Úvaha nad Žalmem 65

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval. Davidův žalm (píseň).

2 K Tobě směřuje tichá chvála, Bože na Sijónu – Tobě splníme slib. 3 K Tobě, jenž vyslýcháš modlitby, přichází veškeré tvorstvo. 4 Naše hříšné záležitosti nás přemohly – Ty nás však zprostíš přestoupení.

5 Blaze tomu, koho vyvolíš a komu dovolíš, aby přebýval na Tvých nádvořích. Sytíme se dobrem Tvého domu, Tvého svatého chrámu. 6 Ve své spravedlnosti k nám promlouváš hroznými divy, Bože, naše spáso, naděje všech končin země i mořských dálav.

7 Svou mocí jsi upevnil hory, opásal ses udatností. 8 Tišíš hukot moří, hukot jeho vln, stejně jako halas národů. 9 Obyvatele končin jímá bázeň z Tvých znamení; přivádíš vše k jásotu od samého jitra až do večera.

10 Navštěvuješ zemi, zahrnuješ ji hojností, činíš ji velmi bohatou. Boží proud je plný vody. Připravuješ obilí, protože jsi to tak určil. 11 Napájíš její brázdy, urovnáváš její hroudy, zvláčňuješ ji hojnými dešti, žehnáš tomu, co na ní vzchází. 12 Korunuješ rok svou dobrotou a Tvé šlépěje přetékají tukem – 13 ten kane i na stepní pastviny. I návrší se přepásávají jásotem. 14 Lučiny se oděly stády, údolí jsou pokryta obilnými zrny, výskají a prozpěvují.


Máme před sebou jeden z oněch žalmů, které David nepsal v tísni. Je to jeden z žalmů plných chvály, ale i mezi těmito oslavnými žalmy má své zvláštní místo. Mohli bychom říci, že mnohé Davidovy chválící žalmy jsou přímo burácivé. Tento žalm lze ale po právu nazvat žalmem tiché chvály (ostatně tento obrat se vyskytuje doslovně hned na samotném počátku tohoto žalmu.

Tento žalm můžeme rovněž označit za univerzalistický. David oslovuje Boha, který přebývá „na Sijónu“ – je to tedy jistě Bůh Izraele. Nicméně je to Bůh, k němuž přichází „veškeré tvorstvo“. Ano, věříme v Boha, který si vyvolil jeden nevelký národ a jedno velmi zvláštní místo, místo svým způsobem nenápadné. Není ani nejvyšší, ani nejnižší, ani největší, ani nejmenší… Bůh si prostě vyvolil Jeruzalém, vyvolil si Sijón, a kdekdo o něm chce rozhodovat (nebo existuje nějaké jiné místo, kvůli kterému se schází Rada bezpečnosti, když tam vláda chce postavit pár bytů?). A přece je tento Bůh, přebývající na Sijónu, Pánem veškerého tvorstva, Stvořitelem celého vesmíru se všemi jeho galaxiemi a quasary. Že není snadné tomu uvěřit? Samozřejmě že není! Tuto víru jsme konec konců přijali jako dar – jinak k ní ostatně přijít nelze. (Ale pokud ji nemáš, můžeš o ni Boha poprosit.)

Ano, k Bohu přichází veškeré tvorstvo. Jenže nás přemohly naše hříšné záležitosti.

Lup ho! Jakmile ti křesťané začnou mluvit o Bohu, hned je náhle řeč o hříchu. Ano, jakmile začneme mluvit o Bohu, nemůžeme hned na počátku nezmínit, že Bůh je svatý. A jakékoli mluvení o Bohu bez Boží bázně je nepatřičné, i když se o to někteří snaží.

Jakmile ale přiznáme, že „naše hříšné záležitosti nás přemohly“, tedy že se s nimi nedokážeme vypořádat sami, přichází potěšení a ujištění: „Ty nás však zprostíš přestoupení“ (v. 4).

Na tomto místě není ani naznačeno, jak. My již víme, že nás Bůh zprostil přestoupení na golgotském kříži. Žalmista už o mnoho set let dříve vyjádřil jistotu, že hřích je příliš vážný, než abychom ho mohli vyřešit sami, ale že Bůh to přesto udělá.

Jen ten, kdo si uvědomí a přizná vážnost svých přestoupení a kdo věří v Boží odpuštění, může vejít na svatá Boží nádvoří. „Blaze tomu, koho vyvolíš a komu dovolíš…“ říká David (v. 5). V dnešní době se nosí řeči o lidských právech. Před Bohem ale člověk žádná práva nemá. Pokud jde o Boha, nemůžeme si nic nárokovat a nemůžeme Boha také k ničemu přinutit. Ten, kdo je zvyklý neustále se hlásit o svá práva, si u Boha ani neškrtne. Proto tito lidé nechtějí o Bohu slyšet. Na něj se lidské zákonodárství nevztahuje.

Blaze tomu, koho si Bůh vyvolí a komu dovolí, aby přebýval na jeho nádvořích. Ano, bude to právě ten, kdo si uvědomuje, že zhřešil a o všechna práva přišel. Vždyť jaká mohl mít ještě práva marnotratný syn?! Bůh si ale mnohdy vyvolí právě ty bezprávné, kteří se sami o nich nehlásí a ani hlásit nemohou.

„Ve své spravedlnosti k nám promlouváš hroznými divy, Bože, naše spáso“ (v. 6). Tyto řádky píšu v době, kdy byly znovu omezeny lety nad Českou republikou kvůli neklidné sopce na Islandu. Obávám se, že léta moc neužijeme. Pokud bude sopka ještě pár týdnů řádit, globální oteplování sice nezruší, nicméně na rok či dva se nijak neprojeví a celosvětově může teplota o stupeň či dva klesnout. V jednotlivém dni takový pokles ani neucítíme, ale v globálním měřítku může způsobit velké změny. A to je jen jedna sopka! Ten, který stvořil vesmír, může způsobit, aby vybuchly třeba tři najednou – a po lidské zpupnosti bude veta. A bude přitom stále platit, že Bůh je naše spása, a že k nám ve své spravedlnosti promlouvá hroznými divy.

Žalm sice naznačuje, že Bůh si může použít hrozných divů přírody pro soud na člověkem, nicméně neopěvuje Boží soud, nýbrž především Boží péči.

Bůh „navštěvuje zemi, zahrnuje ji hojností, činí ji velmi bohatou“. My jsme ve dvacátém století začali mluvit o zemědělské výrobě, protože bychom rádi zapomněli, že každá úroda je divem Božího zaopatření a Boží milosti. Stále ale ještě platí, a to i na tělesné rovině, že jeden sází a druhý zalévá, ale je to Bůh, který dává vzrůst. Je to Bůh, kdo „korunuje rok svou dobrotou“ (v. 12).

Česká republika zažila v souladu s proroctvími sedm let bezprecedentního hospodářského růstu. Nikdy v dějinách se životní úroveň nezvyšovala tak rychle jako v letech 2000 – 2007. Je docela dobře možné, že takové období hospodářského růstu se už nikdy v českých dějinách nebude opakovat. Kdybychom byli bývali vděční před Bohem a chválili ho jako David v poslední třetině tohoto žalmu, mohlo být v našem národě všechno jinak. Zatímco finanční kapitál se rozmnožoval, sociální kapitál (vzájemná důvěra mezi lidmi) nadále chřadl. Boží šlépěje přetékaly tukem, ale my jsme to neviděli. A zapomínali jsme, že žijeme ve stínu sopky.


Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru