Úvaha nad Žalmem 63

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

1 Davidův žalm – když byl v judské poušti.

2 Bože, Ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po Tobě žízní, mé tělo pro Tebe umdlévá ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi! 3 Proto Tě vyhlížím ve svatyni – chci hledět na Tvou sílu i slávu, 4 neboť Tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty tě budou oslavovat – 5 tak Ti budu žehnat po celý svůj život. Ve tvém jménu pozvedám dlaně.

6 Má duše se sytí tukem, tučnou stravou. A mé rty? Radostným křikem Tě chválí má ústa, 7 když si Tě připomínám na svém loži. O Tobě rozjímám za nočních hlídek, 8 jak jsi mi býval ku pomoci. Budu jásat ve stínu Tvých křídel; 9 má duše přilnula k Tobě. Podpírá mne Tvá pravice.

10 A ti, kteří usilují o zkázu mé duše, se dostanou do útrob země. 11 Budou vydáni pod meč, stanou se kořistí lišek.

12 Ale král se bude radovat v Bohu; každý, kdo při něm přísahá, se bude chlubit, ale ústa mluvících lež budou zacpána.

 

Není to zcela jisté, ale vzhledem ke 12. verši se domnívám, že tento žalm David složil v době, kdy byl již králem. Podle situačního nadpisku jej ale psal v judské poušti. Považuji proto za pravděpodobné, že ho psal v době, kdy čelil povstání svého syna Abšalóma.

David je ve velikém nebezpečí, ale jako už tolikrát dříve i v tísni usilovně hledá Hospodina, žízní po Bohu (v. 2). Patří už k naší lidské podmínce, že Boha zpravidla usilovně hledáme tehdy, když je nám zle, když jsme v úzkých. Stejně ale platí, že mnozí lidé v tísni nehledají právě Hospodina – hledají vlastní cestu, jak se z tísně dostat.

David již v mládí zakoušel mnoho velmi nepříjemných a nebezpečných situací, kdy mu šlo o život. Bylo jen logické, pokud mu v takových situacích vyvstávala na mysli otázka, zda se do tísně nedostal vlastní vinou. Není nepříznivá situace, v níž se ocitl, dokladem, že od něj odstoupil Bůh? Tak to jistě odpovídalo uvažování mnoha jeho (a ostatně i našich) současníků – stačí jen pomyslet na postoje Jobových přátel.

Pak ovšem – po mnoha letech nejistoty a strádání – nastalo období, kdy se David ujal královské vlády. Ten, který mu usiloval o život, jeho předchůdce na královském trůně Saul, byl mrtev. David slavil triumf nad svými nepřáteli. Právem se mohl domnívat, že obstál ve zkouškách a nyní jej zahrnula Boží přízeň.

Víme z Písma, že nejhlouběji padl nikoli v dobách úzkosti, ale v čase triumfu a bezpečí. Bezcílně se procházel po královském paláci, spatřil nádhernou ženu a tento pohled ho nakonec přivedl nejen k cizoložství, ale až k vraždě. Po tomto skutku na Davida dolehla tíseň.

Za Abšalómova povstání tomu bylo jinak. Ale David si patrně i tehdy klad otázku: Neodstoupil ode mě Bůh? Když v žalmu zpívá, že usilovně hledá Boha, pak téměř jistě toužil po chvílích důvěrného společenství s Bohem, které poznal již ve svém mládí, ještě před tím, než vstoupil na scénu izraelských dějin a stal se slavným. Toto obecenství s Bohem, které mu bylo dáno prožít již v době, kdy ještě jako mladíček pásal ovce svého otce, bylo něco, po čem toužil stále znovu.

Jsem přesvědčen, že životy požehnaných lidí naplňuje právě tato touha.

David píše, že i jeho tělo umdlévá pro Boha ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi. V judské poušti to prožil naprosto reálně. Když píšu tyto řádky, vzpomínám, jak jsem během své první návštěvy Izraele cestoval judskou pouští z Jeruzaléma do Jericha. Nejeli jsme hlavní silnicí, ale postranní cestou, vedoucí kolem pravoslavného kláštera, skrytého v jednom hlubokém údolí. Všude kolem byla vyprahlá, vyschlá, bezvodá země.

My ale můžeme tato slova brát i v jejich symbolickém významu. My, kteří žijeme v ateistické České republice, duchovně přebýváme ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi. V této zemi naše duše i naše tělo touží po Hospodinu, v této zemi Boha usilovně hledáme.

David vyznává, že Boží milosrdenství je lepší než život. Jistě si přál zachování svého života, a jeho život skutečně byl zachován. Byl to ten, kdo proti němu povstal, kdo o svůj život přišel. David ale při psaní tohoto žalmu rozuzlení svého příběhu neznal. Podobně jako tři mládenci, kteří měli být uvrženi do ohnivé pece, a kteří neměli žádnou jistotu, zda ortel krále Nebúkadnesara přežijí. Pamatuji si jejich slova v kralickém překladu: „Nebo aj, buďto že Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás. Buď že nevytrhne, známo buď tobě, ó králi, že bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme“ (Dan 3,17-18). I oni věděli, že Boží milosrdenství je lepší než život.

Z toho ovšem plyne, že Boží milosrdenství neznamená vždy pokračování tělesného života. Boží milosrdenství spočívá právě v tom, že je nám dáno mít s Bohem obecenství – to obecenství, které David stále znova hledal a po kterém toužil. A které stále znova nacházel, protože Bůh se dává nalézt každému, kdo ho hledá upřímně a celým srdcem.

David říká: Má duše se sytí tukem, tučnou stravou. Může se nám vybavit krásný verš z Izajáše: Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí (58,11 ČEP). Ano, Hospodin nás sytí i ve vyprahlé krajině; v suché, bezvodé zemi. Hospodin dodává sílu i těm, kdo jsou vězněni pro víru v Krista. Není situace, v níž by nás Bůh nemohl podržet.

David rozjímá o Bohu i na svém loži, přemýšlí o něm za nočních hlídek. Nikomu nepřeji nespavost, ale pokud už z jakéhokoli důvodu musíte v noci bdít, přemýšlejte o Hospodinu! Nespavost může být nebezpečná – zvláště když se nám honí hlavou různé negativní myšlenky, případně když nás zaměstnávají různé obavy. Někdy je třeba přinutit se vyjít z polospánku do bdělosti a začít se modlit. Negativní myšlenky vytěsňujte Božím slovem. Stalo se mi vícekrát, že jsem nějakou dobu chválil Hospodina nebo si připomínal, jak mi už v minulosti pomohl – a pak jsem opět usnul. Nespavost byla překonána.

David předpovídá zlý konec těm, kdo usilují o zkázu jeho duše. Mnozí soudí, že „duše“ je ve Staré smlouvě skoro vždy totéž co „život“. Jsou místa – a toto mezi ně patří – kde bych silně doporučoval mezi tato dvě slova rovnítko neklást. Dovedu si představit situaci, kdy člověk usiluje někoho zabít. (Můžeme si představit třeba policistu, pronásledujícího masového vraha.) Jako křesťané ale nikdy neusilujeme o zkázu něčí duše. David říká, že ti, kdo usilují o zkázu jeho duše, skončí v útrobách země. Můžeme klidně říci – v pekle. Kdo se snaží zcela zničit druhého člověka jakožto živou bytost, stvořenou Bohem, zničí sám sebe.

Podobně jako řada jiných žalmů, i tento žalm je protkán vyznáním: Mé rty tě budou oslavovat … radostným křikem Tě chválí má ústa … král se bude radovat v Bohu … David Boha chválil často, a když ho právě nechválil, přemýšlel o tom, že ho zase chválit bude. Někdy je nám dáno Boha chválit přímo uprostřed zkoušek, jindy ho chválíme za to, že nás ze zkoušky vytrhl. Obecenství s Bohem vede ke chvále téměř nevyhnutelně.

Díky naší chvále se i naše země může změnit v zavlažovanou zahradu.


Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru