Úvaha nad Žalmem 58 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

1 Pro vedoucího chval. Podle: „Nevyhlazuj!“ Davidův pamětní zápis.

2 Bohové, opravdu vyhlašujete spravedlnost? Synové lidští, soudíte upřímně? 3 Jednáte v zemi spíše podle svého zvráceného srdce; zahlazujete násilí svých rukou.

4 Ničemové se odcizili již z matčina lůna; bloudili od početí – a mluvili lež. 5 Jejich jed je jako jed hada – jsou jak hluchá zmije, jež si zacpává uši 6 a která neuslyší hlas šeptajícího zaklínače, zkušeného v zaklínání.

7 Bože, vylámej jim zuby v ústech! Hospodine, vyraz tesáky těch lvíčat! 8 Ať jsou k ničemu jako voda, která se ztrácí. Napnou-li luk, ať mají šípy tupé! 9 Kéž se odplazí jako slizký hlemýžď, jako potracený plod ženy kéž nespatří slunce. 10 Dříve než pochopí, že jejich trny jsou jako živý bodlák, kéž jsou odváti jakoby rozlícením.

11 Spravedlivý se bude radovat, neboť uzří pomstu; umyje si nohy v krvi ničemů. 12 Člověk řekne: Ano, spravedlivý má ovoce. Existuje Bůh, který soudí zemi.


58. žalm se od bezprostředně předcházejících výrazně liší a dnešní čtenář s ním může mít celou řadu problémů. Text neobsahuje sebemenší náznak, kdy ho David psal. Osobně považuji za pravděpodobné, že ho psal v době, kdy již byl na trůnu. V každém případě nic nenasvědčuje tomu, že by ho psal v bezprostředním ohrožení své osoby. Spíše se domnívám, že cítil ohrožení svého království, a brzy se pokusím vysvětlit, proč.

První problém nám ale otvírá již první slovo žalmu (pomineme-li jeho nadpis). Slovo „bohové“ najdete pouze v modernějších překladech. Podkladem je slovo élím, které skutečně znamená bohy, ale mnohé překlady čtou élem, což znamená mlčení. Některé starší překlady (včetně kralického) se domnívají, že jde o slovo, které se v Písmu vyskytuje pouze na tomto místě a znamená shromáždění. Vzhledem k tomu, že v původní hebrejštině se nepsaly samohlásky a v době tzv. „punktace“ (doplňování samohlásek v podobě teček či čárek pod souhláskami) již měli i sami Židé problém s podobným oslovováním „bohů“, je docela možné, že dané slovo „opunktovali“ tak, aby bylo čteno jako „mlčení“.

Není to jediné místo v Písmu, kde se v originále mluví o „bozích“ a kde jsou tito „bohové“ přeloženi jinak než jako „bohové“, nebo kde se zpravidla složitě vysvětluje, jak se tam ti bohové ocitli. Patrně jsem psal již v úvaze k nějakým jiným žalmům, co je dle mého názoru důvodem. Pokud se zde budu opakovat, pak mi to jistě odpustíte.

Rozlišuji mezi monotheismem „stvořitelským“ a monotheismem „filosofickým“. Věřím, že existuje jen jeden Bůh, který stvořil celý tento vesmír a který je pánem všeho. V tomto slova smyslu jsem monotheista. Na druhé straně jsem přesvědčen, že v Písmu čteme o třech druzích duchovních bytostí: o bozích, o andělích a o lidech. S tím mají mnozí vykladači problém a proto vysvětlují, že kde je řeč o „bozích“ či „Božích synech“ (kterým já rozumím nikoli ve smyslu synové Jahveho, ale „božské bytosti“), jsou ve skutečnosti míněni andělé. Naštěstí v Českém studijním překladu většinou naleznete, co je v originále. Proto vás může překvapit, kolikrát je v Písmu o „bozích“ řeč.

Uvědomuji si, že je obrovský rozdíl mezi Bohem Stvořitelem, Pánem Vesmíru, a těmito bytostmi, které jsou ovšem z nějakého důvodu přesto druhově označovány jako „bohové“. Domnívám se, že se jedná o duchovní mocnosti vyššího postavení, než jsou andělé nebo démoni; snad jsou to ona „panstva“ či „knížatstva“ či „vlády“, o nichž jsou zmínky i v Nové smlouvě.

Musím se přiznat, že jsem před mnoha lety napsal studii „Mohou lidé být bohy?“, což je výklad 82. žalmu – snad nejvýraznějšího, pokud jde o tyto božské bytosti. Tehdy jsem byl plně v zajetí toho, čemu říkám „filosofický monotheismus“ a složitě jsem vysvětloval, kde se tam ti „bohové“ vzali. Musím prostě konstatovat, že to, co jsem tehdy psal, si dnes již nemyslím.

Jsem přesvědčen, že 2. verš obsahuje to, co je v Písmu (zejména v žalmech) velice časté a čemu se odborně říká parallelismus membrorum. Dvě části téhož verše (případně dva po sobě následující verše) obsahují někdy zcela totožnou, jindy značně podobnou výpověď. V tomto případě je výpověď podobná, nikoli však totožná. První polovina verše mluví o tom, co se děje v duchovním světě, druhá o tom, co se děje na zemi. „Bohové“, tedy duchovní mocnosti, které Bůh původně ustanovil nad jednotlivými národy, případně kmeny či městy, neplní správně svůj úkol. Jelikož duchovní svět do určité míry určuje, co se děje na zemi, ani „synové lidští“ nejednají tak, jak by podle Boží vůle měli. Duchovní mocnosti vykonávají vládu nesprávně – a lidé jsou pod jejich vlivem.

Jsem přesvědčen, že Bůh stvořil všechny duchovní bytosti – bohy, anděly a lidi – tak, aby k němu mohly mít přímý vztah. Pokud člověk hledá Hospodina, nemusí být pod vládou duchovních mocností. Neznamená to, že by nepociťoval jejich vliv. Někdy se zpod tohoto vlivu musí pracně vymaňovat. Pokud ovšem Boha nezná a nehledá, otročí duchovním mocnostem, přestože se holedbá svou svobodou a skutečně si upřímně myslí, že svobodný je. (To si často myslí i narkomani všeho druhu.)

Bůh tedy v tomto žalmu nejprve připomíná duchovním mocnostem i lidem, jak mají jednat: Mají vyhlašovat spravedlnost a soudit upřímně. Další slova vysvětlují, proč se tak neděje. Lidé jednají podle svého zvráceného srdce. Ve 4. verši čteme, že se odcizili dokonce už od samotného početí. Jinak řečeno, přijali určité dědictví marnosti už od svých rodičů.

Největší problém nám ale budou v tomto žalmu působit verše 7 – 10, kde David na tyto ničemy přivolává zkázu.

První, co k tomu chci říci, či spíše napsat, je toto: Přiznejte si, že s tím máte problém. Bůh vás za to určitě nezatratí. Bůh u nás hledá především upřímnost. Pokud máte pocit, že je něco v Písmu špatně, hovořte o tom s Bohem. Tím ten problém vyřešíte rychleji a lépe, než když se snažíte sami sebe přesvědčit, že vlastně žádný problém nemáte.

To, co jsem napsal v předchozím odstavci, by jistě platilo, i kdybychom v Nové smlouvě neměli text, který bychom při interpretaci této části 58. žalmu rozhodně měli vzít v úvahu. Mám na mysli následující epizodu z Ježíšova pozemského života:

Poslal před sebou posly; ti vyšli a vstoupili do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože byl rozhodnut jít do Jeruzaléma.

Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom přikázali ohni sestoupit s nebe a zahubit je, jako to učinil i Eliáš?“

Obrátil se a pokáral je. Řekl: „Nevíte, jakého jste ducha.“ (L 9,52-55)

Ježíš neříkal, že Eliáš udělal chybu, když jednal, tak jak jednal. Nenechává ale učedníky na pochybách, že takové jednání pro něj a pro všechny, kdo mají Ducha Kristova, nepřipadá v úvahu. Nepřipadá tedy v úvahu ani pro nás.

Mezi Davidovými slovy z 58. žalmu a slovy Ježíšových učedníků je ale jeden podstatný rozdíl. David evidentně přeje svým nepřátelům zlé (to my, kdo jsme Ducha Kristova, nemusíme), ale chce, aby tu věc vzal do ruky sám Hospodin. Ježíšovi učedníci se ptají, zdali oni sami mají přikázat ohni, aby sestoupil z nebe.

Dovolím si jednu prostou aplikaci do života: Když ti někdo hodně ublíží, nejsi vždy hned v následující minutě připraven žehnat svým nepřátelům a modlit se za ně. V určitém časovém horizontu bys toho schopen být měl, nejlépe do západu slunce. Ale pokud jsi ve stavu, kdy nemůžeš žehnat, pros, aby jednal Bůh, místo aby ses sám pokoušel přivolávat zkázu.

Celkově ale můžeme říci, že verše 7-10 nejsou verše, které bychom museli ať už tak či onak do svého života aplikovat. Pokud jde o nějakou přímou aplikaci do našeho života, klidně se můžeme spokojit s výzvou 2. verše, abychom vyhlašovali spravedlnost a soudili upřímně. Žádný další příkaz nemusíme v tomto žalmu hledat; ostatně myslím, že bychom ho hledali marně.

Někdo by ale mohl položit otázku: Proč tedy ten žalm v Písmu vlastně je?

Na tuto otázku odpovím, i když se trochu bojím, že někteří mě budou považovat za přízemního a málo duchovního: Poznáváme z něj, že i Boží muži (v tomto případě David, ale mohl by to být klidně někdo jiný) mohou být někdy hodně rozezlení a pak říkají věci, z nichž si nemusíme a nemáme brát příklad.

To, co jsem doposud napsal, platí za předpokladu, že od druhé poloviny 2. verše dále je už řeč pouze o lidech. Můžeme ale k oněm problematickým veršům přistoupit i jinak. Zejména 7. – 10. verš můžeme vztáhnout na negativní duchovní mocnosti. Pak se vlastně modlíme, aby je Bůh neutralizoval a zničil. To můžeme činit naprosto bez rozpaků. Důležité je, abychom o takové jednání prosili Hospodina a nepokoušeli se svévolně zlořečit sami.

Konečně se zastavme u závěrečného odstavce. Chápu, že naprostá většina z nás (mě rozhodně nevyjímaje) bude mít značné problémy s představou, jak si myjeme nohy v krvi ničemů. Této velice negativní představě odpovídá protikladná představa pozitivní, která zaznívá u Joba 29,6: Job tam vzpomíná, že si umýval nohy ve smetaně. (Přiznám se, že ani tato představa mě příliš neláká.)

Nicméně zkusme nyní opustit obrazy a věnujme se podstatě, kterou má ten obraz ilustrovat. Nepocítili jste nikdy radost, když chytili zloděje či násilníka? Tuto úvahu nad žalmem píšu v den, kdy zavřeli pravděpodobné pachatele nedávného žhářského útoku ve Vítkově. Nebudu tajit, že jsem měl radost, když jsem slyšel, že je chytili. Ano, mně osobně neublížili, a neměl bych problém modlit se za to, aby činili pokání a přijali nový život. To ale nic nemění na tom, že jsem rád, že je chytili. Patrně už se nebudou moci pokoušet upalovat další lidi. Ne, nechci si umývat nohy v jejich krvi, ale budu rád, když nad nimi bude vynesen spravedlivý rozsudek.

Poslední dvě věty zní: Člověk řekne: Ano, spravedlivý má ovoce. Existuje Bůh, který soudí zemi.

O jakém „člověku“ se zde mluví? Já bych řekl, že o „člověku z ulice“. Pokud se svévolníkům nedaří, pokud ostrouhají a spravedliví lidé se mohou radovat, že budou mít od nich pokoj, lidé na to reagují nevysloveným nebo i vysloveným postojem: „Vyplácí se být spravedlivý.“ My pochopitelně víme, že na této straně nebe tato věta platí jen velmi, velmi podmínečně. Mluvíme ale o „člověku z ulice“. Ten buď má pocit, že svévolníkům vše prochází, nebo má naopak pocit, že je lépe být spravedlivý. A dobře víme z rozhovorů s lidmi, jak často je argumentem proti Bohu skutečnost, že svévolníkům se daří, kdežto spravedlivým nikoli. Pokud se na zemi děje spravedlnost, lidem se snáze věří, že „existuje Bůh, který soudí zemi“. Ano, my víme, že věci nejsou takto jednoduché a že můžeme věřit v Boha – soudce nebe i země i v České republice, kde zrovna neplatí, že svévolníkům by se nedařilo. Závěr žalmu ale netvrdí, jak to má být správně. Tvrdí pouze, že děje-li se spravedlnost, lidem se snáze věří i ve spravedlnost Boží. Nic víc, nic méně.

Tento prastarý text užívá obrazů a představ, s nimiž máme problémy. Nemáte ale přesto pocit, že k nám mluví velice živě i dnes?

Nu Písmo je geniální. Bodejť by nebylo, když má takového autora…

 

 Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru