Úvaha nad Žalmem 56

1 Pro vedoucího chval. Podle „Holubice utichlé v dáli“. Davidův pamětní zápis – když ho v Gatu lapili Pelištejci.

2 Smiluj se nade mnou, Bože, neboť po mně šlape člověk; celý den mne tísní bojovníci. 3 Ti, kdo na mne číhají, celý den větří. Mnoho je těch, kdo proti mně bojují z výšin.

4 Den strachu! Já však doufám v Tebe. 5 V Boha, jehož slovo chválím, v Boha doufám. Nebudu se bát – co mi může udělat tělo?

6 Celý den překrucují má slova proti mně; všechny jejich plány jsou ke zlému. 7 Srocují se, číhají na mne, střeží mne zezadu, jak by si počíhali na mou duši. 8 Při vší té nepravosti budou v bezpečí? Bože, sraz takové národy v hněvu!

9 Mé bloudění máš zapsáno; Ty ukládáš do měchu mé slzy – což nejsou ve tvých záznamech? 10 Jednou se mí nepřátelé obrátí zpět. V ten den zvolám: Já věděl, že Bůh je se mnou!

11 V Boha, jehož slovo chválím, v Hospodina, jehož slovo chválím, 12 v boha doufám. Nebudu se bát – co mi může udělat člověk?

13 Bože, splním sliby Tobě dané – přinesu oběť díků, 14 neboť jsi vysvobodil mou duši ze smrti. Což jsi nevytrhl mé nohy od klopýtnutí, abych chodil před Boží tváří ve světle živých?


 

Tento žalm patří k těm, jež David psal v tísni, možná velké tísni, nikoli však tísni akutní. Trápilo ho spíše, že šlo o tíseň chronickou: Celý den mě tísní bojovníci… Celý den po mně šlapou… Celý den překrucují má slova proti mně…

Hořkost a tíseň se však v tomto žalmu střídá s nadějí a vyznáním: Co mi může udělat tělo? A znovu: Co mi může udělat člověk? Toto střídání nářku a naděje nám může být potěšením. Když jsme sami v tísni, rádi bychom svou tíseň zvládali ve víře co nejlépe. Rádi bychom stále vítězili v tom nejlepším slova smyslu: Jako křesťané bychom rádi vše hned a pohotově odpouštěli, rádi bychom neustále žili z naděje, že Hospodin je náš zastánce a že nakonec vše dobře dopadne.

I v tomto žalmu tato naděje zaznívá. Leč bolest je bolest. V „normálním“ životě se nakonec opravdu rozhodneme všem dokonale odpustit a cele se spolehneme na Boha. Přesto ale prožíváme emocionální zmatek, někdy vztek, mnohdy lítost – zkrátka se to v nás pere. Nestyďte se za to – v Davidovi se to pralo také. Tento žalm je toho jasným důkazem.

Uprostřed tohoto žalmu jsou krásná slova, která byla útěchou mnoha truchlícím židům i křesťanům: Do měchu ukládáš mé slzy. Doslovně vzato je to samozřejmě nesmysl – co by Bůh s těmi slzami dělal? K čemu by mu byly dobré? Přesto je to nádherný, útěšný obraz, který nás ujišťuje o tom, že Bohu nejsme lhostejní. Nejsou mu lhostejné ani naše zápasy, ani naše zmatky, kdy se v nás pere touha odpustit a dokonale se vydat Bohu s rozbouřenými emocemi.

Důležité je vylévat své srdce před Bohem – a vylévat před ním i své slzy, tj. plakat před Ním. Zde bývá trochu rozdíl mezi muži a ženami: Pro ženu bývá zpravidla snazší vyplakat se před přítelkyní než pro muže před přítelem. Jak poznamenává Kevin Leman, když má žena problém, mívá zpravidla dvě nebo tři kamarádky, s nimiž si o problému popovídá. Když má muž problém, přidělávali bychom mu další problém, kdybychom ho nutili, aby o svém problému mluvil. Muž má tendenci prát se se svým problémem sám. My muži si můžeme vzít z Davida příklad: David neměl problém mluvit o svém problému s Bohem. Ale jistě si z něj mohou vzít příklad i ženy: Nebylo by lépe hovořit o svém problému spíše s Bohem než s kamarádkou?

Obraz Boha, který si schovává naše slzy, nám říká, že nějaký smysl mají i naše jednotlivé dny, nejen celkový výsledek našeho života. Někdy procházíme těžkým životním obdobím, chronickým trápením, a přestože třeba nepochybujeme o tom, že nakonec budeme u Ježíše v jeho království, jednotlivé dny plné trápení a třeba úmorné a nudné práce se nám zdají nesmyslné. Někdy dokonce bloudíme – o bloudění se mluví na počátku 9. verše. Bůh ale dodává hodnotu a význam celému našemu životu – bere ho vážně. Právě to nám říká obraz o uložených slzách.

David vyjadřuje naději: Jednou se mí nepřátelé obrátí zpět. V ten den zvolám: Já věděl, že Bůh je se mnou!

Myslím, že vím, o čem David hovoří. Mnohokrát se mi stalo, že se se mnou někdo ve zlém rozešel. To zná patrně každý pastor. Každý takový rozchod je bolestivý. Byly chvíle, kdy jsem musel proti někomu rázně zakročit. Vůbec se mi do toho nechtělo, věděl jsem, že sklidím kritiku nejen od postiženého, ale i od mnoha jiných. Zakusil jsem ale v několika příkladech, které pro mě byly hodně důležité, že po mnoha letech lidé přišli a smířili se se mnou. Prožil jsem jednak radost ze smíření, jednak určité zadostiučinění, ale i ujištění, že jsem se tehdy opravdu rozhodl správně. Podobně jako David jsem mohl zvolat: „Já věděl, že Bůh je se mnou!“

(Nechci tím ovšem v žádném případě vyvolat dojem, že jsem se vždy rozhodl správně. Vím o lidech, kterým jsem ublížil. Některým jsem se mohl omluvit, jiným ne.)

Konstantou Davidova duchovního života bylo doufání v Hospodina. Doufal v něho, když byl usvědčen z hříchu. O tom svědčí jiné žalmy – třeba 32 nebo 51. Doufal v Hospodina, když ho ostatní osočovali z hříchu neprávem. Doufal v něho, když ho prostě chtěli zničit – což je případ tohoto žalmu. Dvakrát opakuje: „Nebudu se bát…“ Proč? No právě protože se bál!

Nedávno jsem svému synovi položil otázku, kterou mi položila maminka, když jsem byl tak v jeho věku, tedy kolem třinácti let. Zeptala se mě: „Kdo je to statečný člověk?“ Ben se ve své odpovědi dopustil stejné chyby, jako kdysi já: „Ten, kdo se nebojí!“ Maminka mi tehdy řekla: „Kdepak, každý se někdy bojí – a právem. Ale statečný člověk je ten, kdo strach překoná!“

Kdyby se David nebál, nebude se rozhodovat: „Nebudu se bát!“ Nebát se může být naprostá zpozdilost. David ale neustále myslel na Hospodina, „kladl si ho po pravici“, jak se říká v jiném žalmu. Pokud se upneme na Hospodina, ztrácí strach svou vládu nad námi, neboť víme, že odevzdáme-li se Bohu, to, čeho se bojíme, přestává být tím nejdůležitějším a nejsilnějším.

Podobně jako v 50. žalmu i zde David slibuje, že „přinese oběť díků“. Jelikož známe celek Davidova života, víme, že Hospodin ho vytrhl i z trápení, v němž byl, když psal 56. žalm. Neznáme podrobnosti a nevíme, o jaké trápení šlo. Známe však výsledek, který David v posledním verši možná teprve vyhlíží: „Vysvobodil jsi mou duši ze smrti.“ Ať už prožíváš jakékoli trápení, Bůh tě nakonec chce přivést na místo, kde mu budeš přinášet oběť díků za to, že vysvobodil tvou duši od smrti a tvé nohy od klopýtnutí, abys chodil před Boží tváří v zemi živých.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru