Úvaha nad Žalmem 50

1 Žalm Asafův.

Bůh, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od východu až po západ. 2 Bůh se zaskvěl ze Sijónu – místa dokonalé krásy. 3 Můj Bůh přichází a nebude mlčet. Před ním sžírající oheň; kolem něj to hrozně běsní. 4 Povolává nebesa shůry, povolává i zemi, aby soudil svůj lid.

5 Shromážděte mi mé věrné, kteří při oběti uzavřeli mou smlouvu. 6 Nebesa zvěstují jeho spravedlnost – vždyť Bůh je soudce! Sela. 7 Slyš, můj lide, budu mluvit, Izraeli. Budu proti tobě svědčit. Jsem Bůh – tvůj Bůh! 8 Nekárám tě kvůli tvým obětem. I tvé zápaly jsou přede mnou stále. 9 Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad. 10 Vždyť mi patří všechna lesní zvěř – i dobytek na tisíci horách. 11 Vím o každém horském ptáku – u mne je i polní havěť. 12 Kdybych mě hlad, neřeknu ti to; vždyť celý svět a jeho plnost patří mně. 13 Což jím býčí maso? Což piji krev kozlů?

14 Obětuj Bohu oběť díků, plň své sliby Nejvyššímu! 15 Volej mě v den soužení – vytrhnu tě a ty mě budeš oslavovat.

16 Ale ničemovi Bůh říká: Proč si odříkáváš má ustanovení? Proč si bereš do úst mou smlouvu, 17 když nenávidíš kázeň a když jsi hodil za hlavu má slova? 18 Když vidíš zloděje, máš v něm zalíbení, a svůj podíl máš mezi cizoložníky. 19 Svá ústa propůjčuješ zlu a tvůj jazyk se zaplétá se lstí. 20 Posadíš se, mluvíš proti svému bratru, nadáváš synu své matky. 21 Takto jsi jednal a já jsem mlčel. Představoval sis, že jsem jako ty. Kárám tě a předložím ti to před oči.

22 Pochopte to vy, kdo na Boha zapomínáte – abych vás nerozsápal! Nebylo by, kdo by vás vysvobodil.

23 Ten, kdo obětuje oběť díků, ten mě oslaví. Kdo napraví svou cestu, tomu ukážu Boží spásu.


 

První, co se z tohoto žalmu dovídáme, je, že Bůh mluví. To je velice důležité. Už samo toto poznání nám znemožňuje žít, jako kdyby Boha nebylo. Patrně jste se také setkali – možná mnohokrát – s lidmi, kteří mluví asi takto: „Já vím, že nad námi něco musí být.“ Vyjadřují jakousi zárodečnou víru v Boha, byť se někdy zdráhají použít slovo „Bůh“. Někdy mluví raději o „síle“, ale mnozí dávají přednost vyjadřování co nejmlhavějšímu. Ale i pokud souhlasí s tvrzením, že to „něco“ nad námi je Bůh, začnou se ošívat, když se jich otážete, zda tento Bůh mluví.

Bůh ale skutečně mluví, ale nejen mluví – i soudí. V tomto žalmu se ovšem nemluví o posledním soudu. Nemluví se ani o soudu nad lidstvem obecně; mluví se o soudu nad Božím lidem.

Konkrétně Bůh povolává své věrné. Ty, kdo při oběti uzavřeli smlouvu s Hospodinem. Při uzavírání smluv se tehdy konaly oběti. Smrt obětního zvířete měla symbolizovat naprostou vydanost smluvních stran sobě navzájem. (Krásně toto téma probírá knížečka Dereka Prince Manželská smlouva.) Mám zato, že pod těmito „věrnými“ můžeme dnes rozumět lidi, kteří se dali pokřtít na základě pokání a víry, tedy lidi, kteří vstoupili do vědomého a odpovědného vztahu s Bohem.

Bůh říká, že bude svědčit proti svému lidu, tedy proti svým věrným – proti těm, kdo s ním dobrovolně a vědomě vstoupili do smlouvy. Shrneme-li obsah celého žalmu, můžeme říci, že Bůh svému lidu vyčítá zvnějšněnou zbožnost. Nestěžuje si, že by nebyl dodržován obětní řád. U svých věrných ale postrádá skutečnou vděčnost – přinášejí obětní zvířata, nepřinášejí však oběť díků.

V Božím lidu jsou lidé, kteří si odříkávají Boží ustanovení a berou si do úst Hospodinovu smlouvu. Přestože Bůh tyto lidi nazývá ničemy, tj. svévolníky, nejsou to lidé, kteří by se vědomě rozhodli pro hřích. Spíše jsou to lidé, kteří žijí v sebeklamu. Posměvači (tak Písmo nazývá vědomé svévolníky) se už nezdržují tím, že by si odříkávali Hospodinovu smlouvu.

Tento žalm je pro nás vážným varováním. Je varováním především pro lidi zbožné, pro lidi, kteří vstoupili do vědomého vztahu s Bohem. Tito lidé si možná stále namlouvají, že s Bohem žijí. Možná vynakládají značné prostředky na vnější projevy zbožnosti – tehdy na obětní zvířata; dnes to mohou být „ušlechtilí dárci“ na potřeby církve.

Jak je to možné? Proč se ten, kdo se jednou k Bohu radostně přiblížil, od Boha po čase zase vzdálí? Proč ten, kdo hořel pro Pána, po čase vychladne? Kolik takových lidí jsem jako pastor viděl! Čím to asi je?

Náš žalm nedává jednoduchou či jednoznačnou odpověď na tuto palčivou otázku. V žalmu jsou ale zmíněny některé věci, které Bůh svým věrným vyčítá.

První, co zmiňuje, je, že jde o lidi, kteří nenávidí kázeň. Bůh nás během našeho pozemského putování proměňuje a tato proměna je někdy dosti bolestivá. Pokud vstoupíte do Boží blízkosti, může se vám zdát, že Bůh vás přísně trestá za drobné prohřešky, které se zdají jiným procházet. Ano, na své věrné má Bůh vyšší požadavky. Můžeš toužit po snadnějším životě. Musíš si ale vybrat: Buď budeš chtít přebývat v Boží blízkosti, buď zaujmeš postoj Davidův z 27. žalmu a budeš chtít denně přebývat v Hospodinově chrámě (tedy v Boží blízkosti), nebo můžeš toužit po snadném životě. Život v Boží blízkosti určitě nebude snadný. Bůh tě bude káznit a satan se bude snažit ti ublížit, protože nemá rád, když někdo přebývá v Boží blízkosti.

Bůh pak zmiňuje několik velmi závažných hříchů – krádeže, cizoložství, pomluvy, lest, mluvení proti druhým. Všechno jsou to hříchy, které se týkají mezilidských vztahů. Jistě se nejedná o úplný výčet. Z celého žalmu ale můžeme usoudit, že přestože člověk radostně a dobrovolně vstoupil do osobního vztahu s Bohem, může se stát, že na cestě následování se nechá zlákat některým z těchto závažných hříchů. Přitom si svůj hřích (případně své hříchy) nějak odůvodní, sám sebe oklame, a zachová vnější zbožnost. Navenek bude stále přinášet oběti a bude se jevit jako zbožný člověk. Nu, byl jsem svědkem toho, jak někdo ve sboru slouží, ať už v nedělce či ve chválách, a přitom se dopouští cizoložství. Pokud se to provalí a dojde ke konfrontaci, pokud máte možnost se ho zeptat, jak si to sám v sobě srovnal, tak vám třeba řekne, jak byl ve vlastní manželství nešťastný. Dokonce někdy za skutečného viníka prohlašuje svého partnera, vůči němuž zhřešil.

Mnohdy se stane, že Bůh nejedná hned. „Takto jsi jednal a já jsem mlčel.“ Pokud člověk v takovém stavu setrvá delší dobu, přestane mu to vadit. Vnějšímu pozorovateli se zdá, že takový člověk vede pokrytecký život, on to však tak nevnímá. Mnohdy se svůj hřích snaží překrýt o to horlivější vnější zbožností. Přináší oběti a horlivě si odříkává Boží ustanovení. Jen ty oběti, které Boha těší nejvíce – oběti díků – mu moc nejdou. Vnějšně sice mohou být dokonalé, ale nejdou ze srdce.

Člověk, který se ocitne v takovém stavu, zapomíná na to, že Bůh je Bůh. „Představoval sis, že jsem jako ty“ (v. 21). Mnohdy takový člověk dokonce najde pastýře, který mu jeho jednání ještě schválí. Hříšník se pak nechá ukolébat falešným pokojem. Když pak Bůh říká: „Kárám tě a předložím ti to před oči,“ jsou to vlastně slova milosti. Není pro nás nic blahodárnějšího, než když se vidíme Božíma očima.

Bůh nás nenechává na pochybách, proč je tento žalm v Bibli. „Pochopte to vy, kdo na Boha zapomínáte – abych vás nerozsápal! Nebylo by, kdo by vás vysvobodil“ (v 21).

Ano, i ten, kdo vstoupil do vědomého vztahu s Bohem, může na Boha zapomenout. Náš Bůh je skutečně oheň spalující. Bere nás vážně. Je milostivý k těm, kdo činí pokání; pokud se člověk ale zabydlí ve svém pokrytectví, Bůh se může proti němu postavit – a skutečně nebude, kdo by takového člověka vysvobodil.

Tento žalm je nám vážným varováním. Jakmile nám Bůh jednou dovolil, abychom vstoupili do vztahu s ním, máme před sebou jedinou cestu: stále intenzivnější, stále vášnivější vztah se svým nebeským Otcem. S vnější zbožností se Bůh nikdy nespokojí – tu vlastně k ničemu nepotřebuje. Touží po našem srdci.

Srdce, které je ve správném vztahu k Bohu, je srdce plné vděčnosti a chvály: „Ten, kdo obětuje oběť díků, ten mě oslaví. Kdo napraví svou cestu, tomu ukážu Boží spásu“ (v. 23). V tomto poslední verši je i naděje pro ty, kdo padli: Bůh ukáže svou spásu tomu, kdo napraví svou cestu. Ano, pokud jsi ochoten činit pokání, můžeš se k Bohu obrátit skutečně odkudkoli. A Boha neoslaví ten, kdo pěstuje okázalou vnější zbožnost. Boha oslaví ten, kdo napraví svou cestu. Kdo se neuzavře před Boží kázní. Kdo bere Boží slovo skutečně vážně. Takový člověk pochopí, co je to skutečná spása. Bůh mu to ukáže.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru