Úvaha nad Žalmem 54

 

1 Pro vedoucího chval – na strunné nástroje. Davidův žalm k meditaci.

2 (Když přišli Zifejci a řekli Saulovi: Což se David neskrývá u nás?)

3 Bože, pro své jméno mě zachraň, svou silou mi zjednej právo. 4 Vyslyš, Bože, mou modlitbu, naslouchej slovům mých úst, 5 neboť proti mně povstali cizáci, násilníci hledají mou duši. Ti s Bohem nepočítají!

6 Hle, Bůh je mi pomocí. Panovník je v těch, kdo podpírají mou duši. 7 Obrať zlo na ty, kdo na mne číhají. Svou pravdou je znič!

8 Rád Ti budu obětovat, budu vzdávat chválu Tvému jménu, Hospodine, protože je dobré – 9 vždyť jsi mne vysvobodil ze všech soužení a mé oko hledělo na nepřátele.


 

Před mnoha lety prožil David zvláštní okamžik. Bylo to ještě v domě jeho otce Jišaje. Na pokyn proroka Samuele jej nechal otec zavolat od stáda, které pásl, a prorok pak Davida pomazal za krále nad Izraelem.

Mezi tím uplynulo mnoho let. V době, kdy David psal tento žalm, si mohl snadno myslet, že se mu to tehdy jen zdálo. Od doby, kdy byl pomazán na krále, žil vlastně v neustálém nebezpečí – nejprve na Saulově dvoře, pak jako psanec. Až nedávno mě napadla otázka, jak asi Davidovo pomazání prožíval Samuel? Zemřel dříve, než se jeho slovo naplnilo. Zdali i on sám neměl pochybnosti o tom, co tehdy udělal? Musel přece vidět, že David je v neustálém nebezpečí. Nu, o Samuelově vnitřním životě nemáme žádné zprávy. Možná ho přepadaly pochybnosti jako Jana Křtitele v žaláři, možná si přes všechny vnější okolnosti byl jist, že Boží Slovo, které vyřídil, se nakonec naplní. Kdyby Bůh považoval za potřebné nám to sdělit, jistě by to udělal.

Vskutku, o Samuelově vnitřním životě zprávy nemáme. Máme však zprávy o vnitřním životě Davidově.

„Bože, pro své jméno mě zachraň, svou silou mi zjednej právo.“ Počátek této Davidovy modlitby je téměř refrén, který se ozývá v mnoha jeho žalmech. Pořád protivenství – a pořád nová a nová modlitba! David měl problém, který v různých obměnách trval po léta. Pronásledování od Saule, později pronásledování od jeho blízkých… David byl jistě velmi inteligentní, vynalézavý, statečný a odvážný, a v pozdějších letech i velmi zkušený. Záchranu ale čeká od Hospodina, nikoli od sebe sama, nikoli od svých přátel. Mohl by se pokusit zjednat si právo svou vlastní silou, ale naštěstí tomuto pokušení nepodlehl, i když v jednom případě tomu nebyl daleko (to když ho rozezlil Nábal Karmelský).

Vím, že nejeden z odběratelů těchto mých úvah nad Žalmy bojuje svůj nesnadný osobní boj. Někdy to trvá léta. Zpravidla se to týká vztahů s nejbližšími v rodině či ve sboru. A nezbývá než znovu a znovu se modlit. Marně vyhlížíme, kdy se naplní prorocké zaslíbení, kterého se nám kdysi dostalo.

Právě Davidův příběh, kterému Písmo věnuje tolik prostoru, nám může být posilou. Víme, že se David nakonec králem stal. Slovo Hospodinovo skrze Samuele se naplnilo, ač Samuel byl již mrtev. David se stal králem. Ano, stal se králem, Slovo se naplnilo, ale to neznamenalo konec Davidových problémů. Celý život jich měl dost a dost – poslední řešil vlastně ještě na smrtelném loži.

Je možné, ba pravděpodobné, že ani tvé problémy neskončí. Přinejmenším ne na této straně nebe. I na tuto možnost nás Davidův příběh upozorňuje. V čem je naše útěcha? Máme vůbec nějakou?

Důležité je, že v našich životech o něco jde. Životy věřících lidí nebývají snadnější než životy nevěřících lidí. Přiznám se, že jsem také někdy otrávený z toho, jak dokáží být křesťané úzkoprsí, malicherní a sudičští. Vzývají milost, a přitom ji někdy mají tak málo k sobě navzájem! Znám křesťanské muže, kteří jsou necitliví ke svým ženám, a křesťanské ženy, které jsou ustavičným kapáním vody pro své muže.

A přece: Dokud hledáme vztah k Bohu, v našich životech o něco jde. Víme, že jsme součástí velikého příběhu. Možná svou malou roli hrajeme dost mizerně, ale zdá se mi to pořád lepší než hrát hlavní roli v příběhu, který se točí pouze kolem nás a v němž není místo pro Boha. „Ti s Bohem nepočítají!“ – takový je Davidův verdikt o násilnících, kteří se ho snaží připravit o život. Vím, že jsem člověk nedokonalý a chybující, ale nechci být člověk, který nepočítá s Bohem.

„Hle, Bůh je mi pomocí. Panovník je v těch, kdo podpírají mou duši.“ Až si otevřete Český studijní překlad, najdete tam jiné znění: „Panovník je s těmi, kdo podpírají mou duši.“ Mé původní znění mi neprošlo a ČSP kopíruje ostatní překlady české i jiné. Přesto jsem přesvědčen, že mé znění má své oprávnění; ostatní jako by se předložky „v“ zalekli. (I když připouštím, že překlad „s“ je také možný, byť méně pravděpodobný.) Přesto jsem přesvědčen, že Bůh k nám skutečně mnohdy přichází v těch, kdo podpírají naši duši. Dvakrát se mi stalo, že když mi bylo nejhůř, někdo mi zatelefonoval. Bylo to na pokyn Boží a bylo to zcela nadpřirozené, protože tito lidé nemohli přirozenou cestou vědět, co právě prožívám. Nemám sebemenší pochybnost, že v nich byl Bůh. Jistě ne stejným způsobem, jako byl vtělen v Ježíši Kristu. Nicméně byl v nich, a skrze ně podepřel mou duši. (Kdyby byl pouze s nimi, tak by to bylo také pěkné, leč David v tomto verši mluví o tom, jak je Bůh pomocí jemu, nikoli těm, kdo podpírají jeho duši.)

I další verš je z hlediska překladatelského oříškem. Slova „svou pravdou je znič“ je skutečně možno přeložit „ve své věrnosti je umlč“, jak činí ČEP. Už bylo vícekrát zmíněno, že hebrejský podklad lze přeložit jak „věrnost“, tak „pravda“. My ale můžeme mít problém spíše s první polovinou tohoto verše: „Obrať zlo na ty, kdo na mne číhají.“ Mám za to, že Pán Ježíš nám zde ukazuje vyšší cestu: Máme se modlit za ty, kdo nás pronásledují, a žehnat těm, kdo nám zlořečí (Mt 5,44). Tím ale nekritizuji Davida – on se tuto modlitbu modlil tísněn nepřáteli a možná netušil, zda se dožije druhého dne; já píšu tuto úvahu v poklidný sobotní den v pohodlí své pracovny, za chvíli se půjdu vykoupat a před spaním si dám skleničku vína. (Ale jsem samozřejmě rád, že znám Ježíšovu perspektivu.)

„Rád Ti budu obětovat, budu vzdávat chválu Tvému jménu, Hospodine, protože je dobré.“ Mohu se s těmito Davidovými slovy plně ztotožnit, ale uvědomuji si, žuím si dám skleničku vína. nás pronásledují, a žehnat těm, kdo nám zlořečí.e v jeho situaci měla mnohem větší váhu. David projevil víru v soužení – já dnes tato slova mohu vyslovit v situaci, kdy mě nic přímo neohrožuje. Zdá se však, že David tato slova vyslovoval ve víře – ve víře, že ho Hospodin opět (pokolikáté už?) vytrhne ze sevření nepřátel. Ano, člověk, který chodí s Bohem tak jako David, nemá život jednoduchý, ale proti lidem, kteří si žijí jen své poklidné životy, „jako by Boha nebylo“, proti lidem, kteří „s Bohem nepočítají“, jak se píše v našem dnešním žalmu, má jednu obrovskou výhodu: Opakovaně prožil, že Bůh je schopen zasáhnout a vytrhnout člověka tam, kde už se zdá být všechno ztraceno.

Lidé, kteří říkají, že víra, to jsou jen berličky pro slabochy, prostě nevědí, o čem mluví. David věděl, o čem mluvil.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru