobách
soužení), připomínám si, z čeho a jak mě Bůh vysvobodil.
Každý
jednotlivec, který se znovu narodil, ale i každý křesťanský sbor, má
určitou základní zkušenost s Božím jednáním. Tato zkušenost hluboce
souvisí s tím, čemu říkáme „duchovní genetický kód“. Ano, u mnohých
z nás bylo na počátku duchovního života slavné vysvobození – v něčem
podobné tomu, do zakusil Izrael při exodu z Egypta.
Toto vysvobození
je ovšem jen počátkem cesty. V 8. a 9. verši nacházíme jakýsi sumář,
tedy shrnutí obsahu dalších veršů: „Dobrořečte, národy, našemu Bohu,
hlasitě rozhlašujte jeho chválu! On zachoval naši duši při životě a
nevydal naše kroky nejistotě.“
Další verše
hovoří o tom, že Izrael procházel zkouškami. A zkouškami prochází
každý z nás. Můžeme chválit Boha, protože „zachoval naši duši při
životě“, přestože nás „přečišťoval jako zlatník stříbro“ (v. 10).
Jistě ne všechno
trápení, kterým procházíme, je Boží zkouškou. Jsou trápení, která si
přivodíme sami svou neposlušností a vzpourou. Jsou trápení, kterým
jsme vystaveni v důsledku duchovního boje. Ale i když vyloučíme tyto
dvě příčiny našich problémů, pořád zde zůstává prostor pro Boží
zkoušky. Tyto zkoušky mohou mít nejroztodivnější podoby: Zavedls nás
do lovecké sítě … vložils na naše bedra těžké břemeno … nechals nám
lidi jezdit po hlavě … prošli jsme ohněm i vodou. (v. 11-12).
Tvrdím-li, že
příčinami našich problémů mohou být a) naše neposlušnost, b)
duchovní opozice, c) Boží zkoušky, pak to není míněno tak, že se
tyto tři věci vždy dají snadno oddělit. Když je člověk necitlivý a
nevěrný vůči svému životnímu partnerovi, potkají ho problémy
v důsledku jeho vlastních hříchů. Když jen neprávem pomluven, bude
to asi duchovní opozice. Pokud Bůh dovolí, aby nám lidé jezdili po
hlavě – tedy aby nám ubližovali – může to být čistě věc duchovního
boje, ale může to být i důsledek našich hříchů. Bůh to dopouští. Je
to on, kdo nechává lidi, aby nám jezdili po hlavě. Můžeme být
nazlobení sami na sebe, na lidi nebo na Boha. Ale můžeme celou
situaci vzít jako Boží zkoušku. Jak se zachovám? Co ve mně zvítězí?
Sebelítost? Pomstychtivost? Pomohu si vlastní rukou? Nebo mám tak
hluboké obecenství s Otcem, že to strpím? Vždyť On by mé nepřátele
mohl snadno smést! Proč to nedělá? Třeba jim dává příležitost
k pokání. Je to možné; Bůh se nám ale nezodpovídá ani z toho, co
dělá, ani z toho, co dopouští.
Jedno je jisté:
V každé situaci – i tehdy, když nám lidé jezdí po hlavách – si
můžeme položit otázku: Jak mohu v této situaci oslavit Boha? Bůh nám
mnohdy nedává odpověď na otázku „proč?“; na otázku, jak Ho můžeme v
dané situaci oslavit, nám ale zpravidla odpoví.
Watchman Nee
říkával: „Účelem úzkosti je rozšíření.“ Ty, kdo prošli Božími
zkouškami, „vyvedl [Bůh] do hojnosti“ (v. 12).
Žalmista se
v soužení obracel k Bohu (v. 14). Nepropadal zahořklosti, ale
vyslovil sliby. Nevíme, o jaké sliby šlo – možná sliboval, že
v případě svého vysvobození přinese zápalné oběti, o nichž je řeč
v 13. verši. My přinášíme oběť díků a chval.
Uprostřed
zkoušek se žalmista naučil jednu důležitou lekci: „Kdybych viděl ve
svém srdci nepravost, Panovník by mě nevyslyšel“ (v. 18). Usuzuji
z toho, že žalmista sám sebe zkoumal a vystavoval se Božímu světlu.
Jinak by nepravost ve svém srdci těžko spatřil, kdyby tam byla.
Můžeme prosit za dobrou věc – ze špatných motivů. Člověk se může
modlit za růst sboru – aby se stal slavnějším. Může se modlit za
pomazání na určitém shromáždění – a už myslí na tučnou sbírku, která
se vybere. Rozumím tomuto verši tak, že i pokud bychom se modlili za
správnou věc, Bůh nás neslyší, pokud bychom věděli, že v srdci máme
nepravost. (Silně varuji před pokusy toto tvrzení obrátit: Modlitba
zůstala nevyslyšena, tedy určitě má ten člověk v srdci nějakou
nepravost.) Platí totiž, že Bůh chce nejprve naše srdce. Chce více
tvé srdce než tvou službu. Chce více tvé srdce než tvou přímluvu.
Chce více tvé srdce než tvůj úspěch.
Nevíme
s jistotou, zda tento verš psal David. Je ovšem silně davidovský ve
svém celkovém vyznění: I když jsi v soužení, hledej především
samotného Boha. Hledej Boží tvář, obecenství s ním. Střez se
nepravosti, střez se snahy pomoci si vlastní rukou! Nastane čas, kdy
tě Hospodin opět vyvede na prostranno.
Dan
Drápal, překladatel ČSP