Úvaha nad Žalmem 60

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval. Podle „Lilie svědectví“. Davidův pamětní zápis – k poučení.

2 Když válčil s Aramejci z Dvojřící a s Aramejci ze Sóby. Když se tehdy Jóab vrátil, pobil Edóma v Solném údolí – dvanáct tisíc mužů.

3 Bože, odvrhls nás, poničils nás, hněval ses… Navrať se k nám! 4 Otřásl jsi zemí, rozpoltils ji – uzdrav ji ze zkázy – vždyť se hroutí! 5 Ukázals svému lidu přísnost, dals nám pít vína, až vrávoráme. 6 Uložils těm, kdo se Tě bojí, aby vyzdvihli korouhev před lukem – Sela – 7 abys vysvobodil ty, které miluješ. Zachraň nás svou pravicí, odpověz nám! 8 Bůh promluvil ve své svatyni: Budu jásat, rozdělím Šekem, rozměřím údolí Sukót. 9 Můj je Gileád, můj je i Manases, Efrajim je přílba mé hlavy a Juda můj palcát.

10 Moáb je mé umývadlo, na Edóm hodím svůj sandál. Jen proti mně, Pelišteo, křič!

11 Kdo mne přivede do opevněného města? Kdo mě dovedl do Edómu? 12 Zdali ne Ty, Bože?

Bože, odvrhls nás a nevycházíš v našich armádách. 13 Zajisti nám pomoc proti protivníkům – vždyť lidská záchrana je klamná!

14 V Bohu prokážeme udatnost – On pošlape naše protivníky.

 

60. žalm je v mnohém zvláštní a pro vykladače představuje tvrdý oříšek. Na první přečtení je zřejmé, že to není klasický oslavný žalm. Není to ale ani žalm psaný v době akutního nebezpečí.

Problémy s klasifikací žalmů nás ale příliš trápit nemusí. Závažnější je, že těžko chápeme smysl tohoto žalmu, přestože má jasný situační nadpisek. V nadpisku se totiž mluví o Jóabově vítězství nad Idumejci. Jóab byl tehdy vrchním velitelem izraelského vojska, tudíž šlo o vítězství celého Izraele. Proč tedy David naříká: „Bože, odvrhls nás, poničils nás, hněval ses…“? Jedním z možných vysvětlení je, že situační nadpisek by neměl být uveden slůvkem „Když…“, ale slovy „Poté, co…“. Pak by to znamenalo, že Bůh opustil Izrael nějakou dobu poté, co Jóab dosáhl vítězství nad Edómem.

Do tohoto žalmu (verše 8 – 10) je možná vloženo prorocké (?) slovo, kterým Bůh vyjadřuje svůj vztah k Izraeli a svůj vztah k okolním nepřátelským národům. Připomíná snad David Bohu jeho slova, která byla vyslovena již dříve?

Další pro mne nezodpovězenou otázkou je, co David míní „rozpolcením země“ (v. 4) anebo co míní slovy „dals nám pít vína, až vrávoráme“ (v. 5).

Záhad v tomto žalmu je tedy více a já jsem rád, že není mou povinností je vysvětlit. Přesto si z tohoto žalmu beru jednu velice důležitou věc, kterou, zdá se mi, říká nade všechnu pochybnost. Co mám na mysli?

David si je v dané chvíli vědom, že Bůh „nevychází v (izraelských) armádách“. Vnímá, že Bůh ho „odvrhl“ (v. 12). Byť nerozumíme významu jednotlivých detailů, můžeme si být naprosto jisti, že Davidovi ze všeho nejvíce záleží na tom, zda Bůh je – či není – s ním.

Myslím, že právě v této věci bychom si měli vzít z Davida příklad. I nám by ze všeho nejvíce mělo záležet na tom, zda Bůh je – či není – s námi. Zda vychází, či nevychází s „našimi armádami“.

David jistě uvažoval především o tom, jak se Izraeli vojensky daří. Vedl tělesné boje (byť měly duchovní rozměr), jaké my dnes zpravidla nevedeme. Všichni ovšem nějaké boje vedeme, ať chceme nebo nechceme. To, že tento svět je bitevním polem, platí, ať si to myslíme nebo nikoli, ať s tím počítáme nebo nikoli. Jakmile se narodíme do Božího království, automaticky se ocitáme v konfliktu s královstvím temnoty. A pochopitelně není jedno, zda v tomto konfliktu vítězíme nebo prohráváme.

Poté, co se David stal králem nad celým Izraelem, neměl široko daleko rovnocenného protivníka. David ovšem nezpychl a jasně si uvědomuje: „Lidská záchrana je klamná. V Bohu prokážeme udatnost – On pošlape naše protivníky“ (vv. 13-14).

Nejeden úspěšný pastor, kterému se podařilo zbudovat veliký sbor, zaujal postoj podobný nikoli postoji Davidovu, ale postoji krále Nebúkadnesara: „Zdaliž toto není ten Babylon veliký, kterýž jsem já vystavěl mocí síly své…“ (Daniel 4,27 Kr.) A nejednou pak následoval trpký pád – někdy do těch nejhrubších hříchů.

Otázka, zda je Bůh s námi, zda stojíme v jeho přízni či zda nás opustil, je pro nás naprosto klíčová. V našem křesťanském životě snad není důležitější otázky.

A jak to tak bývá, lidé mohou v závažných otázkách upadnout do bludů, které jsou naprosto protikladné.

Jedním bludem je domněnka, že když se mi vnějšně daří, je jistě všechno v pořádku. Členů sboru přibývá, finance jsou velmi zdravé, dokonce jsme od sponzora z Koreje či ze Spojených států dostali královský dar na novou budovu, to je jistě jasný doklad Boží přízně. Může to tak být; ale tipnul bych si, že v Laodikajském sboru (Zj. 3,14-17) všechny tyto věci také utěšeně „šlapaly“. Pro pastory je velkým pokušením nechat se pohltit úspěšným sborovým provozem. Vzpomínám si na knížku Juana Carlose Ortize „Učedník“, byť ji budu citovat jen po paměti, a tedy asi ne přesně. Když tomuto argentinskému pastorovi sbor narostl, Bůh ho varoval: „Juane Carlosi, ty jsi nevyrostl, ty jsi pouze ztučněl. Měl jsi ve sboru stovku duchovních nemluvňat, teď máš pět set duchovních nemluvňat.“ A apoštol Derek Brown z Anglie nás už v polovině devadesátých let varoval: „Nezáleží na tom, kolik máte členů, ale na tom, co je zbudováno!“ Početný sbor nemusí ještě být duchovním chrámem. Může být jen hromadou stavebního materiálu.

Za vnější požehnání buďme vděčni. Pochopitelně se nebudeme zlobit, když nám sbor poroste, když budou zdravé finance a když dostaneme velký finanční dar. Ano, je, zač můžeme Bohu děkovat. Nehledejme ale v těchto věcech samotných důkaz Boží přízně. V této souvislosti velice doporučuji přečíst si knížku Sinclaira Lewise „Klíče a království“. Je to příběh jednoho prostého misionáře z Číny. Ve srovnání se svými kolegy vypadá velice neúspěšně. Když ale sledujete jeho příběh, žasnete nad jeho vnitřní opravdovostí a poctivostí. Zatímco jiní vykazují tisíce obrácených, on jich má jen několik. Za to vám z nich úžasným způsobem voní Kristus.

S druhým bludem jsem se setkal mezi liberálními křesťany. Od nich jsem často slýchával otázku: „Jak můžeš říci, že ten člověk nezná Boha?“ „Jak můžeš tvrdit, že není obrácený?“ „Jak můžeš lidi takto soudit – což tě Bůh ustanovil za soudce?“ Z lidí, kteří ke mně takto promlouvali, byla cítit větší starost o to, abych já nebyl soudcem, než o to, jak na tom lidé, o nichž byla řeč, skutečně jsou. Často jsem mohl odpovědět velmi snadno: „Proč mohu říci, že ten člověk nezná Boha? Protože mi to sám říkal.“ Domnívám se, že není zase až tak těžké poznat, že někdo o Bohu vůbec nepřemýšlí, zvláště pokud nám to ten člověk sám potvrdí. Samozřejmě, lze rozvíjet úvahy o tom, že člověk, který to říká, vlastně může Boha znát lépe než všelijací ti pámbíčkáři nebo fundamentalisté. Jelikož opravdu nejsem soudcem druhých, tak se nebudu přít, zda je někdo spasen či nikoli. Mám ale zato, že to, co daný člověk o sobě říká, opravdu není lhostejné. Nevěřící o sobě zpravidla ví, že je nevěřící, a bez problémů to říká. Může to být poctivý člověk; to z něj ale ještě nedělá věřícího. Můžeme tvrdit – dokonce plným právem – že celníci a prostitutky jsou Kristu blíž než farizeové. Přesto ani toto ještě nedělá z celníků a prostitutek křesťany. Pokud vidím v životě člověka drogy, nemoci, zášť a rozvrat, nebudu se tvářit, že „Hospodin vychází s jeho armádami“. Takový člověk evidentně postrádá požehnání. Zda vlastní vinou nebo vinou druhých, je jiná otázka.

Jinak řečeno: Měli bychom usilovat o jistotu, že Bůh je s námi. Této jistoty nemůžeme dosáhnout vlastním úsilím – může být pouze darem Boží milosti. Jsou ale věci, které působení Boží milosti v našem životě omezují. Jistě tak činí svévolný hřích. Ale může to být i hřích nevědomý. Hledání Boží tváře bytostně souvisí s pokáním.

Opravdu nejde o to, abychom jiné lidi soudili. Máme ale soudit sami sebe. A Boha se ptejme: „Bože, jsi se mnou?“

Musím ale vyslovit ještě další varování. Co takový Jób? Zakoušel to, že Bůh ho opustil, a svým způsobem ho Bůh skutečně opustil. Neukazoval mu svou přízeň. A přece v jiném slova smyslu neustále stál na jeho straně.

Z toho plyne, že ani vylejeme-li své srdce před Bohem, ani za předpokladu, že vyznáme všechny své hříchy, se nám nemusí nutně dařit dobře. Pravda, neměli bychom zapomínat, že Jóbův příběh je naprosto výjimečný a ne každý trpící je stejně bezúhonný jako Jób. Nicméně jako často nerozpoznáme Krista, když ho potkáme, tak často nerozpoznáme ani Jóba, když ho potkáme.

Co tedy máme dělat, když jsme usilovně hledali Boží tvář, upřímně vyznali všechny své hříchy – a máme pocit, že Bůh stále „nevychází s našimi armádami“?

Radím ti takto: Věř Bohu, i když ho nevidíš a nevnímáš, a buď mu věrný, jak nejlépe umíš, i když se pořád zdá, že Ti v životě nic nevychází. Víra se osvědčuje ne tím, že se ti daří, ale ty ji osvědčuješ svou věrností, i když se ti nedaří. A pamatuj, že tento stav nebude trvat věčně. Ani ten Jóbův věčně netrval.

A co když někdo namítne: „Jaký má smysl všechno to hledání Boží tváře, když se navenek stejně nepozná, zda je Bůh se mnou?“

Existuje něco, čemu se ve středověké teologii říkalo Testimonium spiritus sancti internum, neboli „vnitřní svědectví Ducha svatého“. Ano, Bůh tě i ve tvém nitru může nechat projít tím, čemu mystici říkají „temná noc duše“. Ale nebude to nadlouho. Bůh je věrný, a nedopustí, abys byl podroben zkoušce, kterou bys nemohl vydržet (1K 10,13). A v těchto zkouškách se naučíš vnímat Boží blízkost, Boží přítomnost. A to je něco tak úžasného, že bys za to vnější prospěch fakt nevyměnil.

A o to jde Bohu ve vztahu k Tobě ze všeho nejvíc. Abys ho hledal celým srdcem, celou svou duší, celou svou silou… 60. žalm nám může připadat zmatený, ale přesto je svědectvím o tom, že David dělal to nejdůležitější: Hledal Boží tvář.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru