Úvaha nad Žalmem 5

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Hospodine, poslouchej, co říkám, pochop můj stesk. Těmito slovy začíná David pátý žalm. Ví dobře, že Boha nemůže k ničemu přinutit. A obecně ví i to, že Hospodin mu rozumí. Bude o tom podrobně mluvit ve 139. žalmu. Když David volá k Bohu: Hospodine, poslouchej, co říkám, pak to nedělá, protože by si myslel, že od něj Bůh potřebuje nějaké nové informace. Bůh nás stvořil pro společenství – bytostně potřebujeme protějšek. Proto je pro lidi samota tak tíživá, proto je „samotka“ zvlášť tvrdým trestem. Všichni toužíme, aby nás někdo vyslechl; aby nás vyslechl s porozuměním. „Poslouchej, co říkám, pochop můj stesk.“ Kdyby David o Bohu pouze teologizoval, mohl by sám jiné poučit, že Bůh nás vždycky dobře chápe – chápe nás lépe, než my sami sebe. Jenže David nepotřebuje teologizovat; potřebuje vylít své srdce. 

 

Jednu z nejcennějších služeb, kterou můžeme poskytnout druhému člověku, je, že ho trpělivě a s účastí vyslechneme. Lidé mnohdy naše účastné naslouchání potřebují mnohem více, než naše rady. 

 

Blaze tomu, kdo má blízkého člověka, jemuž může vylít své srdce! A běda tomu, kdo ho nemá! 

Nemáme-li člověka, jemuž bychom mohli vylít své srdce, je to smutné. Není to však beznadějné. Právě David je nám dobrým příkladem, že to beznadějné není. Věřím, že David měl dobré přátele. Nicméně přinejmenším jednou, ale dost dobře možná vícekrát, byl v situaci, kdy se od něj i jeho nejbližší odvrátili. V 30. kapitole 1. Samuelovy je zapsán příběh o tom, jak Amálekovci zajali ženy a děti Davidovy a všech, kdo byli s ním. Když to Davidovi muži zjistili, obrátili se proti tomu, kdo pro ně tolik udělal (v. 6): Davidovi bylo velmi úzko. Lid se domlouval, že ho ukamenuje. Všechen lid byl totiž rozhořčen, každý pro své syny a dcery. Když člověk hodně trpí, mnohdy hledá obětního beránka. Někoho, kdo za to může. David trpěl neméně; vždyť byly zajaty i jeho ženy a děti. O tom ale v danou chvíli jeho druhové snad ani nebyli schopni přemýšlet. Verš však pokračuje slovy: David však našel posilu v Hospodinu, svém Bohu

 

I Ty se můžeš ocitnout v situaci, kdy Tě opustí i Tví nejbližší. Ti, kterýms pomáhal nebo chtěl pomoci, se postaví proti sobě. David je nám důkazem, že ani takové situace není beznadějná. A ukazuje nám cestu: Hledá posilu v Bohu. Jak? Tím, že před ním vylévá své srdce.

 

Jsi-li Božím člověkem, neznamená to, že se Ti negativní emoce vyhnou. Pochop můj stesk, modlí se David k Hospodinu. Nestydí se za svůj stesk, dává mu volný průchod. A dodává: Věnuj pozornost mému volání o pomoc, můj Králi a můj Bože – vždyť se modlím k Tobě!

 

Pokračování je zajímavé: Hospodine, ráno mě uslyšíš. Ráno se připravím a budu na Tebe očekávat. 

Nepochybuji o tom, že Bůh jistě miluje všechny, kdo si rádi přispí. Nicméně v Bibli se takové „ranní přispání“ nikde pozitivně nehodnotí; naopak o mnoha požehnaných lidech je psáno, že „vstali časně z rána“: 

Abraham (Gn 19,27 E): Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem. (Gn 22,3 E): Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka… 

Jákob (28,18 E): Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem.

Mojžíš (Ex 24,4 E): Nato Mojžíš zapsal všechna Hospodinova slova. Za časného jitra postavil pod horou oltář a dvanáct posvátných sloupů podle dvanácti izraelských kmenů.

Jozue (Joz 3,1 E): Za časného jitra vytáhl Jozue se všemi Izraelci ze Šitímu, až přišli k Jordánu; tam přenocovali, dříve než jej přešli.

Ježíš (Mk 1,35 KMS): Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven; odešel na opuštěné místo a tam se modlil. (Lk 21,38 KMS): A všechen lid k němu časně zrána přicházel, aby ho v chrámě poslouchal.

 

Vybral jsem jen několik míst – pomocí konkordance byste jich našli mnohem více. Dalo by se argumentovat, že v Izraeli dělali mnoho věcí „za časného jitra“, protože nebylo ještě tak horko. A jistě na tom je mnoho pravdy. Dále by se dalo říci, že to nebyli pouze Boží muži, kteří vstávali za časného jitra. V Písmu jsou jako ranní ptáčata jmenováni třeba Jákobův tchán Lában nebo pohan abímelek, s ním uzavřel smlouvu Izák. 

 

Přesto si dovolím tvrdit, že je požehnané očekávat na Hospodina za časného jitra. Chápu, že z fyziologických důvodů je někdo čerstvější až podstatně později. Nicméně pro každého z nás je důležité, jak den začínáme. Můžeš být třeba ještě malátný – přesto Ti radím, začínej den s Hospodinem! Ranní modlitba je velmi důležitá. Je důležitá, abychom si připomenuli, kdo vlastně před Bohem jsme, a abychom si vyprosili pro daný den Boží ochranu a vedení Ducha svatého. Delší přímluvné modlitby mohou počkat třeba na večer; předstoupit před Hospodina ráno je ale důležité. 

 

Píše-li David v 5. žalmu: Hospodin, ráno mě uslyšíš…, pak tím jistě nechce říci, že by ho Hospodin večer již neuslyšel. Možná tato slova souvisejí ještě s jednou věcí. Pamatujme, že David byl rozbolavělý, plný stesku. Spánek jistě problémy nevyřeší, nicméně skutečně platí, že ráno bývá moudřejší večera. Předchozí 4. žalm končil slovy: V pokoji budu uléhat i spát. Ano, někdy je čas na bdění. Tak bděl Pán Ježíš v zahradě Getsemanské. Někdy je ale čas už o věcech nepřemýšlet, poručit se do Boží ochrany a nechat podstatná rozhodnutí na ráno. Tak tomu bylo zřejmě v tomto případě s Davidem. 

 

V dalších třech verších 5. žalmu se dovídáme něco o tom, jaký Bůh je. Ty nemáš zalíbení v ničemnosti; zlo s Tebou nepřebývá. Možná má někdo z vás pocit: No to je přece samozřejmé, ne? Je ale stejně samozřejmé, že my neděláme v životě žádné kompromisy? Ne, to bohužel samozřejmé není. Nejeden křesťan v trochu složitější situaci podléhá dojmu, že malá lež či malý podvůdek snad tolik nevadí, že nám projde. A když se vztahy trochu zašmodrchají, jak často si i křesťané uleví drobnou pomluvou! Otázka není, zda ti to ještě projde, otázka je, zda chceš být s Bohem. Zlo s Tebou nepřebývá, říká David o Bohu. Žiješ tak, abys obstál v Boží přítomnosti?

 

Studujeme-li Písmo, brzy si všimneme, že mluví-li Písmo o hříších, téměř ve všech případech se jedná o hříchy vztahové. Ano, takové přejídání nebo kouření je také hřích, ale těmito hříchy, kterými hřešíme ne sice výhradně, ale především svému vlastnímu tělu, se Písmo zabývá minimálně. Nemohou se Ti před oči postavit namyšlení; nenávidíš všechny, kdo jednají falešně. David v 5. žalmu nepodává nějaký úplný výčet hříchů, ale když začíná o hříších mluvit, zmiňuje právě ty nejvážnější: pýchu a faleš, tedy pokrytectví. Z různých biblických knih vyplývá jednoznačný závěr: tyto dva hříchy považuje Bůh za nejvážnější. Pýcha je patrně u kořene všech hříchů; byla ostatně už u pádu Luciferova, tak jak také jinak. Pokrytectví Bůh nesnáší. Hřích nějaké nedokonalosti, hřích spáchaný ze zbabělosti, ze strachu, je sice také hřích, ale zdá se, že Hospodin je v takovém případě shovívavý, pokud člověk svůj hřích nekamufluje. Pokrytectví je ale něco, co Bůh nemůže vystát. Nevadí mu člověk slabý; vadí mu člověk, který ze sebe dělá něco jiného, než je. 

 

Zahubíš ty, kdo mluví lži. Bůh opovrhuje lidmi násilnickými a podlými. Lhaní, násilnictví, podlost – opět jsou to vše hříchy, na které nestačí jednotlivec. Jsou to opět hříchy vztahové. 

Berme to vážně: Bůh skutečně zahubí ty, kdo mluví lži. V Božím království lháři nebudou (viz Zj 21,8). Jestli vám běhá mráz po zádech, je to dobře. Jestli jste si vzpomněli na nějakou vlastní drobnou lež, je to dobře. Pokud si ji nesete s sebou, Bůh vás zahubí. Pokud ji složíte u kříže Kristova, pokud se z ní budete kát, máte naději.

 

Což David nikdy nezalhal? Ale ano – máme v Písmu svědectví i o tom, že se David dopustil i toho nejvážnějšího hříchu – pokrytectví. To když nechal zahubit Urijáše poté, co zcizoložil s jeho ženou Batšebou. Budeme se tím více zabývat v 51. žalmu. Zde jenom konstatuji, že Davidovo pokrytectví bylo ještě vážnější než cizoložství a vražda. 

 

Nicméně i pro Davida je naděje v kříži Kristově. To David ovšem ještě nevěděl – ještě neznal konkrétní podobu spásy. Znal ovšem Boha, který má zalíbení v zachraňování hříšníků. Ví, že vstoupí do Hospodinova domu. Ne proto, že by nikdy nezalhal. Do Hospodinova domu vstoupí pro velké Hospodinovo milosrdenství (v. 8). S tebou to nemůže být jinak. Vstoupíš-li do Hospodinova domu, pak jen pro velké Hospodinovo milosrdenství. 

 

Kdy je snazší poslouchat Hospodina? Když jsme obklopeni těmi, kteří Ho hledají podobně jako my, nebo když jsme obklopeni svévolníky? Odpověď je nasnadě. Hodně záleží na tom, jaká atmosféra panuje v rodině, ve sboru, v městě, na pracovišti, v národě. David často procházel nesnadnými situacemi, kdy byl obklopen lidmi násilnickými a podlými, lidmi mluvícími lež. Proto prosí Hospodina (v. 9): Veď mě, Hospodine, ve své spravedlnosti – vždyť na mě číhají! A prosí: Napřim přede mnou svou cestu

 

Nepřítel, který usiluje o tvou záhubu, je krutý a podlý. Číhá na tvé chyby. Zkoumá tvá slabá místa. Ne, sám o sobě neobstojíš: Potřebuješ Boží vedení. Potřebuješ, aby tě Bůh vedl ve své spravedlnosti.

 

Psal jsem, že většina hříchů, kterými se Písmo zabývá, jsou hříchy vztahové. Když nyní David popisuje jednání svých nepřátel, vidíme, že jejich hlavní zbraní nejsou luky a šípy, případně děla a kulomety, ba ani rakety a lasery: V jejich ústech není spolehlivost, jejich nitro je zkáza, jejich hrdlo je otevřený hrob – jazyk však mají úlisný (v. 10).

 

Ano, hlavní zbraní Božího Nepřítele je jazyk. Používal ho už v ráji – při svém prvním rozhovoru s lidmi. Používal ho, když se na poušti pokusil svést druhého Adama – našeho Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš později řekne, že z hojnosti srdce ústa mluví (Mt 12,34 K). Je-li nitro tvých nepřátel zkáza, není divu, že mají úlisný jazyk. 

 

Ty ale patříš Bohu, proto to s tebou může být přesně naopak: Jelikož máš v srdci Boží lásku, jelikož v tobě přebývá Boží Duch, tvá slova mohou přinášet život.

 

David pak vyslovuje modlitbu, který nebývá vždy vyslyšena: Vyjev jejich vinu, Bože! Kéž pro ty své plány padnou! Rozežeň je pro množství jejich přestoupení, vždyť se proti Tobě zatvrdili! (v. 11). Někdy se dostáváme do situace, kdy víme o své nevině, víme i o podlosti našich nepřátel, nicméně jak naše nevina, tak podlost nepřátel je skrytá. Přitom máme pocit, že kdyby se ostatní mohli dovědět, jak je to doopravdy, ušetřilo by se mnoho trápení. Je ovšem vždycky otázka, co je našim nejvnitřnějším motivem: Aby byl někdo ochráněn před podlostí nepřátel, nebo aby se nám dostalo ospravedlnění? Myslím si, že toužit po ospravedlnění je nejen dovoleno, ale je to normální a vlastně i žádoucí. Nikdo normální přece nebude toužit po tom, aby byl považován za bídáka, zatímco skutečný bídák se vydává za spravedlivého.

 

Problém ovšem nastává, když po ospravedlnění nejen toužíme, ale hledíme si ho opatřit sami. Touha po ospravedlnění je normální; snaha pomoci si vlastní rukou a ospravedlnit sám sebe je ošidná. Mnohdy se to ani nezdaří a situaci si jen zkomplikujeme. Zpravidla je opravdu potřeba čekat na Boha. Bůh z důvodů nám ne zcela zřejmých nechává často situaci dojít do krajnosti. Nejvíce v případě svého Syna: Zdálo se, že nepřátelé zvítězili na celé čáře, mnozí z nich možná jásali, že „pravda se ukázala“, mnozí z nich se možná cítili potvrzeni ve svých názorech a postojích. A přece bylo nakonec všechno jinak. 

 

Můžeme se modlit, aby naši nepřátelé padli? Aby je Bůh rozehnal pro množství jejich přestoupení?

Pouze za toho předpokladu, pokud dobře chápeme, kdo je naším skutečným nepřítelem. Pokud si připomeneme, že nevedeme boj proti tělu a krvi (Ef 6,12). A pokud si pamatujeme slovo Pána Ježíše Krista o tom, jaký vztah máme mít k naším lidským nepřátelům: Máme jim žehnat a přimlouvat se za ně a nikoli jim zlořečit (srov. Lk 6,28). Watchman Nee projevil úžasnou šlechetnost a hloubku kristovského ducha, když anonymně posílal peníze svým kritikům, kteří trpěli nouzi. 

 

David se blíží ke konci svého žalmu: Kéž se radují všichni, kteří v Tobě mají útočiště. Navěky budou jásat a ty je budeš chránit. Kéž nad Tebou plesají, kdo milují Tvé jméno! (v. 12).

K tomuto verši napíšu trojí: Předně – ti, kdo mají v Bohu útočiště, se skutečně mohou radovat, a to už nyní! Člověk vykoupený, člověk, který opravdu věří v Ježíše Krista, Beránka ukřižovaného za naše hříchy, má dost důvodů k radosti i tehdy, když je popliván a zesměšňován. 

 

Za druhé: V tomto verši se nepíše, že se ten, kdo má útočiště v Bohu, raduje nepřetržitě. Ve tvém životě je místo pro truchlení, zármutek, ba i zmatek. Pokud by ses snažil popírat všechny negativní pocity, nezbavíš se jich, pouze je odsuneš do pozadí či do podvědomí. Negativní pocity jsou realitou. Bůh od tebe neočekává, že budeš jásat, když tě přítel nechá na holičkách. Negativní pocity nepopírej, ale – budiž to řečeno ještě jednou – vylej své srdce před Bohem. Odevzdej je Bohu. 

 

A za třetí: Skutečně směřujeme do věčnosti, kde budeme už navěky jásat. Ještě tam nejsme. Ještě nejsme vysvobozeni z přítomnosti hříchu. Ještě nejsme v situaci, kdy bude každá otázka zodpovězena – a přiznejme si, že otázek máme spoustu. Ale víme, komu jsme uvěřili. Víme, kam kráčíme. 

Poslední verš zní: Vždyť Ty, Hospodine, žehnáš spravedlivému, jak pavézou ho přikrýváš přízní!

 

Máš pocit, že to není mnohdy vidět? Ozve se někdy v tobě touha, aby bylo ostatním nad slunce jasnější, jak tě Hospodin přikrývá přízní? Někdy to tak nevypadá, viď? Třeba když odřeš auto při vyjíždění z garáže. Nebo když dcera začne chodit s někým, s kým se budeš hodně těžko smiřovat. 

 

Jde o to, jak té přízni rozumíš. Ano, i materiální statky a finanční dostatek mohou být projevem Boží přízně. Je ale přikryt Boží přízní takový Radovan Krejčíř? Nebo Vladimír Železný? Pochybuji.

 

V tomto čase ona Boží přízeň začíná v hlubinách tvého srdce. Přízeň Hospodinova to působí, že neztrácíš naději ani tehdy, když se kolem tebe vše hroutí. Přízeň Hospodinova to je, když ti přítel – nebo neznámý cizinec – zabrání, aby sis pomohl vlastní rukou, jak to učinila Abigail Davidovi (viz 1. Samuelova 25). Přízeň Hospodinova to je, že dokážeš odpustit, ba i milovat své nepřátele, zatímco oni ti ještě ubližují. O tuto přízeň tě nikdo nemůže připravit. Připravit by ses o ni mohl jedině sám. Tuto přízeň na této straně nebe nikdo nemusí vidět. Na té druhé však bude zjevná.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru