1 Pro vedoucího chval. Žalmová píseň.

Hlahol Bohu, celá země! 2 Opěvujte slávu jeho jména – učiňte jeho chválu slavnou! 3 Řekněte Bohu: Jakou hrůzu vzbuzují Tvé skutky! Pro Tvou velkou sílu Ti lichotí Tví nepřátelé. 4 Ať se Ti klaní celá země, ať Tě opěvuje, ať opěvuje Tvé jméno! 5 Pojďte a pohleďte na Boží skutky, na hrůzu vzbuzující činy, jež se týkají lidských synů. 6 Moře proměnil souš, řeku přešli suchou nohou. Tehdy jsme se v něm radovali! 7 Navěky vládne svou udatností. Svým zrakem sleduje národy. Vzpurníci ať se nepozdvihují!

8 Dobrořečte, národy, našemu Bohu, hlasitě rozhlašujte jeho chválu! 9 On zachoval naši duši při životě a nevydal naše kroky nejistotě.

10 Ano, zkoušel jsi nás, Bože, přečišťoval jsi nás jako zlatník stříbro. 11 Zavedls nás do lovecké sítě, vložils na naše bedra těžké břemeno. 12 Nechals nám lidi jezdit po hlavě, prošli jsme ohněm i vodou, ale vyvedls nás do hojnosti.

13 Vstoupím do Tvého domu se zápalnými oběťmi, splním Ti své sliby, 14 jež vyslovily mé rty, jež vyřkla má ústa, když jsem byl v soužení. 15 K zápalným obětem Ti přinesu tučné kusy, s kadidlem beranů připravím skot i kozly.

16 Pojďte, slyšte! Všem bojícím se Boha budu vypravovat, co učinil mé duši. 17 Volával jsem k Němu svými ústy, na jazyku jsem měl Jeho chválu. 18 Kdybych viděl ve svém srdci nepravost, Panovník by mě nevyslyšel. 19 Avšak Bůh slyšel, věnoval pozornost hlasu mé modlitby.

20 Požehnaný Bůh, který nezamítl mou modlitbu a neodňal mi své milosrdenství.

 

David mohl být autorem tohoto Žalmu, nicméně nikde to není uvedeno, a tak je možné, že jeho autorem je někdo jiný. Kdyby to bylo podstatné, byl by autor uveden. Věřím, že Bůh se postaral, abychom věděli, co je podstatné, a pokud nám nějaké informace neposkytuje, tak pro nás podstatné nejsou, byť by nás třeba i velice zajímaly.

Jedná se o žalm oslavný. Žalmista oslavuje Boha za jeho stvořitelské činy i za jeho dějinné jednání s jednotlivci i celými národy. Stvořitelské činy jsou ovšem v tomto žalmu vztaženy právě k dějinnému jednání. Na rozdíl od některých jiných žalmů se autor nepodivuje nad úžasností vesmíru, ale připomíná konkrétní stvořitelský zázrak – rozdělení moře a pozdější rozdělení Jordánu: „Moře proměnil souš, řeku přešli suchou nohou“ (v. 6). Jsou to „Boží skutky“, „hrůzu vzbuzující činy“, jež se ovšem „týkají lidských synů“ (v. 5). Žalmista by mohl stejně dobře oslavovat výbuch nějaké vzdálené hvězdy, tedy událost svým rozsahem mnohem větší než rozdělení moře, nicméně taková událost by se netýkala lidských synů.

Někdy se Bibli vyčítá, že je antropocentrická či dokonce antropomorfní. Poukazuje se na to, že naše malá planetka není ani zdaleka středem vesmíru. Je prý bláhové domnívat se, že člověk je nějak důležitý, když žije na tak nedůležitém místě univerza. Byl-li by nějaký Stvořitel, proč by tvořil nekonečné dálavy vesmíru, postačí-li mu ke stvoření člověka tak titěrná planetka?

Ano, i nám věřícím nad tím zůstává rozum stát. Na rozdíl od některých křesťanů si nejsem jistý, zda kdesi v jiných částech vesmíru nejsou jiné civilizace. Základem mé víry ale je, že Bůh má zájem o člověka, žijícího na této z určitého úhlu pohledu nedůležité planetě. Není nám zjeveno téměř nic o Božím vztahu k jiným částem vesmíru. Jsou to věci nad naše chápání. Věřím ale, že Bůh jedná s lidmi na této zemi, že má zájem o každého z nás. „Svým zrakem sleduje národy“ (v. 7). Ano, nejen jednotlivce, ale i národy!

Mezi Bohem a národy a mezi Bohem a jednotlivci se odehrává příběh. K základní zkušenosti Božího lidu – Izraele – patří vyjití z Egypta a přechod přes moře, které se rozdělilo. „Tehdy jsme se v něm radovali!“ (v. 6). Právě tento „hrůzu vzbuzující čin“ se „týkal lidských synů“. K mé základní zkušenosti patří, že mě Bůh zázračně vysvobodil, když jsem procházel těžkými osobními krizemi. Když na mě přicházejí pochybnosti (což se mi stává častěji v dobách pohody než v dobách soužení), připomínám si, z čeho a jak mě Bůh vysvobodil.

Každý jednotlivec, který se znovu narodil, ale i každý křesťanský sbor, má určitou základní zkušenost s Božím jednáním. Tato zkušenost hluboce souvisí s tím, čemu říkáme „duchovní genetický kód“. Ano, u mnohých z nás bylo na počátku duchovního života slavné vysvobození – v něčem podobné tomu, do zakusil Izrael při exodu z Egypta.

Toto vysvobození je ovšem jen počátkem cesty. V 8. a 9. verši nacházíme jakýsi sumář, tedy shrnutí obsahu dalších veršů: „Dobrořečte, národy, našemu Bohu, hlasitě rozhlašujte jeho chválu! On zachoval naši duši při životě a nevydal naše kroky nejistotě.“

Další verše hovoří o tom, že Izrael procházel zkouškami. A zkouškami prochází každý z nás. Můžeme chválit Boha, protože „zachoval naši duši při životě“, přestože nás „přečišťoval jako zlatník stříbro“ (v. 10).

Jistě ne všechno trápení, kterým procházíme, je Boží zkouškou. Jsou trápení, která si přivodíme sami svou neposlušností a vzpourou. Jsou trápení, kterým jsme vystaveni v důsledku duchovního boje. Ale i když vyloučíme tyto dvě příčiny našich problémů, pořád zde zůstává prostor pro Boží zkoušky. Tyto zkoušky mohou mít nejroztodivnější podoby: Zavedls nás do lovecké sítě … vložils na naše bedra těžké břemeno … nechals nám lidi jezdit po hlavě … prošli jsme ohněm i vodou. (v. 11-12).

Tvrdím-li, že příčinami našich problémů mohou být a) naše neposlušnost, b) duchovní opozice, c) Boží zkoušky, pak to není míněno tak, že se tyto tři věci vždy dají snadno oddělit. Když je člověk necitlivý a nevěrný vůči svému životnímu partnerovi, potkají ho problémy v důsledku jeho vlastních hříchů. Když jen neprávem pomluven, bude to asi duchovní opozice. Pokud Bůh dovolí, aby nám lidé jezdili po hlavě – tedy aby nám ubližovali – může to být čistě věc duchovního boje, ale může to být i důsledek našich hříchů. Bůh to dopouští. Je to on, kdo nechává lidi, aby nám jezdili po hlavě. Můžeme být nazlobení sami na sebe, na lidi nebo na Boha. Ale můžeme celou situaci vzít jako Boží zkoušku. Jak se zachovám? Co ve mně zvítězí? Sebelítost? Pomstychtivost? Pomohu si vlastní rukou? Nebo mám tak hluboké obecenství s Otcem, že to strpím? Vždyť On by mé nepřátele mohl snadno smést! Proč to nedělá? Třeba jim dává příležitost k pokání. Je to možné; Bůh se nám ale nezodpovídá ani z toho, co dělá, ani z toho, co dopouští.

Jedno je jisté: V každé situaci – i tehdy, když nám lidé jezdí po hlavách – si můžeme položit otázku: Jak mohu v této situaci oslavit Boha? Bůh nám mnohdy nedává odpověď na otázku „proč?“; na otázku, jak Ho můžeme v dané situaci oslavit, nám ale zpravidla odpoví.

Watchman Nee říkával: „Účelem úzkosti je rozšíření.“ Ty, kdo prošli Božími zkouškami, „vyvedl [Bůh] do hojnosti“ (v. 12).

Žalmista se v soužení obracel k Bohu (v. 14). Nepropadal zahořklosti, ale vyslovil sliby. Nevíme, o jaké sliby šlo – možná sliboval, že v případě svého vysvobození přinese zápalné oběti, o nichž je řeč v 13. verši. My přinášíme oběť díků a chval.

Uprostřed zkoušek se žalmista naučil jednu důležitou lekci: „Kdybych viděl ve svém srdci nepravost, Panovník by mě nevyslyšel“ (v. 18). Usuzuji z toho, že žalmista sám sebe zkoumal a vystavoval se Božímu světlu. Jinak by nepravost ve svém srdci těžko spatřil, kdyby tam byla. Můžeme prosit za dobrou věc – ze špatných motivů. Člověk se může modlit za růst sboru – aby se stal slavnějším. Může se modlit za pomazání na určitém shromáždění – a už myslí na tučnou sbírku, která se vybere. Rozumím tomuto verši tak, že i pokud bychom se modlili za správnou věc, Bůh nás neslyší, pokud bychom věděli, že v srdci máme nepravost. (Silně varuji před pokusy toto tvrzení obrátit: Modlitba zůstala nevyslyšena, tedy určitě má ten člověk v srdci nějakou nepravost.) Platí totiž, že Bůh chce nejprve naše srdce. Chce více tvé srdce než tvou službu. Chce více tvé srdce než tvou přímluvu. Chce více tvé srdce než tvůj úspěch.

Nevíme s jistotou, zda tento verš psal David. Je ovšem silně davidovský ve svém celkovém vyznění: I když jsi v soužení, hledej především samotného Boha. Hledej Boží tvář, obecenství s ním. Střez se nepravosti, střez se snahy pomoci si vlastní rukou! Nastane čas, kdy tě Hospodin opět vyvede na prostranno.

Dan Drápal, překladatel ČSP