Úvaha nad Žalmem 48

 

1 Žalmová píseň. Synové Kórachovi.

2 Veliký je Hospodin, je nanejvýš chvályhodný – ve městě našeho Boha, na své svaté hoře.

3 Krásně vyvýšená, radostí celé země je hora Sión – nejzazší sever, sídlo velkého Krále. 4 Bůh je v jeho palácích; je znám jako nepřístupný hrad. 5 Hle, králové se smluvili, přitáhli spolu, 6 spatřili to, užasli, zděsili se, v hrůze se rozprchli. 7 Zachvátilo je tam chvění, bolesti jako rodičku. 8 Východním větrem jsi roztřískal taršíšské lodě. 9 To, co jsme slýchali, to jsme viděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha. Bůh je upevňuje navěky. Sela.

10 Bože, uprostřed Tvého chrámu přemýšlíme o Tvém milosrdenství. 11 Jak Tvé jméno, tak Tvá chvála sahá až do končin země. Tvá pravice je plná spravedlnosti. 12 Nad Tvými soudy se raduje hora Sijón, jásají nad nimi judské dcery. 13 Obejděte Sijón, projděte kolem něj, spočtěte jeho věže. 14 Všimněte si pozorně jeho valů, projděte jeho paláce, abyste o tom vyprávěli budoucím pokolením, 15 protože tento Bůh je naším Bohem navěky a navždy; on nás povede proti smrti.


Boha lze nalézt kdekoli. Jak to nádherně vyjádřil A. W. Tozer, k Bohu lze přijít odkudkoli, jsme-li ochotni činit pokání. Poznali to vězňové v Gulagu, kterým byl uprostřed utrpení přítomen Kristus. Poznaly to ženy v Pákistánu, kterým se uprostřed muslimského moře zjevil Kristus. Bůh se může projevit jako Pán a Král v kterémkoli koutě celého vesmíru.

A přece je něco zvláštního na Jeruzalému! Když jsem tam jel poprvé – bylo to v roce 1990 – nevěřil jsem těm, kdo říkali: Jeruzalém je jiný než ostatní města. Jeruzalém tě může navždy změnit. Vyrůstal jsem v evangelické církvi a velmi jsem neměl rád „přednášky se světelnými obrazy“, rozuměj s diapozitivy z cest. Jsem člověk neemocionální, nesnadno podléhám dojmům.

Přesto mě Jeruzalém změnil. Je v něm cosi nezachytitelného. Není čistší než Praha. Chybí mu řeka. Rozhodně neuchvacuje svou velikostí. Dalo by se o něm říci spoustu negativ. To, čím nás uchvacuje, je do jisté míry nezachytitelné – není to architektura, není to charakter obyvatel (v Jeruzalémě žije pěkná směsice lidí)… Bůh si to město vyvolil. A osa světa prochází Jeruzalémem. Vyvolenost Jeruzaléma můžeme odečíst i na věcech negativních. Psychiatři v Jeruzalémě pracují s diagnózou nazvanou „The Jerusalem Syndrome“. Zcela normální lidé přijedou do Jeruzaléma – třeba z Kanady, z Argentiny nebo ze Švédska – a najednou si začnou myslet, že jsou prorok Eliáš či dokonce sám Ježíš. A není to dáno tím, že by na ulicích potkali nějakého blouznivce, který by je omámil. Je to cosi těžko zachytitelného.

Jeruzalém byl a je místem duchovního boje, takřka neustále.

Nejednou byl srovnán se zemí. A znova povstal.

Termín „nejzazší sever“ z 3. verše je starověkým označením pro sídlo bohů (v případě Siónu Boha).

Jeruzalém je rovněž symbolem církve a Sión symbolem církve bojující. Církev může být navenek stejně nedokonalá jako pozemský Jeruzalém. Setkáte se v ní s podivíny, v mnoha oblastech se můžete setkat s nepořádkem, ledacos se vám v ní může nelíbit.

A je stále místem – i předmětem – duchovního boje.

Na Jeruzalémě je nejzajímavější a nejdůležitější Bůh. I na církvi je nejzajímavější a nejdůležitější Bůh. Přitom nemůžete na tělesné rovině říci, v kterém z jeruzalémských „paláců“ Bůh právě přebývá, stejně jako nemůžete říci, v které denominaci nebo v kterém sboru Bůh právě přebývá.

Králové se smlouvají a táhnou k Jeruzalému (viz v. 5). Někdy je Jeruzalém plný Boží bázně a spravedlnosti a je zázračně uchráněn před svými nepřáteli. Jindy, jako v době Jeremjášově či v dobách židovské války, nepozná či nepřijme Boží navštívení a je vydán pohanům v plen. Bůh ale toto město „upevňuje navěky“ (v. 9) a bude se tam vracet až do konce věků.

Jeruzalém může být obklíčen, ale Bůh může východním větrem roztřískat taršíšské lodě. Taršíš byl symbolem dálav. Právě v dobách, kdy ve svatém městě převažovala Boží bázeň, byl Boží lid odkázán na Boží nadpřirozené zásahy. To neznamená, že by neměl bojovat a že by se neměl na boj připravovat. Nepřítel je ale příliš silný, než aby mohl být poražen lidskými prostředky.

Tak je tomu i s církví. Právě tehdy, když je církev nejduchovnější, je rovněž (na lidské rovině) nejzranitelnější. Pokud stojíte proti všeho schopným pomluvačům a sami nechcete vyslovit lež, tedy oplácet stejnou mincí, jste ve zdánlivé nevýhodě. Pečovat o Boží slávu více než o vlastní pohodlí se zdá být lidsky zpozdilé. Ale právě tehdy se projevuje paradox zbožného života: Když jsem sláb, tehdy jsem silný.

Proč by měl člověk jezdit do Jeruzaléma? Proč by měl chodit do církve? Aby uprostřed chrámu přemýšlel o Božím milosrdenství (v. 10). Chrám je symbolem církve přinášející své duchovní oběti – oběti díků a chval, oběti přímluv a (finančních) darů. Smyslem cesty do chrámu je setkat se s milosrdným Bohem. V církvi nehledej potvrzení vlastních názorů a stanovisek. V církvi se chtěj setkat s milosrdným Bohem. Pros ho, aby se ti zjevil.

Ani do Jeruzaléma nejezdi kvůli památkám. Jeď tam, aby ses setkal s milosrdným Bohem.

Boží jméno a Boží chvála je tajemně spjata s Jeruzalémem, ale sahá do všech končin země (v. 11). Pro tento svět je pohoršlivé, že Bůh si vyvolil jeden konkrétní národ. Pravý Bůh, ten, který stvořil galaxie a kvasary, ten, jenž je autorem nepředstavitelných dálek i pro nás stejně nepředstavitelného mikrokosmu, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, je tajemným způsobem spjat s Jeruzalémem. Ano, zní to neuvěřitelně a žasnu nad tím, když to píšu. Vládce celého vesmíru miluje toto město.

Podobně podivuhodné je, že Bůh miluje církev. Nám se lidé v církvi mnohdy nezdají pomilováníhodní. Proč se Bůh zahazuje s těmi, kteří dokáží být tak malicherní? Proč se často zdržuje s těmi, kteří mu ani nedokáží být pořádně vděční a kteří i do církve vnášejí svou ješitnost? Naše skutečná hodnota je v Bohu, který poslal svého Syna, aby za nás zemřel – nikoli v nás.

O tomto Bohu je řečeno, že je naším Bohem navěky a navždy, a že nás povede proti smrti (v. 15). Hebrejský originál pochopitelné nerozlišuje velká a malá písmena. Poslední verš bychom ale mohli klidně přeložit „on nás povede proti Smrti“. Smrt se hebrejsky řekne Mót, což bylo rovněž jméno pohanského božstva podsvětí. Ano, věčně platí, že Bůh nás vede do duchovního boje proti silám smrti, kterým vládne sám kníže smrti, zde označený Mót. Náš Bůh je Bůh života. Život tvoří, život chrání a život rozmnožuje. I proto nesouhlasíme s potraty a s euthanasií. Bůh chrání i život, který není dokonalý. Bytostně je na straně života. Duch smrti na mnoho způsobů proniká do naší kultury. Bůh nás povede do boje proti tomuto duchu. Je jistě otázka, jakým způsobem tento boj vést, protože bez Božího Ducha bychom se ve svém boji mohli lehce připodobnit svým nepřátelům. Potřebujeme se nejprve nechat v chrámu prosáknout Božím milosrdenstvím a Boží spravedlností, a nebojovat proti Mótovi sami, nýbrž pod vedením Božím. A Bůh nás povede k tomu, abychom se ujímali slabých, potěšovali zoufalé, rozvazovali pouta vězňů.

Na této zemi, na této straně nebe se tomuto boji nevyhneme. Vyhlížíme ale nebeský Jeruzalém, který už nikdy nepodlehne útokům nepřátel. Tato země se vším, co je na ní, včetně pozemského Jeruzaléma a včetně pozemské církve, je jen odleskem věcí nebeských. Jednou bude nový Jeruzalém, obývaný církví bez poskvrny a vrásky.

Cesta do tohoto nebeského Jeruzaléma ale nevede skrz útěk z tohoto světa. Pozorně si všímejme každé věže pozemského Jeruzaléma, pozorně si všímejme, jak má vypadat církev Kristova, abychom o tom mohli vyprávět budoucím pokolením.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru