Úvaha nad Žalmem 61

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval – na strunné nástroje. Davidův žalm.

2 Bože, slyš můj nářek, věnuj pozornost mé modlitbě. 3 Se zemdleným srdcem k Tobě volám z konce světa. Doveď mne na skálu, která je vyšší než já.

4 Jsi mi útočištěm, pevnou věží před nepřítelem. 5 Budu navěky přebývat ve Tvém stanu, mám útočiště skryt pod Tvými křídly.

6 Ty jsi, Bože, slyšel mé sliby. Dals mi do vlastnictví ty, kdo se bojí Tvého jména.

7 Přidávej dny králi – kéž jsou jeho léta od pokolení do pokolení, 8 kéž navěky přebývá před Boží tváří. Připrav milosrdenství a pravdu, ať ho střeží!

9 Tak budu neustále opěvovat Tvé jméno, den co den tím budu plnit své sliby.


Ze 7. verše usuzuji, že tento žalm David psal již v době, kdy byl králem. Byl psán v určité tísni, ale zřejmě ne v akutní tísni, jako celá řada jiných žalmů. Proto nás může překvapit, že David k Bohu volá „se zemdleným srdcem“.

David nás nenechává na pochybách, že je člověk jako my. V době, kdy psal tento žalm, byl patrně vladařem veliké říše. David a Šalomoun žili v poněkud zvláštní době. Tehdejší civilizace měla dvě hlavní ohniska – Egypt a Mezopotámii. Mezopotámie je označení geografické, nikoli etnické či politické. Etymologicky znamená „Meziříčí“ a označuje oblast mezi dvěma velkými řekami, Eufratem a Tigridem, a přilehlé krajiny. V tomto prostoru se vystřídala říše Sumerů, Akkaďanů, Babyloňanů, Asyřanů a později Médů a Peršanů. Oblast, kterou obýval Izrael, ležela mezi těmito dvěma civilizačními středisky; často byla předmětem jejich vzájemného boje, ale přestože ležela na spojnici mezi dvěma veleříšemi, z hlediska „světských“ dějin hrála spíše okrajovou úlohu.

Poněkud jinak tomu bylo v dobách Davidových a Šalomounových. Jak Egypt, tak Mezopotámie prožívaly určitou krizi. Kdybychom v rozmachu Izraele za Davida a Šalomouna neviděli Boží ruku a snažili se vysvětlit vznik mocného království z čistě imanentního hlediska, mohli bychom si říci, že Izraeli se podařilo stát se v té době tak velkou říší jedině proto, že sousedé byli v krizi.

Možná bychom mohli říci, že David a Šalomoun byli ve své době nejvýznamnějšími a nejmocnějšími králi tehdy známého světa. A přece David, tento vladař světového významu, volá „se zemdleným srdcem“ k Bohu! Nedovedu si představit, že by něco takového napsal některý z egyptských faraónů, kteří sami sebe považovali za bohy! Leč právě proto jsou nám Davidovy texty tak blízké, přestože od jejich sepsání uplynuly tři tisíce let.

Nemyslím si, že by se David cítil ohrožen zvenčí, když psal: „Doveď mne na skálu, která je vyšší než já“ (v. 3), nebo: „Jsi mi útočištěm, pevnou věží před nepřítelem. Budu navěky přebývat ve Tvém stanu, mám útočiště skryt pod Tvými křídly“ (vv. 4-5). I mocný král potřebuje ochranu před Nepřítelem našich duší, před Nepřítelem Božím. A mocný král ji potřebuje patrně ještě naléhavěji, než „řadový“ občan nebo poddaný.

David vyznává: „Budu navěky přebývat ve Tvém stanu“. Můžeme si v této souvislosti připomenout slova 15. žalmu: „Hospodine, kdo bude hostem ve tvém stanu? Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?“ A inspirován Duchem svatým si odpovídá: „Ten, kdo chodí v ryzosti, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci, kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zle a nekydá na svého blízkého hanu.“

Boží stan je zde symbolem místa, kde se ocitáme v Boží blízkosti. Prospěje nám, když se u symboliky stanu trochu zdržíme. Jedním z nejznámějších veršů Janova evangelia je J 1,14: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Český studijní překlad uvádí v poznámce k tomuto verši, co je zde vlastně v originále řečeno: Slovo Boží mezi námi stanovalo. A nalezneme tam rovněž odkaz na Zjevení 21,3: „Hle, stánek Boží s lidmi; bud přebývat s nimi a oni budou jeho lid…“

Bůh v Kristu přichází za člověkem. Chce nám být nablízku. Blaze tomu, kdo touží po Boží blízkosti tak jako David! Mnozí lidé přijímají Ježíše Krista, protože od Něj chtějí něco dostat. Derek Prince upozorňoval na to, že mnozí lidé se spokojí s tím, že Bůh je přenese odněkud někam – třeba ze samoty do společenství nebo z chudoby do dostatku. Tak lze i celou cestu Izraele z Egypta pojmout jako cestu z domu otroctví do země zaslíbené. V Exodu 19,4 ale Bůh říká: „Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na křídlech orličích a přivedl vás k sobě.“ Hlavním Božím účelem nebylo uvést lid do země zaslíbené, ale k sobě. David dobře věděl, že blízkost Boží je nade vše; je víc, než královské poklady.

Symbolika Boha přebývajícího ve stanu nás může přivést ještě k jedné úvaze. To, co je řečeno o Ježíši Kristu – totiž že je tentýž, včera, dnes i na věky (srov. He 13,8) – nepochybně platí o Bohu. Ano, Bůh je tentýž, ale je neustále v pohybu. Můžeš toužit pobývat v Božím stanu a Bůh tě neodmítne. Pokud se ale domníváš, že s Bohem budeš moci stát stále na témže místě, mýlíš se. Chceš-li být s Bohem, musíš být v pohybu. V Bohu lze spočinout, to však neznamená nečinnost.

David říká, že Bůh mu dal do vlastnictví „ty, kdo se bojí Tvého jména“. Co myslíte, komu se lépe vládne? Těm, kdo se bojí Božího jména, nebo těm, kdo se Božího jména nebojí? Odpověď je jasná. Chtěli byste být ustanoveni třeba nad neustále reptajícím českým národem? Většina z nás má určitou oblast autority, nad níž nás Bůh ustanovil – třeba jako zaměstnavatele nebo nadřízeného v práci, jindy jako rodiče. Každý mi jistě dá za pravdu, že lépe se vykonává autorita nad těmi, kdo se bojí Božího jména. Ano, můžeš kritizovat svého pastora, ale činíš tak proto, že se bojíš Božího jména, nebo proto, že se Božího jména nebojíš?

David říká: „Ty, jsi, Bože, slyšel mé sliby.“ O jaké sliby šlo, nám patrně naznačuje poslední verš: David bude plnit své sliby, pokud bude neustále opěvovat Boží jméno. David v sobě nezapře chváliče.

My jsme jakási „last minute“ generace. Když jsme začínali koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let organizovat letní křesťanské konference, bylo běžné, že mnoho set účastníků se přihlásilo s několikaměsíčním předstihem. Už dlouho k organizátorům těchto konferencí nepatřím, ale vsadím se, že toto se velice změnilo. Mnoho lidí nakonec přijede, ale rozhodnou se na poslední chvíli. Ani slevy za včasné přihlášení příliš nepomohou. Lidé se nechtějí k ničemu zavazovat; chtějí se rozhodovat v poslední minutě. Jistě stále platí varování z Kazatele 5,5: „Lépe jest, abys nesliboval, než abys slíbě, neplnil“ (odpusťte mi kraličtinu). To ale neznamená, že nemáme dávat žádné sliby. Pokud někomu slíbíš, že se za něj budeš pravidelně přimlouvat, dobře činíš. Dobře zvaž, než nějaký podobný slib dáš, a pokud nebudeš mít speciální vedení Ducha svatého, dávej sliby časově omezené. Pokud ale nikdy nikomu nic neslíbíš, dokonce ani Bohu ne, je něco špatně. Určité sliby jsou blahodárné a užitečné. Některé jsou naprosto nezbytné: Například slib celoživotní věrnosti v manželství.

Mohl by nás překvapit obsah 7. a 8. verše: „Přidávej dny králi – kéž jsou jeho léta od pokolení do pokolení, kéž navěky přebývá před Boží tváří. Připrav milosrdenství a pravdu, ať ho střeží!“ Proč zde David mluví v třetí osobě? Domnívám se, že odpověď jsem našel v 2. Samuelově 7,14-15. Tam čteme o prorockém slovu, které měl k Davidovi prorok Nátan: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoli člověka. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou odvrhl. Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn.“ V 61. žalmu se vlastně David modlí, aby se naplnilo prorocké slovo, které k němu zaznělo. I v tom je nám příkladem. Někdy máme pocit, že je-li nějaké prorocké slovo pravé, musí se naplnit, ať už k němu zaujmeme postoj jakýkoli. A o řadě prorockých slov to platí. Ne však u všech. Ale i tam, kde jsme si jisti, že Bůh své slovo jistě naplní, máme mít k zaslíbením aktivní vztah. Pokud k tobě zaznělo prorocké povolání, nestav se k němu pasivně! Vyhlížej Boží naplnění a modli se za ně! I rod Élího měl kdysi věčné zaslíbení, a přece o ně přišel, když synové Élího propadli nepravosti a když je jejich otec nevolal k hlubokému pokání. Jistě, Bůh Élího upozornil dopředu, co nastane; tento příběh však zde vyprávět nebudeme. Znovu ti však doporučuji: Měj k Božím zaslíbením aktivní vztah! Nesnaž se je naplnit sám; někdy musíš dlouho čekat, než začne jednat Bůh. Nicméně skládej prorocké slovo ve svém srdci a modli se, aby se naplnilo.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru