Úvaha nad Žalmem 55

1 Pro vedoucího chval – na strunné nástroje. Davidův žalm k meditaci.

2 Naslouchej mé modlitbě, Bože, nebuď lhostejným k mé úpěnlivé prosbě! 3 Věnuj mi pozornost a odpověz mi. Motám se ve svém reptání a střečkuji, 4 když slyším nepřítele, když na mě tlačí ničema; házejí na mě nepravosti a hněvivě mě osočují. 5 Srdce se ve mně svírá; dolehly na mne hrůzy smrti. 6 Přepadá mne strach a chvění a zachvacuje mne hrůza.

7 Řekl jsem si: Kéž by mi byla dána holubičí křídla – odletěl bych a měl bych klid. 8 Ano, uletěl bych daleko a zůstal bych v poušti. 9 Spěchal bych do bezpečí před poryvy vichru, před bouří.

10 Uveď je ve zmatek, Panovníku, rozděl jim jazyky – ve městě totiž vidím násilí a svár. 11 Dnem i nocí obcházejí po hradbách… Je v něm nepravost a trápení. 12 Zkáza je uprostřed něj, z jeho ulic se nevzdalují útisk a zrada.

13 Netupí mne nepřítel – to bych snesl. Nevyvyšuje se nade mnou ten, kdo mne nenávidí – před tím bych se ukryl. 14 Ale jsi to ty, člověk jako já, můj přítel, můj známý, 15 s nímž mne pojila sladká důvěrnost! V průvodu jsme chodívali do domu Božího.

16 Ať je převeze smrt, ať zaživa sestoupí do záhrobí, protože v jejich nitru se uhostilo zlo.

17 Já ale budu volat k Bohu a Hospodin mě zachrání. 18 Večer, ráno i v poledne k němu budu promlouvat, budu úpět, a on mé volání vyslyší. 19 V pokoji vykoupí mou duši z bojů proti mně, přestože je jich proti mně tolik. 20 Bůh, který trůní odedávna, slyší a odpoví jim – Sela – těm, kteří se nechtějí změnit a Boha se nebojí.

21 Vztáhne ruku proti pokojnému a znesvětí jeho smlouvu. 22 Z úst mu vycházejí lahůdky, ale v srdci má boj. Jeho slova jsou měkčí než olej, jsou to ale vytasené meče.

23 Uvrhni svou starost na Hospodina, On se o tebe postará. Nedopustí, aby se spravedlivý navěky zhroutil. 24 Ty je, Bože, svrhneš do jámy zkázy. Člověk prolévající krev – člověk podlý – se nedožije ani poloviny svých dnů. Já však doufám v Tebe!

 

55. žalm byl nepochybně sepsán v situaci, kdy David akutně prožíval velký citový zmatek. Žalm ovšem neobsahuje situační nadpisek, takže nevíme, ke které události (či ke kterým událostem) z jeho života se tento žalm vztahuje.

David barvitě popisuje své rozbouřené city. Motám se ve svém reptání a střečkuji, když slyším nepřítele, když na mě tlačí ničema; házejí na mě nepravosti a hněvivě mě osočují. Srdce se ve mně svírá; dolehly na mne hrůzy smrti. Přepadá mne strach a chvění a zachvacuje mne hrůza“ (vv. 3-6). G. K. Chesterton kdysi upozorňoval na velký rozdíl mezi světci východních náboženství a křesťanskými světci. Buddha je zpravidla znázorňován vsedě. Je poněkud tělnatý, oči sice mívá zpravidla zavřené, ale i když jsou otevřené, máme pocit, že se stejně nikam nedivá. Věnuje se vnitřnímu usebrání.

Oproti tomu křesťanští světci bývají zpravidla vychrtlí, oči jak tenisáky obrácené ven. Často jsou zobrazováni v nějaké akci, snad ještě častěji jako mučedníci.

David pochází z doby předkřesťanské, ale je to světec ze stejného soudku. Nijak nám netají, že prožívá obrovský zmatek, že „střečkuje“, že má pocit, jako by byl jen krůček od smrti.

Dnes je v určitých kruzích v módě názor, že správný křesťan je vždycky v pohodě a neustále triumfálně vítězí. Stačí si ale přečíst Nový zákon, zejména Skutky apoštolské, a zjistíte, že Pavel – a podobně jistě i další apoštolé – měl mnohdy pocity velmi podobné těm, jež v tomto žalmu líčí David. Bible nás nenechává na pochybách, že i Boží lidé mnohdy prožívají pochyby, zmatky, vztek i bezmoc. A Písmo rovněž rovnou nepřispěchává s návodem, jak se takových emocí jednou provždy zbavit.

Co nás na tomto žalmu možná zaujme nejvíce, je Davidův žal nad tím, že ho zradil jemu blízký člověk: „Netupí mne nepřítel – to bych snesl. Nevyvyšuje se nade mnou ten, kdo mne nenávidí – před tím bych se ukryl. Ale jsi to ty, člověk jako já, můj přítel, můj známý, s nímž mne pojila sladká důvěrnost! V průvodu jsme chodívali do domu Božího“ (vv. 13-15). Těžko bychom našli něco, co nás zasáhne hlouběji než zrada milovaného člověka. Nejčastěji to bývá životní partner, mnohdy to bývá blízký spolupracovník z církve. A jelikož dnes se lidé zrazují jak na běžícím pásu, jsme národem zraněných a zraňujících, zrazených a zrazujících lidí. Pravda, je-li těch zrad hodně, lidé nakonec otupí a „už si to tak neberou“.

Mnozí lidé uvěřili v Ježíše Krista a přišli do církve. Vědomě či podvědomě doufali, že se (konečně) ocitli na místě, kde se se zradou již nesetkají. Bohužel, na této straně nebe to o církvi neplatí. Mnohdy jsem se setkal – i ve vlastním sboru – že někdo byl skutečně zrazen tam, kde to nečekal. Satan se ze všech sil snaží, aby se něco takového přihodilo bezelstným lidem, kteří zakoušejí první lásku k Pánu Ježíši i k církvi. Je to skutečně lhář a vrah a snaží se seč může, aby lidé prožili zklamání tam, kde ho nejméně čekají.

Řešením jistě není to, že budeme lidi do církve zvát a současně je před církví varovat. A nepochybně bychom měli sami vynaložit co největší úsilí, abychom se někomu nestali pohoršením. Jinak to nejlepší, co můžeme pro lidi udělat, je vést je ke zralému vztahu k Božímu slovu. Pokud se seznámí i s tímto Davidovým žalmem, může jim to velmi pomoci, pokud by se dostali do podobné situace jako David.

Náš žalm ovšem neobsahuje nějaký jednoduchý návod, jak se v dané situaci zachovat. Jak nám tedy tento žalm může pomoci? Poznáváme z něj, že taková navýsost nepříjemná věc se stala i Davidovi, tedy muži, který byl Bohu velice blízko. A blízkost Boží neznamenala, že ho to méně bolelo – spíše naopak. V čem si můžeme vzít z Davida příklad? Nemusíme Davida následovat v proklínání: „Ať je převeze smrt, ať zaživa sestoupí do záhrobí, protože v jejich nitru se uhostilo zlo“ (v. 16). Od Pána Ježíše Krista víme, že můžeme nepřátelům žehnat a že se za ně můžeme přimlouvat. Můžeme ale podobně jako David dát průchod svým citům. Pokud nás zradí důvěrný přítel, Bůh od nás neočekává, že nehneme brvou a půjdeme dál, jakoby se nechumelilo. David se za své city nestyděl, neváhal se přiznat, že „střečkoval“, že si pod návalem citů počínal bezradně. Bůh nás přece stvořil tak, že bolest bolí. Nestvořil nás k tomu, abychom v bolesti zatínali zuby a tvářili se, jako že se nic nestalo. Připomínám to zejména lidem, kteří jsou mi podobní, neboť já jsem měl vždy větší problém dát své city najevo než se „ovládnout“.

V závěru žalmu ovšem přece něco jako návod najdeme. Je vlastně velice jednoduchý: „Uvrhni svou starost na Hospodina, On se o tebe postará. Nedopustí, aby se spravedlivý navěky zhroutil (v. 23).“

I když zpočátku prožíváme zmatek, i když se citově zhroutíme, nastane zase chvíle, kdy se alespoň trochu vzpamatujeme. A kdy jsme schopni přijmout tuto Davidovu radu. Vždyť David nám ji dává, až když sám prošel určitou těžkou cestu, možná podobnou té, kterou právě procházíme my! Probereme se z akutní bolesti a najednou jsme zase schopni slyšet normální lidský hlas. A celou svou bolest uvrhneme na Hospodina. Svěříme se jeho soudu a do jeho péče. Možná jsme se zhroutili – ale ne navěky! Možná jsme se ocitli v údolí stínu smrti – ale zjišťujeme, že ani tam není ruka Hospodinova ukrácena!

Vraťme se nyní trochu netypicky zpět, k veršům 10-12: „Uveď je ve zmatek, Panovníku, rozděl jim jazyky – ve městě totiž vidím násilí a svár. Dnem i nocí obcházejí po hradbách… Je v něm nepravost a trápení. Zkáza je uprostřed něj, z jeho ulic se nevzdalují útisk a zrada.“ Ve zmatek mají být uvedeni ti, co obcházejí po hradbách, tedy násilí a svár. Můžeme si říci, že David je personalizuje, nebo že jde o duchovní mocnosti násilí a sváru. Ať tak či tak, v obou případech to zřejmě bude pravda.

Za tento žalm by asi David nedostal jedničku v hodině slohu. Často totiž nečekaně mění podmět: Zatímco podmětem 20. verše je „Bůh, který trůní odedávna“, podmětem 21. verše je zřejmě opět člověk, který Davida zradil. Můžeme tak usoudit pouze z obsahu tohoto a následujícího verše.

Některý skeptik si možná řekne: „Jak mohou křesťané takto ledabyle a nelogicky sepsaný žalm považovat za Boží Slovo?“ Božskost Božího Slova ovšem není dána ani médiem, na němž je zapsáno, ani slohem, jímž je psáno. Vnějšími prostředky není zachytitelná; zkuste ale podle něj žít, a jeho božskost poznáte. Božskost tohoto žalmu poznáš, když poslechneš radu, která je obsažena ve 22. verši: „Uvrhni svou starost na Hospodina, On se o tebe postará.“

Skeptik by mohl napadnout i slova posledního verše: „Ty je, Bože, svrhneš do jámy zkázy. Člověk prolévající krev – člověk podlý – se nedožije ani poloviny svých dnů.“ Mohl by namítnout, že řada podlých lidí se dožila vysokého, někdo by snad řekl, „požehnaného“ věku. Ve skutečnosti ale ten věk byl možná vysoký, nebyl však požehnaný. Z hlediska trvání v čase měřeném na hodinách se svévolníci, o nichž David píše, možná dožili více než poloviny svých dnů. Z hlediska významu a kvality skutečného života to bylo, obávám se, dokonce méně než polovina. Tu „polovinu“ mohu brát jako básnickou nadsázku (nebo spíše podsádku); to, že takový člověk skončí - nebude-li činit pokání – v jámě zkázy, považuji za tragický fakt. Kdy to nastane, to nevím, a ani to vědět nechci. Chci být spíše svědkem Božích milosrdenství než Božích soudů; to však neznamená, že bych chtěl Boží soudy relativizovat nebo dokonce popírat.

Jsem rád, že mohu z celého srdce spolu s žalmistou vyznat poslední slova tohoto žalmu: Já však doufám v Tebe!

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru