Úvaha nad Žalmem 51

 

1 Pro vedoucího chval. Davidův žalm.

2 Když k němu přišel prorok Nátan poté, co David vešel k Bat-šebě.

3 Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! 4 Dokonale mne umyj od mých hříchů a od mých provinění mne očisti. 5 Já svá přestoupení uznávám – svůj hřích mám před sebou ustavičně.

6 Proti Tobě, proti Tobě samému jsem zhřešil. A tak – jsi spravedlivý, když mluvíš, jsi dokonalý, když konáš soud. 7 Hle, byl jsem zplozen v nepravosti; matka mne počala v hříchu. 8 Hle, ty máš zalíbení v niterné opravdovosti a vskrytu mi dáváš poznat moudrost.

9 Od hříchu mě očisti yzopem a budu čistý, umyj mě a budu nad sníh bělejší. 10 Dej, ať uslyším veselí a radost, ať se zaradují kosti, kterés zdeptal. 11 Odvrať svou tvář od mých hříchů a všechna má provinění vymaž. 12 Stvoř mi čisté srdce, ó Bože! Obnov v mém nitru pevného ducha! 13 Neodvrhuj mě od své tváře, neber mi svého svatého Ducha! 14 Vrať mi veselí ze své spásy a upevni ve mně šlechetného ducha. 15 Budu vyučovat přestupníky Tvým cestám a hříšníci se k Tobě navrátí.

16 Uchraň mě před proléváním krve, Bože! Bože, má spáso, můj jazyk jásá nad Tvou spravedlností! 17 Panovníku, otevři mé rty – má ústa budou zvěstovat tvoji chválu. 18 Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. 19 Obětí Bohu je zkroušený duch. Bože, Ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem. 20 Ve své přízni prokaž dobro Sijónu – vybuduj jeruzalémské hradby! 21 Pak se Ti zalíbí spravedlivé oběti, zápalné oběti i celopaly. Tehdy přivedou býčky k Tvému oltáři.


 

Ze „situačního nadpisku“ 51. žalmu víme, že tento Žalm napsal David poté, co byl usvědčen ze snad nejhoršího hříchu, kterého se ve svém životě dopustil. Na začátku bylo cizoložství, po němž následovala úkladná vražda. Kdosi ze starých komentátorů ale vyslovil názor, že nejzávažnějším Davidovým hříchem nebylo ani cizoložství, ani vražda, ale pokrytectví.

V době, kdy se David dopustil svého hříchu, byl již patrně autorem celé řady žalmů. Byl znám jako zbožný král – zcela jiný než jeho předchůdce, nábožensky indiferentní Saul.

Nemáme žádné zprávy o vnitřním životě krále Davida z doby od okamžiku, kdy mu Batšeba oznámila, že je s ním těhotná, až od chvíle, kdy za ním přišel prorok Nátan a pomocí vyprávěného příběhu ho usvědčil. Zdalipak se v té době modlil? Mohl i v té době vyznávat to, co napsal v 27. žalmu, totiž že usiluje především o to, aby mohl přebývat v Boží přítomnosti? Obávám se, že nikoli.

Protože v oněch dnech Boží přítomnost nevyhledával, snadno upadal do falešných představ o sobě samotném. Čím jsme od Boha dál, tím nám hřích připadá přijatelnější. Přitom navenek se mohl David chovat velmi podobně, ne-li stejně jako v dobách, kdy byl skutečně Bohu velmi blízko. Jeho nejbližším ale patrně neuniklo, že něco není v pořádku.

Pokud Boží člověk padne, bývá to kamenem úrazu mnohým. Stokrát můžete lidem vysvětlovat, že pastor nebo jiný vedoucí je vystaven stejným pokušením jako všichni ostatní a není na něm nic kouzelného, co by mu boj s hříchem nějak usnadňovalo. Tisíckrát můžete lidi nabádat, aby nespoléhali na člověka. Padne-li vedoucí, bývá to obrovská ostuda. I v těch nejlepších sborech, kde se káže čisté evangelium a celá Boží rada, bývá řada členů, kteří doposud nenavázali s Bohem přímý vztah – nebo tento přímý vztah není dostatečně hluboký. Pokud padne vedoucí, tito lidé někdy usoudí, že skutečný duchovní život je vlastně chiméra. Vždyť to nefunguje ani pastorovi! Ačkoli je to z hlediska logiky nesmyslné, jsou lidé, kteří usoudí, že když padl i vedoucí, nemusí se oni v boji s pokušením tolik snažit.

Člověk si může svůj hřích všelijak zdůvodňovat a omlouvat. Nebudu se zdržovat vypočítáváním nejrůznějších způsobů, jimiž to lze činit. Rozhodující je, zda se člověk nechá Duchem svatým usvědčit z hříchu či nikoli.

Nevím, zda jste někdy přemýšleli nad tím, proč prorok Nátan přišel za králem Davidem s tím příběhem o bohatém muži s mnoha ovcemi a chudém muži, který měl jedinou ovečku. Proč nešel rovnou k věci: „Milý králi, musíme si promluvit z očí do očí. Vím, že v tvém životě je hřích.“ Možná se prorok Nátan dlouho modlil a prosil Boha, s čím má za králem přijít. Možná, že kdyby přišel přímo, David by se usvědčit nenechal a ještě by se na Nátana mohl rozzezlit. V krajním případě by mohl zabít i jej, stejně jako nechal zabít Urijáše Chetejského, manžela Batšeby. Možná prorok Nátan potřeboval od Ducha svatého zjevení nejen o Davidově hříchu, ale i ohledně způsobu, jak má k Davidovi přistoupit.

Po slovech „ty jsi ten muž!“ (2S 12,7) se ale David sesypal. Najednou se viděl Božíma očima. Co teď?

51. žalm je nám poučením, jak si počínat, když nás Duch svatý usvědčí z hříchu. Všimněte si, že v tu chvíli David svůj hřích nijak nevysvětluje a neomlouvá. Nedělá nic jiného, než že prosí o milost, či snad lépe řečeno: Řve o milost. „Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! Dokonale mne umyj od mých hříchů a od mých provinění mne očisti“ (vv. 3-4).

Čím závažnějších hříchů se dopouštíme, tím menší je nebezpečí, že podlehneme iluzím o možné nápravě. David věděl, že Uriášovi už nic život nevrátí. A lidé, kteří věděli o tom, jak se věci mají – jistě Jóab, který byl bezprostředním vykonavatelem vraždy, ale patrně i mnozí jiní – si přestali činit jakékoli iluze o Davidově zbožnosti. Musela se jim jevit jako jedno velké pokrytectví.

Možná se tím David hodně zaobíral, možná na to v tu chvíli vůbec nemyslel. A i kdyby se tím sebevíce zaobíral, nic by na tom stejně nevymyslel. Pohoršení je pohoršení a mnozí se jistě pohoršovali. Ne, když nás Duch usvědčí, nelze dělat nic jiného než činit pokání, řvát k Bohu o milost. Když jsme usvědčeni z hříchu, s hrůzou si uvědomíme, že se netýká jen nás, ale že jsme jim ublížili nejen těm, jichž se týká přímo, ale i mnoha dalším.

David ovšem volá: „Proti Tobě, proti Tobě samému jsem zhřešil. A tak – jsi spravedlivý, když mluvíš, jsi dokonalý, když konáš soud“ (v. 6). Jistě tím nechtěl říci, že proti Uriášovi či Batšebě vlastně nezhřešil. Jakkoli se naše hříchy zpravidla týkají lidí, všechny bez výjimky jsou především hříchem vůči Bohu. Představy dnešních lidí, že určitým jednáním, o němž připouštějí, že není správné, škodí jen sami sobě, jsou zcela scestné. Ale i kdyby bylo možné, že by se nějaký hřích týkal pouze nás a žádného dalšího člověka, stejně by byl hříchem proti Bohu, našemu stvořiteli. Jakkoli se nám to nemusí líbit, nejsme autonomní bytosti. Patříme svému Tvůrci.

David si ve své situaci připomíná něco, co ovšem věděl i před hříchem: „Hle, ty máš zalíbení v niterné opravdovosti...“ (v. 8). To je jedno z nejdůležitějších poznání o Bohu. Davidovi se ho dostalo před třemi tisíci lety, v době, kterou mnozí nikoli neprávem prohlašují za krutou a barbarskou. Starý zákon nás ale nenechává ani chvíli na pochybách, že Bohu jde o srdce, nikoli o vnější náboženský provoz.

Protože David činil hluboké pokání, dostalo se mu i obrovské naděje: „Od hříchu mě očisti yzopem a budu čistý, umyj mě a budu nad sníh bělejší“ (v. 9). David tedy věřil v možnost odpuštění. Není to žádná samozřejmost. Lidem, kteří neznají Boha, někdy možnost odpuštění připadá jako něco zcela skandálního. Pokud neznáme Boha, může se nám zdát, že by si každý měl za své hříchy vytrpět své. Pokud známe Boha, víme, že naší jedinou šancí je právě odpuštění. Ovšem snad každý, kdo vedl evangelizační rozhovory, zná námitku: „Vy věřící to máte moc jednoduché – zhřešíte a vyzpovídáte se, a myslíte si, že vám pámbíček odpustí!“ Marně takovým lidem vysvětlujete, že pokud jste se se svatým Bohem nikdy nesetkali, nikdy nebudete mít skutečnou jistotu odpuštění. Marně byste vykládali, že po skutečném a hlubokém pokání už skutečně na další hřešení nemáte vůbec chuť.

David má ale naději nejen na odpuštění, ale na odpuštění dokonalé. „...budu nad sníh bělejší.“ Ano, máme úžasného Boha, který dokonale odpouští. David ovšem ještě nevěděl, že dokonale odpouští na základě dokonalé oběti svého dokonalého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.

51. žalm zachycuje, jaký gejzír emocí se v Davidovi probudil, když byl usvědčen z hříchu a hleděl na sebe Božíma očima. Mísila se v něm naděje na odpuštění s pochybnostmi, zda se ještě vůbec bude moci opravdu radovat. „Dej, ať uslyším veselí a radost, ať se zaradují kosti, kterés zdeptal“ (v. 10). David měl možná pocit, že poté, co tak hrozně zhřešil, už se nebude nikdy schopen spontánně radovat. Na druhé straně měl obrovskou naději, že Bůh snad vymaže všechny jeho hříchy (v. 12). Touží po novém srdci, po srdci, které by nebylo schopno dopustit se něčeho takového, čeho se David dopustil s Uriášem a Batšebou.

Pravdou je, že abychom z hloubi duše toužili po novém srdci, musíme nejprve poznat, jak je naše srdce zkažené. Proto po novém srdci mnohdy touží právě velcí hříšníci. Ostatně Pán Ježíš upozorňuje, že ten, komu je mnoho odpuštěno, mnoho miluje (srov. L 7,47).

Když David vylije své srdce před Bohem a vyjádří veškerý svůj zmatek, své obavy a pochybnosti, ale i úžasnou naději, říká: „Budu vyučovat přestupníky Tvým cestám a hříšníci se k Tobě navrátí“ (v. 15).

Někomu by toto slovo mohlo znít cize, ne-li namyšleně. Pokud se stane, že v církvi někdo hřeší, ostatní usoudí, že by měl být zbaven služby, odstaven na vedlejší kolej – a hlavně nikoho nevyučovat!!! Nejdřív se musí přece „osvědčit“. Zajímavé ale je, že Bůh se nepostaral o to, aby byl David odstaven, přestože tak hrozně zhřešil. Čím to? Rovněž je zajímavé, že ač je podobenství o marnotratném synu a milosrdném Otci (L 15) v církvi velice oblíbené a jedno z nejznámějších, málokdy vidíte, že by někdo ke kajícímu hříšníkovi přistupoval s tou spontánní bezprostředností, kterou vidíme u milosrdného otce. Spíše jsme ostražití a zkoumáme, zda je pokání dostatečně hluboké. Bojíme se, abychom přílišnou vstřícností nevyvolali u hříšníka recidivu, případně abychom u něj nepodpořili postoj zlehčování hříchu.

Pravdou je, že skutečně záleží především na „kvalitě pokání“. Pokud známky pokání nevidíme, je ostražitost skutečně namístě. Naším problémem často bývá, že u kajících hříšníků zkoumáme spíše vnější projevy než stav srdce. Můžete namítnout, že do srdce nevidíme, že to zkoumá jedině Hospodin. Ano, uznávám, je tomu tak. Přesto si myslím, že pokud nám skutečně jde o daného člověka, můžeme zpravidla rozpoznat, činí-li skutečné pokání.

Kdysi dávno jsem upadl do závažného hříchu. (Pokud by někoho příliš zajímalo, do jakého, může si přečíst 1. díl dějin maninského sboru, „Jak to všechno začalo“, ale v této souvislosti to opravdu není důležité.) Když jsem z něj činil pokání, bylo mi naprosto jasné, že něco takového už nikdy neudělám. Nyní je tomu téměř již třicet let, takže si mohu dovolit říci, že ta jistota nebyla falešná. Je to takový stav, kdy víte, že víte, že víte, i když to nemůžete nikomu dokázat. Není to žádná pýcha – nejde o to, že byste spoléhali sami na sebe, na svou věrnost. Jde spíše o to, že Bůh od vás něco odřízne – třeba nějakou nečistou touhu. A v tu chvíli můžete směle „vyučovat přestupníky Božím cestám“. Ne proto, že jste chytří a výmluvní, nýbrž proto, že Bůh s vámi jednal a vy jste ty Boží cesty poznali.

Nepíšu to proto, abych bývalé hříšníky nabádal, aby se nějak domáhali práva vyučovat. Kdo takovou zkušeností prošel, ničeho se domáhat nebude. Byl jsem ale v církvi mnohokrát svědkem, jak se po nějakém člověku, který učinil živou zkušenost s Bohem a měl by co říci, vyžadovalo, aby se „osvědčil“. Mnohokrát byl odstaven na vedlejší kolej… a po čase se na něj zapomnělo úplně. Škoda.

Člověk, který projde usvědčením a dojde jistoty odpuštění, má jednu velkou touhu: Zvěstovat Boží chválu (srov. v. 17). Nemusí se zdržovat detailním popisováním svých minulých hříchů. V usvědčení a odpuštění se mu zjevil Bůh, a tento Bůh ho zcela uchvátil. Proto je srdce takového člověka plné vděčnosti a chvály. Nesoustředí se na hřích, ale na toho, kdo odpouští.

Učiníme-li živou zkušenost s usvědčujícím a odpouštějícím Bohem, nepovede nás to k pohrdání vnějšími projevy zbožnosti, ale budeme vědět, na čem Bohu záleží především: Na zkroušeném duchu; na pokořeném srdci. Nejde o to, že Bůh by vyžadoval, abychom byli zkroušení do konce života (to po nás někdy vyžadují lidé). Uvědomujeme si, že žádné oběti, žádná snaha napravit následky svých hříchů (jakkoli i ta má své místo) není tím podstatným. Podstatný je stav našeho srdce. Pokud si uvědomíme svou zkaženost a nemohoucnost, pokud se přestaneme jakkoli vymlouvat a omlouvat, je Bůh uspokojen. Pokud zaujímáme postoj „zhřešil jsem, ale…“ a začneme ze svého hříchu obviňovat jiné lidi či samotného Boha (případně satana), nepomůže nám žádný vnější náboženský úkon, žádné zápalné oběti (srov. v. 18).

Trochu zvláštně působí závěrečná Davidova prosba: „Ve své přízni prokaž dobro Sijónu – vybuduj jeruzalémské hradby!“ (v. 20) Rozumím jí asi takto: Král David svým pádem způsobil veliké pohoršení – jako by byly hradby města prolomeny a církev zůstala bez ochrany. Ochranou církve ale nemůže být jistota, že její představitelé nepadnou. To by byla jistota velice vratká. Hradby by v takovém případě budovali lidé, nikoli Bůh. Pán Ježíš ale církvi zaslíbil, že ji rada pekel nepřemůže. On sám je – a musí být – stavitel Jeruzaléma.

David uzavírá: „Pak se Ti zalíbí spravedlivé oběti, zápalné oběti i celopaly. Tehdy přivedou býčky k Tvému oltáři“ (v. 22). My si můžeme dosadit oběti, které přinášíme jako křesťané: přímluvy, chvály, finanční dary. Ano, Bohu se líbí naše přímluvy, jsme-li církví, která nespoléhá sama na sebe, ale má hradby vybudované od samotného Hospodina. Bohu jsou příjemné naše chvály, pokud stoupají k nebesům od lidí, kteří poznali, co je to zkoušené srdce. Bohu jsou přijatelné finanční dary lidí, kteří činili hluboké pokání a přijali odpuštění od milosrdného Boha.


Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru