Úvaha nad Žalmem 59

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval. Podle: „Nevyhlazuj!“ – když Saul poslal střežit dům, aby ho usmrtili.

2 Bože, vysvoboď mne od mých nepřátel! Před těmi, kdo proti mně povstávají, mne uveď na výšinu! 3 Vysvoboď mne od činitelů nepravosti, zachraň mne před lidmi prolévajícími krev!

4 Hle, číhají na mou duši, mocní se srocují proti mně, ne však kvůli mému přestoupení, ani kvůli mému hříchu, Hospodine! 5 Neprovinil jsem se, a přece se sbíhají a chystají. Probuď se – volám Tě – a pohleď!

6 Ty, Hospodine, jsi Bůh zástupů, Bůh Izraele. Procitni a navštiv všechny ty pohany – neměj slitování s těmi věrolomníky! Sela.

7 K večeru se vracejí, vyjí jako psi a krouží kolem města. 8 Hle, teče jim z huby. V jejich rtech jsou meče – prý: „Kdo nás slyší?“

9 Ty se jim však, Hospodine, směješ – všechny národy jsou Ti k smíchu.

10 Má sílo, budu Tě vyhlížet – vždyť jsi můj Bůh, můj nepřístupný hrad. 11 Můj milosrdný Bůh mne předchází; Bůh mi ukáže ty, kdo na mne číhají.

12 Nepobíjej je, aby můj lid nezapomněl; svou silou je rozežeň, svrhni je, Panovníku, štíte náš!

13 Ty hříchy jejich úst! Ta slova jejich rtů! Ale budou polapeni ve své pýše – za proklínání a za klamání, které vypouštěli z úst.

14 Ukonči to v rozhořčení! Ukonči to – a oni už nebudou. Pak poznají, že Bůh vládne v Jákobovi – a až do končin země. Sela.

15 K večeru se vracejí, vyjí jako psi a krouží kolem města. 16 Celí se třesou, aby se nažrali, a vrčí, když se nenasytí.

17 Ale já zpívám o Tvé síle a z jitra jásám nad Tvým milosrdenstvím. Vždyť jsi mi nepřístupným hradem, jsi mi útočištěm v den soužení. 18 Má sílo, budu tě opěvovat, neboť jsi Bůh – můj nepřístupný hrad, můj milosrdný Bůh!



Každý zkušený pastýř udělal tu zkušenost, že lidé, o něž se stará, se dají rozdělit do dvou skupin, pokud jde o vědomí vážnosti vlastního hříchu. V jedné skupině jsou lidé, kteří mají sklon se svými hříchy přespříliš trápit, a kterým hrozí, že by mohli málo důvěřovat Boží milosti. V druhé skupině jsou lidé, kteří se přes svůj hřích přenášejí snadno – někdy až příliš snadno – a kterým hrozí, že by mohli brát na lehkou váhu Boží svatost. Satan, který člověka dobře studuje, v této věci jen posiluje „přirozené“ sklony daného člověka: Tomu, kdo se příliš trápí svým hříchem, namlouvá, že by se jím měl trápit ještě víc, a toho, který svůj hřích spíše zlehčuje, přesvědčuje, že by se jím možná nemusel zabývat vůbec.

Když už bych se musel přiklonit na některou z těchto stran, považoval bych za bezpečnější brát hřích vážněji než sluší, než ho brát lehkovážněji. Naštěstí ale nemusíme volit mezi dvěma špatnými polohami. Co se týče vlastního hříchu, můžeme skutečně nabýt pravého a hlubokého pokoje.

Pokud bylo řečeno, že lidi lze rozdělit do dvou uvedených skupin, tak nutno ještě dodat, že nikdo z nás neprožívá hrůzu nad svým hříchem stále se stejnou intenzitou. David, jehož žalmem se zabýváme, prožil obě polohy – vážnou i lehkovážnou. Když se snažil zahladit stopy svého hříchu s Batšebou (viz 2. Samuelova 11), patrně svůj hřích dostatečně vážně nebral. Když ho pak Duch svatý skrze proroka Nátana usvědčil, velice se nad svým hříchem trápil (viz 51. žalm).

59. žalm byl sepsán mnohem dříve, než se David stal králem a než se dopustil výše uvedeného hříchu. Byl mnohem mladší, když byl přizván na Saulův dvůr a když se stal královým zetěm. O Davidově dětství toho příliš mnoho nevíme. Setkal jsem se s názorem, že David byl asi Jišajovým levobočkem. Tento názor se opíral jednak o Davidovo vyjádření z 51. žalmu: „Hle, byl jsem zplozen v nepravosti, matka mě počala v hříchu“, jednak o skutečnost, že když prorok Samuel navštívil Jišajův dům, David mezi Jišajovými syny chyběl a bylo nutno pro něj poslat. Ani jeden z těchto argumentů nepovažuji za natolik přesvědčivý, abychom mohli něco takového o Davidovi tvrdit s jistotou, nicméně zdá se mi pravděpodobné, že David nad sebou míval určité pochybnosti.

Dnešní psychologové – a nemusí na to být věřící – vědí, že když se dětem nedostane náležité rodičovské lásky, podvědomě usoudí, že jsou samy v něčem nedostatečné – samy jsou příčinou toho, že jim byla láska jejich nejbližších upřena. Děti, které jsou svědky nemorálního jednání svých rodičů, mívají někdy tendenci vědomí o těchto prohřešcích svých rodičů potlačovat a dokonce někdy za pravé viníky považují sebe samy, jakkoli je to pro vnějšího pozorovatele absurdní. Jak se satan takových situací snaží využít, vám snad ani nemusím popisovat.

Člověk v takovém stavu má dvojí možnost, jak dosáhnout pokoje. Jedna z nich ovšem vede k falešnému pokoji. Je to cesta cynismu, kdy se člověk, jemuž byla upřena rodičovská láska, sám rovněž stane zlým a přestane se svými hříchy trápit (nebo se o to alespoň snaží). Druhá cesta je cesta poznání (Boží) pravdy. Pro dítě, které vyrůstalo bez náležité rodičovské lásky, není lehké přiznat si, že jeho rodiče byli opravdu zlí, ani uvěřit, že Bůh je má opravdu rád. Tato cesta pravdy je ale ta jediná, která vede ke skutečnému vysvobození.

David byl velice srdečný člověk a dovedu si představit, že Saula skutečně miloval – i přes to, že se Saul nakonec pokoušel Davida zabít. Nemyslím si, že by Davidův žalozpěv nad Saulem a Jónatanem, zapsaný v 1. kapitole 2. Samuelovy, byl pouhým básnickým cvičením.

Obraťme se ale konečně k textu samotného žalmu. Všechny tyto úvahy ve mně vyvolala Davidova slova: „Hle, číhají na mou duši, mocní se srocují proti mně, ne však kvůli mému přestoupení, ani kvůli mému hříchu, Hospodine! Neprovinil jsem se, a přece se sbíhají a chystají“ (vv. 4-5). Zdá se mi z nich evidentní, že David řeší, proč se mu děje to, co se mu děje, tedy proč je předmětem takového nepřátelství a takových úkladů. Jakoby ujišťoval sám sebe, když říká Bohu výše uvedená slova.

Ruku na srdce – nestává se někdy i vám, že když vás potká něco nemilého, začnete zpytovat sami sebe, zda jste si to nějak sami nezavinili? Pokud ano, patrně patříte do té první skupiny lidí, totiž mezi ty, kteří mají sklon se svým hříchem trápit. Ale nepochybně občas taková myšlenka napadne i člověka, který bere svůj hřích na lehkou váhu.

Nutno podotknout, že podvědomá představa, že nepříjemné situace jsou dokladem Boží nepřízně vůči nám, nemá oporu v Novém zákoně. Má ovšem oporu v obecném lidském myšlení, a to i v hebrejském myšlení Ježíšovy doby („Pane, kdo zhřešil, on nebo jeho rodiče?“ – Jan 9,2), i ve většině postaugustinovské křesťanské teologie. Ježíš se svou reakcí na zprávu o lidech, na které spadla věž v Siloe, snaží rozbít lineární přiřazení různých katastrof lidským proviněním.

David, který se stal terčem nepřátelství, se patrně také musel vypořádávat s podvědomou myšlenkou: „Co když si za to mohu sám?“ Jsou situace, kdy člověk může celkem snadno dojít k závěru, že si za své trápení sám nemůže. Když vám někdo nedá přednost, vjede z vedlejší silnice na hlavní a vy do něj narazíte, ač jste nejeli nepřiměřenou rychlostí, nemusíte se příliš trápit otázkou, zda si za to nemůžete. V životě nás ale potkává celá řada velmi složitých situací, kdy k podobnému závěru nemůžeme dojít tak snadno. Bývá to zejména ve vztahu mezi manželi, ale i mezi rodiči a dětmi, případně mezi sourozenci. Takové vztahy mají dlouhou historii a vina za případný rozpad vztahů se neurčuje s podobnou snadností, jako při dopravní nehodě.

Situace bývá o to složitější, že málokdy je situace černobílá. Ovšem málokdy je rovněž, jak se říká, „fifty-fifty“. V takových složitých situacích velice potřebujeme Boží pomoc, máme-li se poctivě vypořádat se svým osobním zaviněním, se svým podílem na případném rozpadu vztahu.

Ale ať už jsme v jakékoli situaci, jednejme tak, jako David. Ještě jednou si zopakujme Davidova slova: „Hle, číhají na mou duši, mocní se srocují proti mně, ne však kvůli mému přestoupení, ani kvůli mému hříchu, Hospodine! Neprovinil jsem se, a přece se sbíhají a chystají.“ Proč to David Bohu říká? Potřebuje snad Bůh tuto informaci? Bůh přece ví lépe než David, jak to vlastně je.

Jsem přesvědčen, že David se zde nepokouší Boha přesvědčit o své nevině. Pouze demonstruje to, čemu říkám „vylévání srdce před Bohem“. David se nesnaží Boha o ničem přesvědčit – ví, že Bůh je Bůh a že ho nijak nepodvede a nezmanipuluje. Předvádí nám ovšem něco, co je pro nás velmi blahodárné a kvůli čemu vlastně píšu tuto úvahu. Představte si sama sebe v nějaké složité vztahové situaci. Zkuste pak před Bohem vyslovit: „Bože, jsem si jist, že jsem se ničím neprovinil.“ Možná to s klidným svědomím vyslovíte, protože jste se skutečně ničím neprovinili. Pokud je ale vaše svědomí živé, pak v případě, že jste se nějak provinili, nebude snadné tuto větu vyslovit. Budete cítit vlastní lež – a povede vás to buď k pokání, nebo k útěku od Boha. Možná jste sami sebe mnohokrát přesvědčovali, že jste se ničím neprovinili. Když jste to ale vyslovili před Bohem, uvědomili jste si, že to buď zčásti, nebo vůbec není pravda.

Vystavíme-li svůj život Božímu zkoumání, vše se umocňuje. Měli-li jsme pokoj právem, ve svém pokoji se utvrdíme. Pokud máme špatné svědomí, před Boží tváří už nešeptá, ale přímo křičí. A pak už záleží jen na tom, co s tím uděláme. Půjdeme k Bohu – nebo od něj?

Jedním jsem si jist: Bůh nechce, abychom žili ve věčné nejistotě. Jistoty ale můžeme nabýt jen před jeho tváří. David je nám i v tomto žalmu příkladem, jak na to.

 

V první části našich úvah nad 59. žalmem jsme se zabývali otázkou, jak asi David vnímal skutečnost, že ho Saul chce zabít, a jak se vyrovnával s nepřátelstvím vůči své osobě. Žalm má sice situační nadpisek, jinak ale nevíme, nač David myslel, když psal (hned dvakrát) o těch, kdo „vyjí jako psi a krouží kolem města“. Celý žalm svědčí o určitém zmatku – střídá se v něm (básnický) popis nepřátel, vyznávání Boží ochrany (v těchto verších David mluví o Bohu ve třetí osobě) a přímé oslovování Boha, při němž David Boha o něco prosí („ukonči to v rozhořčení“) nebo něco vyznává („ale já zpívám o Tvé síle a z jitra jásám nad Tvým milosrdenstvím“).

Zastavme se nejprve u jedné Davidovy prosby, s níž patrně máme vnitřní problémy: „Neměj slitování s těmi věrolomníky!“ Mnozí patrně cítíme, že máme-li Ducha Kristova, měli bychom možná volat opačně: „Měj slitování s těmi věrolomníky!“ Náš Pán Ježíš Kristus nás přece vede k modlitbě za nepřátele a nabádá nás, abychom jim žehnali! Jak to tedy vlastně je?!

Předně si připomeňme, že Písmo musíme číst s Duchem svatým. Duch svatý inspiroval autory Písma (byl na „vysílači“), a máme-li mít z Písma užitek, potřebujeme rovněž Ducha svatého (musí být i na „přijímači“). Duch svatý nám pomůže rozlišit, kdy si z Božích lidí máme brát příklad a kdy nikoli. Tak například nikomu neradím, aby nabádal svou manželku ke lži, jako to učinil Abraham se Sárou. Pokud ale budete někdy v podobné situaci, jako byl Abraham s Lotem, když se jim rozmnožila stáda a oni se museli rozdělit, radím vám, zachovejte se jako Abraham a buďte vůči svému partnerovi či příbuznému podobně štědří a velkorysí!

Rovněž je dobré nezapomínat na skutečnost, že pokud vám někdo bezprostředně usiluje o život, je těžší takovému nepříteli žehnat. Netvrdím, že to nelze. Ale netvrdím rovněž, že je to (i pro křesťana) stejně snadné jako v situaci, kdy sice víte, že máte nepřítele, ale současně je vám jasné, že tento nepřítel vás nemůže nijak ohrozit na životě. V každém případě buďte upřímní, a to především k Bohu. Neříkám, abyste se řídili citem – řiďte se vírou. Ale nežehnejte nepříteli, pokud nejste přesvědčeni, že je to správné, ale rovněž se netrapte nad situací, kdy David zlořečí, ač vy byste si přáli, aby raději žehnal.

Další téma, u kterého se zastavíme, je Boží smích. David zde v 9. verši tvrdí, že Bohu jsou k smíchu „všechny národy“. Poprvé se s tímto tématem setkáváme již v 2. žalmu, kde David píše, že Bůh se směje králům světa, kteří se bouří proti Hospodinu (2,4). Podobně se dočítáme v 37. žalmu, že se Panovník směje svévolníkovi, protože ví, že „přichází jeho den“.

Jak znám Boha, tak si nemyslím, že by se Bůh komukoli zlomyslně posmíval. Jeho smích je spíše (byť jen vzdáleně) podobný smíchu rodiče, jemuž jeho tříletý vztekající se potomek vztekle hrozí pěstičkou. Místa o Božím smíchu mi jsou vždy příležitostí připomenout si Boží velikost, či dokonce Boží transcendenci, tedy skutečnost, že Bůh nás nesmírně přesahuje. Lidé, kteří mají malého Boha, se někdy domnívají, že mohou s Bohem smlouvat nebo Boha nějak obelstít. Nebo se dokonce proti němu vzepřít – jako ti „králové země“ z 2. žalmu. Lewis píše – tuším v úvodu k „Radám zkušeného ďábla“ – že jestli ďábel něco nesnáší, pak to, že se mu Bůh směje. Ano, věřím, že Bůh se (někdy) směje ďáblovi; nemyslím si ale, že se kdy směje jeho obětem. Pro nás je ale dobré, abychom se zastavili a uvědomili si, zda nejsme před Bohem směšní. Já si třeba vzpomínám, jak jsem se někdy zcela nemožně modlil ve sboru, v němž jsem byl evangelickým vikářem. Pokud si vzpomínám, když jsem se modlil sám v soukromí, bylo to myslím více méně smysluplné, ale když jsem se modlil o nedělních bohoslužbách, tak jsem někdy Pána Boha poučoval, nebo jsem mu oznamoval, co on jistě udělá či neudělá a podobné nesmysly. Pak jsem jednou jaksi „přišel sám k sobě“ a uvědomil jsem si, že Pánu Bohu musí připadat velmi směšné, když mu dodávám informace o tom, co On už dávno ví. A to už nemluvím o tom, jak se si Bůh musí bavit, když nastane situace, kterou jsem rovněž zažil: Dva duchovní pokračovali formou modlitby ve svém teologickém sporu.

Přiznám se, že jsem měl určitý problém s 11. veršem: „Můj milosrdný Bůh mne předchází; Bůh mi ukáže ty, kdo na mne číhají.“ Zažil jsem několikrát v životě dosti drsnou zradu přátel, a měl jsem nějakou dobu vůči Bohu výčitku, že mi předem neukázal, co se na mě chystá. Někdy mě nepřátelství zastihlo skutečně zcela nepřipraveného a já jsem pak byl zmaten. Kladl jsem si otázku: Měl jsem snad špatný vztah k Bohu? Vztah, jenž byl v něčem nedostatečný? Měl jsem se modlit, aby mi Pán předem ukázal, co se na mě chystá? Když jsem ale o té věci přemýšlel, uvědomil jsem si, že taková situace má dvojí rovinu. Na první rovině jsem byl zaskočen nepřátelstvím nebo zradou (případně obojím). Někdy se staly věci, které jsem ani v nejmenším nečekal. Pak ale nastala situace, kdy jsem musel nějak zpracovat to, co se stalo. Tam mi už ale Bůh téměř vždy něco ukazoval, a byly to věci velice podstatné. Ukazoval mi například, že satan chce, abych oplatil stejnou mincí – nebo abych se poddal depresím a hořkosti. Jinak řečeno, Bůh mi neukazoval, jaké okolnosti mě potkají, ale vždycky mi ukázal, jaký je význam těchto okolností a jaká je případná správná či špatná reakce na ně. To, že jsem předem nevěděl, jaké okolnosti nastanou, bylo sice nepříjemné, ale byl to vlastně menší problém, než kdybych neměl tušení, jak na tyto okolnosti reagovat. A jelikož mým úhlavním nepřítelem nejsou lidé, kteří mě zradili (ti byli často jen oklamáni satanem), ale satan sám, tak vlastně také mohu vyznat, že Bůh mě předchází a že mi ukazuje ty, kdo na mě číhají, respektive toho, kdo na mě číhá.

Konečně poslední téma, nad nímž se chci v tomto žalmu zamyslet, je Davidova prosba: „Ukonči to v rozhořčení! Ukonči to – a oni už nebudou.“ Můžeme se takto modlit i v Duchu Kristově?

Myslím, že za určitých okolností a určitých podmínek ano. Dost se zabývám politikou a někdy je mi jasné, že určitý člověk je zkorumpovaný. V takovém případě se modlím, aby se ukázalo, že tomu tak je – bez nějakého specifikování, jak k tomu má dojít. Může na to přijít poctivý kriminalista, může na to přijít investigativní novinář, může se prořeknout komplic daného korupčníka či dokonce on sám. Byly kauzy, u nichž jsem se modlil, aby je Bůh rychle rozkryl – a ukončil.

Musím poctivě říci, že vyslyšeny byly jen některé z těchto proseb. Statisticky výrazná menšina. Přesto mám dojem, že takové prosby mají více smyslu než obecné prosby za to, aby na náš nepoctivý národ dolehly Boží soudy nebo aby Bůh někoho zlikvidoval. Nebudu tajit, že takové modlitby se nemodlím; domnívám se, že Duch svatý, který ve mně přebývá, by s tím vůbec nebyl spokojen. Ale modlitby za to, aby se ukázala pravda, považuji za smysluplné a všem křesťanům je doporučuji.

Jako celá řada jiných žalmů, které napsal David u příležitosti pronásledování, i tento končí vyznavačsky a nadějně: „Ale já zpívám o Tvé síle a z jitra jásám nad Tvým milosrdenstvím. Vždyť jsi mi nepřístupným hradem, jsi mi útočištěm v den soužení. Má sílo, budu tě opěvovat, neboť jsi Bůh – můj nepřístupný hrad, můj milosrdný Bůh!“ Přeji Vám i sobě, abychom každý den svého života mohli končit tímto dobrým vyznáním!

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru