Úvaha nad Žalmem 57

1 Pro vedoucího chval. Podle: „Nevyhlazuj!“ Davidův pamětní zápis – když utekl před Saulem do jeskyně.

2 Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou! Vždyť má duše hledá útočiště v Tobě! Hledám útočiště ve stínu Tvých křídel, dokud nepominou pohromy.

3 Volám k Bohu nejvyššímu, k Bohu, který jedná v můj prospěch. 4 Posílá s nebe a zachraňuje mne, zahanbí ty, kdo po mně šlapou. Bůh posílá své milosrdenství a svou pravdu.

5 Má duše je uprostřed lvů. Uléhám s běsnícími – s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy a jejichž jazyk je ostrý meč.

6 Vyvyš se nad nebesa, Bože! Tvá sláva je po vší zemi.

7 Nastražili past mým krokům, což sklíčilo mou duši. Vykopali přede mnou jámu – padli do ní.

8 Mé srdce je pevné, Bože, mé srdce je pevné. Budu zpívat a pět žalmy. 9 Probuď se, má slávo, probuď se, harfo a lyro, ať jitřenku vzbudím!

10 Budu Ti vzdávat chválu mezi lidmi, Panovníku, budu Ti zpívat žalmy mezi národy. 11 protože Tvé milosrdenství je velké, sahá až k nebesům – a až do oblak Tvá pravda.

12 Vyvyš se nad nebesa, Bože! Tvá sláva je po vší zemi.


 

Když uvažujeme o Davidovi, jsme nevyhnutelně určeni skutečností, že známe celek Davidova života. Víme, že je autorem značné části Písma a víme, že „stár a sytý dnů“ skonal ve víře. Ponoříme-li se však do Žalmů a vezmeme-li vážně skutečnost, že celá řada žalmů svědčí o tom, jak byl David v nejistotách a ve zmatku, uvědomíme si, že značnou část života prožil způsobem, který mu jistě nezávidíme: v pronásledování a v neustálém ohrožení. 57. žalm je jedním z těch, které sepsal právě v takové situaci – či přesněji řečeno těsně po jejím skončení. Patrně se neocitáme tak často, na tak dlouho a v tak vyhrocených situacích jako David, ale domnívám se, že většina z nás prožívá také značnou část svého života v nejrůznějších tlacích – v problémech vztahových či pracovních, v zápase s nemocí, ve vyrovnávání se s nečekanými katastrofami a podobně. Bible je z tohoto hlediska opravdu realistická kniha právě pro nás a o Žalmech to platí obzvláště. Celá řada žalmů je plná chvály, ale ještě více žalmů je psáno v soužení – a proto se s nimi můžeme poměrně snadno identifikovat.

Dovolím si ještě jednu poznámku k doslovnosti a inspirovanosti Bible. U Bible musíme rozlišovat pasáže, kde na doslovnosti záleží a kde nacházíme jednoznačné výpovědi, a místa, která jsou svou povahou poetická. Vezměme si třeba tento žalm. Důležitý situační nadpisek nám říká, že David napsal tento žalm po dobře známém incidentu, kdy se skrýval v jeskyni, do níž zašel Saul vykonat potřebu (viz 1. Samuelova 24). David ale v žalmu píše, že jeho duše „je uprostřed lvů“, ačkoli v dané epizodě žádní lvi žádnou roli nehráli. Rovněž se nezdá, že právě v oněch dnech „uléhal s běsnícími lidmi“ (v. 5). David popisuje, co ho napadalo ve dnech, kdy se odehrála epizoda s jeskyní; popisuje své pocity. Není to ale věcný popis situace. Ten najdeme právě v tzv. historických knihách, v tomto případě v 1. Samuelově. Je tento žalm inspirovaný, když v něm vlastně David „nepopisuje pravdivě, co se stalo“? Ale on to pravdivě popisuje; jde o to, jak rozumíme pravdě. Davidovy pocity byly hluboce pravdivé a před Bohem prostě platné – Bůh jim dokonce přikládal takovou váhu, že se postaral o to, aby se tento žalm dostal do kánonu.

Považuji za důležité, že se v tomto žalmu prolíná chvála s nářkem. David velebí Boha: „Posílá s nebe a zachraňuje mne, zahanbí ty, kdo po mně šlapou. Bůh posílá své milosrdenství a svou pravdu“ (v. 4). Vzápětí ale naříká nad svou situací: „Má duše je uprostřed lvů. Uléhám s běsnícími – s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy a jejichž jazyk je ostrý meč“ (v. 5). A opět Boha chválí: „Tvá sláva je po vší zemi“ (v. 6). Znovu se ale ozývá úzkost: „Nastražili past mým krokům, což sklíčilo mou duši. Vykopali přede mnou jámu“ (v. 7).

Není tomu v našem životě často podobně – zejména chodíme-li s Bohem? Chození s Bohem není pojistkou proti nepříjemným situacím – právě naopak. O tom jsme se většinou již přesvědčili. Tento žalm asi nebude dávat moc smysl křesťanům, věřícím „smluvní vírou“: „Budu v Tebe věřit, bude-li se mi dobře dařit.“ David rovněž nechválil Boha uprostřed soužení, protože by věřil v jakýsi „duchovní princip“, podle nějž je chvála zaručeným prostředkem, jak vybřednout z problémů. Dokonce si myslím, že tato chvála je pravou obětí chval právě proto, že zaznívá uprostřed problémů. David ve své chvále vydává svědectví, že Bůh už ho mnohokrát vytrhl; vytrhl ho ale pro své milosrdenství a pro svou věrnost, ne proto, že ho David chválil. Davidova chvála není účelová: „Chválím, aby mi bylo lépe.“ David Boha chválí, protože Bůh je chvályhodný. Jistě nepochybuje, že Bůh mu daruje konečné vítězství; neznamená to však, že má jistotu, že mu konečné vítězství dá v tomto čase (i když v Davidově případě tomu tak nakonec bylo).

Na počátku 12. kapitoly Skutků čteme zajímavou věc: Ze dvou bratrů, které Pán Ježíš nazval „Synové hromu“, byl jeden sťat. Byl to Jakub Zebedeův, bratr Janův. Jakub se tak stal prvním z Dvanácti, kdo zahynul násilnou smrtí. Jan, jeho bratr, patrně zemřel jako poslední z apoštolů, a je dosti pravděpodobné (i když dokázat se to nedá), že snad jediný zemřel přirozenou smrtí. Čím to? Věřil Jakub hůře než Jan? Vyznával Jan lepší „duchovní principy“? Nebo snad lépe a více Pána chválil? Písmo nic takového nenaznačuje. Naopak naznačuje něco jiného. Když pročítáme 11. kapitolu listu Hebrejům, setkáváme se se svědky víry. Někteří z nich zakusí zázračné vysvobození (tři mládenci z pece ohnivé, Daniel), jiní jsou např. „řezáni pilou“ nebo zemřou nějakou jinou strašlivou smrtí. A hle, Písmo je jmenuje jedním dechem, nerozlišuje mezi nimi, neříká, že jedni věřili lépe než druzí a proto lépe dopadli.

Co z toho můžeme vyvodit? Že náš pozemský osud jako takový nevypovídá vůbec o ničem. Trpíš-li, nedokazuje to, že jsi na správné cestě, ani že jsi na špatné cestě. A naopak, vede-li se ti dobře, také to nic nedokazuje.

Za to upřímná chvála něco dokazuje. V našem případě dokazuje, že Hospodin byl pro Davida důležitější než okolnosti jeho života. Davidův život se točil kolem Hospodina; David nečekal, že Hospodin se bude točit kolem Davidova života. Svůj žalm začíná tím, že se v soužení obrací k Bohu: „Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou! Vždyť má duše hledá útočiště v Tobě! Hledám útočiště ve stínu Tvých křídel, dokud nepominou pohromy“ (v. 2). V tom si z něj vezměme příklad. Ať už nás stihne jakákoli pohroma, hledejme útočiště v Bohu.

Celý Žalm končí velkým finále: „Mé srdce je pevné, Bože, mé srdce je pevné. Budu zpívat a pět žalmy. Probuď se, má slávo, probuď se, harfo a lyro, ať jitřenku vzbudím! Budu Ti vzdávat chválu mezi lidmi, Panovníku, budu Ti zpívat žalmy mezi národy. protože Tvé milosrdenství je velké, sahá až k nebesům – a až do oblak Tvá pravda. Vyvyš se nad nebesa, Bože! Tvá sláva je po vší zemi“ (vv. 9-12). Viděli jsme, že David se nerozpakuje mluvit o svých problémech, nerozpakuje se naříkat. Bůh od něj nečeká, že ač ho potká cokoli zlého, David nehne brvou. Stěžovati si je dovoleno – i Tobě! Protože ale David ani uprostřed soužení neztratil Boha ze zřetele, nakonec se jeho život proměnil v čirou chválu.

Ježíš nikomu z nás nezaručuje, že se budeme mít dobře tady na zemi. Co nám ale zaručuje, je, že pokud vytrváme ve víře, skončí i náš život úžasným finále. Budeme šťastní a plní vděčnosti. Přijde čas, kdy si už nebudeme stěžovat a budeme jen plní chvály.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru