Úvaha nad Žalmem 6 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Šestý žalm je velice zvláštní. Zdá se, že vyvolává více otázek než dává odpovědí. Začíná slovy: Hospodine, nekárej mě v hněvu; v rozlícení mě nekázni! (v. 2). Žalm ovšem neobsahuje sebemenší náznak, za co by měl Bůh Davida kárat nebo káznit. Není ani jasné, zda Davida v tu chvíli trápil nějaký konkrétní hřích. Nedá se to zcela vyloučit, nicméně hovoří proti tomu jedna významná skutečnost: V tomto žalmu nemáme žádnou zmínku o pokání.

 

Někdo možná může soudit, že David se nějakého hříchu musel dopustit, protože ve třetím verši hovoří o tom, jak je zemdlený. Tato zemdlenost může být pro někoho dokladem, že přinejmenším v tu chvíli na Davidovi nespočívalo Boží požehnání – jinak by přece nebyl zemdlený, nýbrž silný.

 

A tak se nám otvírá otázka, zda člověk může být zemdlený, aniž zhřešil. Osobně jsem si jist, že ano. Mezi tím, jak se fyzicky cítíme, a mezi naším duchovním stavem není žádná přímá úměra. Mnozí lidé, kteří byli duchovně velmi plodní, měli vážné zdravotní problémy. (A mnozí Boží nepřátelé byli – a jsou – zdraví jako řípa.)

 

Je-li tomu tak, čím to je? To se Bůh nedokáže o své lidi postarat? Jak to, že existují lidé, kteří Boha milují a proto ho i poslouchají, a přitom trpí chronickým únavovým syndromem?

Je tomu tak, protože jsme součástí velkého příběhu, jehož detailům plně nerozumíme. Máme v Písmu knihu Jób – a Jób by zcela oprávněně mohl mluvit podobně, jako mluví David v 6. žalmu. Abychom dobře porozuměli poselství knihy Jób, musíme mít na paměti, že Jób (na rozdíl od nás) neznal 1., 2. a 42. kapitolu knihy Jób. Procházel těžkým utrpením, a neměl žádný klíč, díky němuž by mohl porozumět, proč se mu dějí tak hrozné věci, které ho potkaly. My ovšem 1., 2. a 42. kapitolu knihy Jób známe. Můžeme tedy vědět, že procházíme-li něčím složitým, něčím, čemu vůbec nerozumíme, neznamená to, že je to zcela nesmyslné. Satan měl vážné důvody nenávidět Jóba a měl rovněž všechny důvody, proč nenávidět Davida. Pokud se snažíš Boha hledat, milovat a poslouchat, má všechny důvody, proč nenávidět i tebe. Je to poražený nepřítel, nicméně přesto může škodit. A škodí. A komu by chtěl škodit více, než právě Božím lidem?

To Bůh není schopen ty své ochránit? Ale je; ostatně, kdyby nás nechránil, nemohl by být spasen žádný člověk. To, že nás Bůh chrání, ovšem neznamená, že se nám nikdy nemůže přihodit nic zlého.

Někdy máme pocit, že by lidé smýšleli o Bohu špatně, kdyby viděli, jak se jeho služebníkům nedobře daří. A tak jsou křesťané, kteří procházejí obrovskými potížemi a mají za to, že přitom nesmějí hnout brvou, protože by tím svého Pána „zradili“. Bůh ale od nás nevyžaduje předstírání. Snaha tvářit se, že je se mnou vše v pořádku, když není, to není cesta k Bohu – je to cesta do pekel.

David mluví o tom, že jsou zděšeny jeho kosti (v. 3) a že je vyděšena i jeho duše (v. 4). Bible dobře ví o tom, že naše problémy bývají, jak se odborně říká, psychosomatické. Nedaří-li se dobře tvé duši, má to vliv na tvé tělo a naopak. Klasická medicína se musela k tomuto poznání složitě propracovávat.

 

David volá (v. 4b): A ty, Hospodine, až dokdy? (Ve smyslu: až dokdy budeš prodlévat; až do kdy budu muset čekat na tvou pomoc?) Není to neobvyklé volání Božích lidí. Znalci Písma si možná vzpomenout na volání pobitých z knihy Zjevení: Jak dlouho ještě, Panovníku, svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat za naši krev ty, kdo bydlí na zemi? (6,10). Tedy nejen za života, i po smrti zaznívá otázka: Až dokdy? Jak dlouho ještě?

 

Na této straně nebe prožívají Boží lidé mnohé úzkosti. Nenechte se oklamat křesťany, kteří tvrdí, že neustále vítězí. Bývají zpravidla v sebeklamu. Pro podobné otázky, které vyslovoval David nebo zbití zpod oltáře, nebývá v jejich teologii místo.

A přece je nutno na druhé straně říci, že Boží lidé nejsou téměř nikdy bez naděje. Jejich volání může být takřka zoufalé. Všimněme si ale dobře: David neříká: Bože, Tys mě zklamal, protože jsi nic neudělal. Ano, mohl mít dojem, že Bůh v jeho konkrétní situaci nic neudělal, ale rozhodně by dodal: zatím. V onom až dokdy je skrytá naděje. David nepochybuje, že jednou se dočká – pouze mu to připadá dlouhé. Podobně je tomu s pobitými svatými. Jejich otázka vyvstává z jistoty, že Bůh jednou bude soudit a trestat za jejich krev.

Jakýsi modus vivendi (způsob života) svatých na této zemi není aktuální vítězství. Je to spíše soužení, spjaté s napjatým očekáváním Božího zásahu. Častým pokušením bývá vzít věci do vlastních rukou, ospravedlnit se sám.

 

David volá (v. 5): Navrať se, Hospodine, vytrhni mou duši, zachraň mě pro své milosrdenství! Nad tímto voláním nás může napadnout řada všetečných otázek. Odkud se má Hospodin navrátit? Kde vlastně byl? Což není všudypřítomný?

Davidovy žalmy obsahují celou řadu obecných výpovědí o Bohu. Ve svůj čas na ně upozorníme. Žalmy ale v žádném případě neobsahují teologickou definici, kdo nebo jaký Bůh je. Jsou svědectvím zápasu o společenství s Bohem. Jsou svědectvím o hledání Boha. Kdybyste se Davidovi pokoušeli vysvětlit, že je teologicky nepřesné chtít po Bohu, aby se navrátil, protože jedním z jeho atributů je všudypřítomnost, byli byste pro něj irelevantní. Bible není vhodnou knihou pro lidi s chladným srdcem, jejichž vztah k Bohu je vyjádřen pomyslnou modlitbou „Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou“. Svým způsobem mohou Davidovi porozumět jen lidé, kteří poznali agónii Boží nepřítomnosti stejně jako on. David poznal vzácné okamžiky Boží přítomnosti, Boží blízkosti. A touží je zakusit znovu.

Ve smrti na tebe vzpomínka není! Kdo by ti vzdával chválu v záhrobí? V šestém verši se dostáváme k zajímavé otázce, jak David rozuměl posmrtnému životu.

 

Slovem záhrobí jsme přeložili hebrejské slovo šeól, jehož řeckým ekvivalentem je Hádés. Slovo záhrobí se mi moc nelíbí, ale nenašli jsme žádné vhodnější. Obecná představa křesťanské éry byla a je, že duše odchází po smrti „do nebe“ či „do pekla“. Katolíci k tomu přidávají ještě „očistec“. Ti, kteří jsou spaseni, jdou do nebe (dle katolické věrouky ale možná do očistce), ti, kteří nejsou spaseni, jdou do pekla. Hebrejská (a Davidova) představa byla ovšem jiná. Duše odcházejí do prostoru, kde budou čekat na soud a vzkříšení. Jak tento prostor nazvat? Není to ani nebe, ani peklo, je to ale za hrobem – tedy záhrobí. Jen si toto slovo nesmíme spojovat s žádným duchařením.

Z Ježíšova podobenství o boháči a Lazarovi se o šeólu, tedy o záhrobí,  dozvídáme více. Předně se dovídáme, že záhrobí má dvě oblasti, mezi nimiž ale nelze přecházet: A k tomu všemu je mezi námi a vámi upevněna veliká propast, aby ti, kdo chtějí, nemohli přejít odtud k vám, ani se přepravit odtamtud k nám (Lk 16,26). O něčem takovém se z Žalmů nedovídáme. Proto mluvím o Davidových představách: Věřím, že to, co David napsal, bylo inspirované, nemyslím si ale, že věděl všechno.

Jak ještě uvidíme z jiných žalmů, David neměl pouze „nitrosvětskou naději“. Šestý žalm ovšem jakoby to naznačoval. Kdo by Ti vzdával chválu v záhrobí? David chce Bohu vzdávat chválu teď, v tomto životě. Volá k Bohu o pomoc, o vytržení, aby Boží sláva na této zemi nebyla ukrácena.

 

Pak se ale vrací ke svému trápení: Jsem vyčerpán nářkem. Každé noci promáčím své lůžko, slzami svou postel rozmočím. Trápením mi slábne zrak, kvůli všem mým nepřátelům zestárl (vv. 7-8). Ano, tento David, slavný král, vítězný David, veliký chválič, měl ve svém životě období, kdy se velmi trápil. A možná to nebylo pouze jednou v životě. Pokud procházíš delším trápením, nemysli si, že tě Bůh opustil! Vzpomeň na Davida!

Možná nás zneklidní zvláště skutečnost, že ono trápení, jehož povaha je pro nás zahalena tajemstvím, vedlo ke zhoršování Davidova zdravotního stavu. Dovolím si zde osobní poznámku. Sedmadvacet let pastorování se na mém zdravotním stavu krutě podepsalo. Když jsem s pastorováním skončil, můj zdravotní stav se začal výrazně zlepšovat. Přesto bych ale v pastorování pokračoval, kdybych mohl. I za cenu ztráty zdraví.

 

Proč? Člověk může o zdraví přijít z nejrůznějších důvodů. Třeba tím, že horečně vydělává prachy. Nebo tím, že se přejídá a moc pije. Nebo dokonce tím, že bere drogy. Případně vrcholovým sportem. Ano, o zdraví můžeme přijít desítkami různých způsobů. Přijít o zdraví v Božích službách považuji za ten nejlepší způsob, jak o něj přijít.

Že ty to zvládneš lépe, bez zhoršení zdravotního stavu? Blahopřeji! Jsi možná duchovnější, než byl David.

 Možná by si někdo mohl říci, že David nedokázal svým nepřátelům odpustit. Kdyby skutečně odpustil a měl k nim vyrovnaný vztah, zrak by mu kvůli nim nezestárl. Ano, neodpuštění má vážné následky a pokud by skutečně David odmítal odpustit, mohl by to na zdraví pěkně odskákat. Jenže může být i jiná možnost. Kvůli nepřátelům se můžete trápit, i když jste odpustili. Je jeden celkem zaručený způsob, jak se takovému utrpení vyhnout. Stačí stát se lhostejným. Pokud bychom se řídili heslem „zdraví především“, pak bychom možná museli tuto cestu zvolit. Vzpomínám na Moniku, matku Augustinovu, která se snad desetiletí modlila za svého nezdárného syna. Kdyby se nad ním tolik netrápila, možná by byl její zdravotní stav lepší. Ale možná bychom také neměli jednoho z nejvýznamnějších křesťanských myslitelů.

Nepodléhej modernímu bludu, že ideálem je život bez utrpení! Bohužel, tento blud mnohdy proniká i do křesťanské církve. Ne každé utrpení je smysluplné a je jistě celá řada utrpení, kterým bychom se měli vyhnout. Nemyslím si ale, že by existovala láska bez trápení. Mnozí lidé se již trápit nechtějí a zatvrdí své srdce. Jenže toto ztvrdnutí srdce má katastrofální následky: člověk ztrácí naději. Zatvrzelost srdce a ztráta naděje jsou spojité nádoby.

 

Šestý žalm končí nadějně. Hospodin slyšel můj pláč. Hospodin slyšel mé úpěnlivé prosby, Hospodin přijal mou modlitbu (v. 9b.10). David nebyl člověk, který by dělal věci polovičatě. Když plakal, plakal hodně. Každou noc smáčel své lůžko slzami. Když se přimlouval, prosil úpěnlivě. Snad právě proto byl Bohu tak blízko. Polovičatost patří mezi povahové rysy či postoje, které Bůh rozhodně nemá rád: Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech (Zj 3,16).

Boží lidé musí často protrpět agónii očekávání na Hospodina. Chana, matka Samuelova, by o tom mohla vyprávět. Stejně tak Daniel. Jistě i Elijáš či Jeremjáš. V šestém žalmu nám o tom vyprávěl David.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru