Úvaha nad Žalmem 46

 

Jak jste si již patrně všimli, dělím žalmy na „teologické“ a na ty, které byly psány se zvláštní naléhavostí, když byl David v akutním nebezpečí. Tento žalm zřejmě patří do první skupiny. Nic v žalmu totiž nenasvědčuje, že by David – případně Izrael – byl vystaven bezprostřednímu nebezpečí. Latentnímu nebezpečí je ovšem vystaven stále; proto se tento žalm věnuje otázce, v čem (či spíše v kom) je naše útočiště.

Tento žalm je zobecněním toho, co David prožíval znovu a znovu, s větší či menší intenzitou. Byl v nebezpečí v dobách, kdy ještě kraloval Saul. Byl v nebezpečí i v časech, kdy byl Saul již po smrti a David na vrcholu moci. Ano, právě když byl na vrcholu moci, se dostal do velkého nebezpečí od svých nejbližších.

Tuto skutečnost bychom měli vzít velice vážně. Někteří křesťané totiž podléhají omylu, že když jim žádné nebezpečí nehrozí, když mají nade vším a nade všemi navrch (nebo jim to tak alespoň připadá), jsou na tom duchovně dobře. Jen si všímejte, kolik sborů a kolik různých křesťanských organizací má ve svém názvu „Victory“, tedy vítězství! Jen výjimečně se setkáte se sborem, který by měl v názvu něco jako „věrnost“, a snad nikdy jsem se nesetkal se sborem, který by si dal jméno „trpělivost“. Znám sbor, který se jmenuje „Průlom“, neznám sbor, který by se jmenoval „Výdrž“. Pochopitelně žádnému sboru neradím, aby si dal jméno „Porážka“; před čím varuji, je dojem, že jsme-li dobří křesťané, neustále v jednom kuse vítězíme. David by mohl vyprávět.

Naše skutečná víra se ukazuje zejména tam, kdy už se zdá i nám samotným, že jsme patrně zcela v koncích. V takových situacích totiž můžeme udělat ryzí zkušenost, kterou David popisuje slovy Bůh je nám útočištěm i silou, velkou pomocí, kterou nacházíme v soužení (v. 2). Soužení je příležitost. Můžeme se v něm obrátit na člověka, na lidskou sílu, nebo na Boha. David se mnohokrát obrátil na Boha – ostatně mnohdy mu ani nic jiného nezbývalo – a učinil právě tuto zkušenost, o níž teď zpívá ve svém žalmu.

David ze své zkušenosti dělá určitý závěr: Proto se nebudeme bát, i kdyby se země převrátila a hory se zřítily do mořských hlubin, byť vody moře burácejí a pění, byť se hory pro jeho zpupnost třesou (vv. 3-4).

Dokud žijeme na této straně nebe, pak platí, že Bůh nám dal prožít zkušenost, že je naším útočištěm a silou, nikoli proto, abychom na ni ve stínu lípy (či palmy) vzpomínali, ale protože nás patrně čekají další boje, možná ještě těžší než ty předchozí. Země se může převrátit a hory se mohou zřítit do mořských hlubin. Moře je ve Starém zákoně symbolem protibožských sil. Pod „převrácením země“ můžeme rozumět společenský rozklad, kdy přestávají platit jakákoli pravidla, jakékoli principy. Převrácení země a vítězství moře se zdá být triumfem Božího nepřítele. David nám svým žalmem říká, že na základě předchozích zkušeností s Bohem ani v takovéto situaci nemusíme být určeni strachem. Ano, Bůh je naše útočiště i síla.

Řeka svým proudem oblažuje Boží město, svaté příbytky Nejvyššího (v. 5).

S burácením moře, do nějž se řítí hory, ostře kontrastuje obraz pokojného Svatého města – příbytku Nejvyššího. Zatímco vody moře burácejí, zde čteme o zřejmě poklidně tekoucí řece, jež svým proudem oblažuje Boží město.

O jakou řeku zde však jde? Božím městem je patrně míněn Jeruzalém, a jím žádná řeka neprotéká. Jako moře je v tomto žalmu symbolem sil temnoty, řeka je symbolem Boží milosti a Božího slova. Město pak je obrazem Božího lidu, církve, v níž Bůh přebývá. Bůh je uprostřed něj - nezhroutí se. Bůh mu přijde na pomoc hned za rozbřesku (v. 6).

Bůh je uprostřed svého města, uprostřed svého lidu, a proto se jeho lid nezhroutí. Za rozbřesku zpravidla začínal útok na město – a hned za rozbřesku Bůh přichází na pomoc svému ohroženému lidu.

Nad těmito tvrzeními má možná nejeden čtenář rozpaky. Nejde o nějaký bezbřehý triumfalismus? Vždyť známe Boží lid spíše v jiné poloze – v poloze bídy a nevěry. Můžeme skutečně říci, že Hospodin je uprostřed svého lidu?

Tento žalm ale neřeší otázku, jak na tom je ten který konkrétní sbor či ta která denominace. Bůh je uprostřed svého lidu skrze svého Ducha, a sám bych byl dalek toho, abych tvrdil, že Duch svatý je přítomen všude tam, kde si někdo říká církev a prohlašuje se za Boží lid, ač jedná zcela svévolně a Božím Slovem pohrdá. Tento žalm tedy neřeší otázku, za jakých podmínek je Bůh uprostřed sboru, skupinky či církve jako celku. Věřím ale tomu, že Bůh zde svůj lid má a mít bude, a uprostřed tohoto lidu přebývá. A svému lidu jistě bude pomocí hned za rozbřesku. Pán zná své – a tento žalm nás nevyzývá, abychom oddělovali zrno od plev. Proto to nebudu dělat ani já. Nemám ale pochybnosti o tom, že existuje zrno a že existují i plevy.

Národy hlučí, království se otřásají. (Hospodin) vydá svůj hlas a země se rozplývá. Hospodin zástupů je s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův (vv. 7-8).

Slova „národy hlučí, království se otřásají“ označují obecný stav tohoto světa, jak již byl vyjádřen v řadě předchozích žalmů, počínaje hned Žalmem 2. Stejně tak platí, že když Hospodin vydá svůj hlas, země nemůže obstát. Pro Boží lid je existence v tomto světě vždycky existencí v ohrožení. Bude tomu tak až do příchodu Páně. A za všech okolností, za všech dějinných situací, nám Hospodin může být nepřístupným hradem. Znamená to, že se nám vyhne utrpení? Nemyslím. Bůh však může dát sílu vnitřnímu člověku, aby obstál. Dal ji Janu Husovi. Dal ji Dittrichu Bonhoefferovi. Dává ji dnes mučedníkům v Číně. Mají něco, kam jejich mučitelé nemají přístup. Mají i uprostřed soužení nepřístupný hrad.

Pojďte a pohleďte na skutky Hospodinovy – jakou hroznou spoušť udělal na zemi. Činí přítrž bojům až do končin země, láme luky a přesekává kopí, vozy pálí ohněm (vv. 9-10).

Skutky Hospodinovy jsou nádherné i hrozné. Byl to úžasný skutek Hospodinův, když Ježíš uzdravil slepého od narození. Byl to úžasný skutek Hospodinův, když v dobách Eliášových tři a půl roku nepršelo.

Mnohokrát jsem psal při různých příležitostech, že naším nejdůležitějším úkolem je hledat Boha. Hledat Boha znamená rovněž (nikoli však výhradně) hledat Boží jednání. Ne každé sucho je od Hospodina. Ne každý mír je výsledkem jeho působení. Potřebujeme, aby se nám otevřely oči pro Boží jednání, podobně jako je Bůh otevřel Elíšovu služebníku Géchazímu na Elíšovu přímluvu. Tehdy Géchazí spatřil koně a ohnivé vozy, chránící jeho pána (2Kr 6,17). To byl jeden z případů, kdy Hospodin „učinil přítrž bojům“. Máme mocného, všemocného Boha. Náš problém je, že ho mnohdy nevidíme. Pokud jsme duchovně slepí, pak satanovo působení někdy připisujeme Bohu a Boží působení někdy připisujeme satanovi.

Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh – vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí! (v. 11). „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“, říká vzkříšený Ježíš. Stojíme v duchovním boji. Satan chce, abychom uznali, že on je bůh. Hospodin chce, abychom uznali, že On je Bůh. A my se v životě neustále musíme rozhodovat mezi dobrem a zlem. Obojí si na nás činí konec konců totální nárok. Nesnadná situace – velké napětí! Proto je tak lákavé setřít rozdíl mezi dobrem a zlem a říci, že je to vlastně jedno. Proto je tak svůdné nečinit rozdílu mezi pravdou a lží – a nejlépe tak, že prohlásíme: Každý má svou pravdu. Pravda, kterou máš, není žádná pravda. Ty žádnou pravdu nemáš. Buďto má pravda tebe – nebo tě má lež.

Hospodin zástupů je s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův (v. 12). Amen!

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru