Úvaha nad Žalmem 49

 

1 Pro vedoucího chval. Synové Kórachovi. Žalm.

2 Slyšte to všechny národy, naslouchejte, všichni obyvatelé světa, 3 vy, synové Adamovi, vy, synové člověka, jak bohatí, tak nuzní! 4 Má ústa budou promlouvat moudrost a přemýšlení mého srdce rozumnost. 5 Nakloním své ucho k přísloví, při lyře předložím svou hádanku.

6 Proč bych se měl bát ve zlých dnech, kdy mne obklopuje zvrácenost podrazáků? 7 Spoléhají na svůj majetek, chlubí se svým velkým bohatstvím. 8 Nikdo nevykoupí ani bratra, člověk nedá Bohu za sebe výkupné. 9 Cena jeho duše je tak vysoká – nikdy na ni nebude mít, 10 aby žil navždy a neviděl konec.

11 Vždyť je zřejmé, že moudří umírají stejně jako hlupák či tupec; hynou a zanechávají svůj majetek jiným. 12 V jejich nitru je, že jejich domy jsou tu navěky, jejich příbytky od pokolení do pokolení; svými jmény nazývají pozemky. 13 Ale ani člověk, který je vážený, nepřetrvá. Je podobný zvířatům, která hynou.

14 Taková je cesta těch, kteří spoléhají sami na sebe – i jejich následovníků, kteří našli zalíbení v jejich ústech. 15 Jako zvířata směřují do záhrobí, smrt je pase, přímí je opanují hned za jitra. Jejich výtvory pohltí záhrobí, daleko od jejich příbytků.

16 Bůh jistě vykoupí mou duši z moci záhrobí – vždyť mě přijímá! 17 Neboj se, když někdo bohatne, když rozmnožuje slávu svého domu – 18 vždyť při své smrti si nevezme nic, jeho sláva za ním nesestoupí. 19 Ačkoliv za svého života své duši dobrořečil – a když se ti daří dobře, tak tě chválí – 20 přijde k pokolení svých otců, kteří nikdy nevidí světlo. 21 Ani vážený člověk to nechápe a je podobný zvířatům, která hynou.


 

49. žalm je jedním z těch, u nichž máloco svědčí pro Davidovo autorství. Ať už je autorem kdokoli, tento žalm zřejmě nevznikl v rekci na nějakou konkrétní akutní situaci, i když je možné, ba dokonce pravděpodobné, že autor měl na mysli zcela konkrétní lidi, s nimiž vlastně v jistém smyslu polemizuje.

Žalm se obrací ke „všem obyvatelům světa“, k „synům Adamovým“. Není tedy určen výhradně pro Izrael. Zabývá se otázkou, která trápí lidi všude na světě. Myslím, že je to jeden z žalmů, které velice živě promlouvají i do naší dnešní situace.

Tento žalm nikde výslovně netvrdí, že jsme věčné bytosti. Dokonce netvrdí ani, že po věčnosti podvědomě (nebo i vědomě) toužíme. Nicméně tato touha je přítomná jakoby v pozadí, a pro slova 16. verše („Bůh jistě vykoupí mou duši ze záhrobí“) je to žalm plný naděje. Tato slova jsou totiž přinejmenším poukazem k věčnosti. Vyjadřují hluboké přesvědčení, že tento život není vše.

Náš dnešní žalm přesně popisuje lidskou podmínku: Cena lidské duše je tak vysoká (v. 9), že nikdo nemůže vykoupit ani sám sebe, ani svého bratra. Protože je tomu tak, vznáší se velký otazník nad tím, čemu se na této zemi věnujeme. Člověk může být bohatý, může se jevit i jako moudrý, ale jeho bohatství, ba ani jeho moudrost, mu vposledu nejsou nic platné. Nakonec každý zemře. Pokud někdo hledá jistotu v majetku, ostrouhá. Ve své zpozdilosti ale lidé žijí a jednají tak, jako kdyby jejich jednání mohlo před věčností obstát („V jejich nitru je, že jejich domy jsou tu navěky…“ v. 12).

Člověk spoléhající sám na sebe může vypadat a mluvit docela přesvědčivě. Jinak by těžko nalezl nějaké následovníky (v. 14). Směřuje však ke smrti. V úvaze nad předchozím žalmem jsem psal, že slova „On nás povede proti smrti“ (48,15) možno chápat personifikovaně, tj. „On nás povede proto Mótovi“ (božstvu smrti). Podobně slova „směřují do záhrobí, smrt je pase“ (v. 15) můžeme chápat tak, že je pase Mót, božstvo smrti, za kterým kráčejí do šeólu, tj. do „záhrobí“.

Text tohoto žalmu, tisíce let starý (a je celkem jedno, zda je starý dva a půl tisíce let či tři a půl tisíce let) téměř nepotřebuje výklad. Je to prostá připomínka lidské podmínky. Přes veškerý technologický pokrok, přes veškeré dějiny, které se odehrály v minulosti, vidíme, že základní podmínka člověka se nemění. Proto k nám Písmo promlouvá i dnes, v době počítačů a mobilů a sond k Marsu. Proto se zatím ukázaly jako falešné všechny předpovědi, od osvícenských dob stále se opakující, že křesťanství se přežilo, že je s ním konec, že Bible už nám nemá co říci. Má – a mluví k nám velmi naléhavě. A trefuje se přesně do černého.

Ano, žijeme „ve zlých dnech, kdy nás obklopuje zvrácenost podrazáků“ (v. 6). Víme-li, že ať uděláme co uděláme, sami sebe nevykoupíme, přestaneme věnovat veškeré své úsilí vlastnímu zajištění a soustředíme se na to jediné, co má smysl: Na naději, že Bůh vykoupí naši duši z moci šeólu. Žalmista pochopitelně nevěděl, že toto vykoupení se historicky stane v okamžiku, kdy Ježíš vydechne na golgotském kříži.

V tomto žalmu jsou dvě místa, z nichž můžeme čerpat určitou naději. První z nich vidím v 9. verši, kde se říká, že cena lidské duše je velmi vysoká. V tomto verši se o ní sice mluví v negativním kontextu (nikdo nemá na to, aby lidskou duši vykoupil), poselství ale skrývá cosi pozitivního: Bůh přikládá nesmírnou cenu každé lidské duši. Duši spravedlivých, ale i nespravedlivých, bohatých stejně jako chudých. My už víme, jak vysoká ta cena pro Boha je: Je to cena Božího Syna, který přišel, aby lidské duše vykoupil. Proto si my křesťané vážíme každé lidské duše. Ano, jsou lidé, kteří natolik propadli zlu, že se s nimi nedomluvíme. Z několika míst v knize Přísloví vyplývá, že s posměvači nemá cenu vést třeba evangelizační rozhovor. U takových lidí můžeme nanejvýš doufat, že Bůh je uvede do zcela jiné situace, kde se změní jejich přístup. My ho svou lidskou argumentací nezměníme.

9. verš sice mluví o ceně lidské duše, nenaznačuje však žádné východisko. To nacházíme až ve zmíněném verši 16.

Kdyby nebylo onoho 16. verše, vyjadřujícího jistotu víry, že Bůh může duši člověka vykoupit ze záhrobí, byl by tento žalm bezvýchodný a zanechal by v nás jen pocit marnosti. Existuje ale východisko, a existuje i tam, kde už člověk nemůže udělat vůbec nic. Žalmista ví, že jednou nastane chvíle, kdy Bůh zasáhne tam, kde už veškeré lidské naděje, veškerý důmysl, bohatství a moudrost selhávají. My víme, že tento okamžik již nastal, a to tehdy, když Ježíš sestoupil do podsvětí a vyvedl vězně.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru