Úvaha nad Žalmem 45

 

45. žalm je naprosto jedinečný. Není jasné, kdo je jeho autorem – nemusel to být David (ba je pravděpodobnější, že David jeho autorem nebyl). Není to ani žalm obecně oslavující Boha, ani žalm psaný v lidské nouzi. Dokonce se zdá, že autor psal tento žalm v mimořádné pohodě.

Mnozí soudí, že tento žalm byl určen pro svatby izraelských králů. Nepochybně se pro tuto příležitost hodí. S největší pravděpodobností je to žalm, který má přinejmenším dvojí naplnění: Mohl být jednak skutečně určen pro svatbu některého z izraelských králů, jednak je to chvalozpěv na Krista. Nebudu nikterak zastírat, že tato jeho poloha mě zajímá o mnoho více, a proto se jí přidržím.

Nicméně vrátím se ještě k poznámce, že autor psal tento žalm v mimořádné pohodě. Není to jediný žalm psaný v pohodě, nicméně celkově lze říci, že takových žalmů je méně než těch, které byly sepsány v nouzi, mnohdy v krajní nouzi. I v této věci je Bible pozoruhodně realistická. Nic naplat, v tomto věku, kdy jsme stále ještě v duchovním boji, tomu je tak, že někdy je nám dáno zakoušet pohodu, která je závdavkem pokoje, jenž budeme v plnosti zakoušet až v Novém Jeruzalémě, nicméně většinu času trávíme v napětí (ne nutně vnitřním napětí), jež je dáno už tou prostou skutečností, že svět ve zlém leží, a my jsme ve světě, byť již nejsme ze světa.

Jsi nejkrásnější ze synů lidských, přetékáš milostí – máš ji na rtech.

Proto ti Bůh požehnal na věky.

K boku si připaš meč, bohatýre – v nádheře a důstojnosti.

(vv. 2-3)

Ano, Ježíš, druhý Adam, Syn Boží, je skutečně nejkrásnější z lidských synů. Nikdy po této zemi nechodil člověk s dokonalejším charakterem. Nikdo nebyl nikdy tak dokonalý ve všech ohledech. Když chce žalmista rozvést tuto myšlenku, pak první, co uvádí – a první, co mu patrně vytanulo na mysli – jsou slova „přetékáš milostí“. My můžeme Krista považovat za krásného, protože je plný milosti k nám – v něm se k nám milost Boží sklonila. Pro lidstvo určené prvním Adamem je charakteristický nedostatek milosti. Stačí si dnes pustit televizi nebo přečíst noviny: Naprostá většina běd tohoto světa souvisí s tím, že lidé nemají milost jeden pro druhého a zarputile se snaží ustavit svou vlastní spravedlnost. A novináři či žurnalisté, kteří nám zprostředkují zprávy o těchto lidech, tak rovněž činí bez milosti. Kristus ale nejen že je plný milosti; On milostí přímo přetéká, a projevuje se to v jeho Slovu – má ji na rtech. Pravého následovníka Kristova můžete rozeznat podle toho, že i on má milost na rtech. Jistě to neznamená, že jen sladce mluví – vždyť i Ježíš se mnohokrát rozhorlil proti farizeům a či směnárníkům. Nicméně následovník Ježíšův je podobně jako Ježíš charakterizován milostí, nikoli soudem.

Zatímco první Adam zakoušel prokletí i požehnání (kvůli němu byla země prokleta, ale po potopě Bůh přeživším potomkům Adamovým požehnal), druhý Adam zakouší požehnání na věky. Vzal sice na kříži na sebe naše prokletí, aby nás prokletí zbavil, nicméně je „navěky požehnaný“.

Tento nejkrásnější ze synů lidských, plný milosti a požehnání, se ale má připravit k boji: „K boku si připaš meč, bohatýre!“ Kristus je plný milosti a věčného požehnání, leč ujímá se vlády ve světě, v němž zuří duchovní boj. Přestože je plný milosti – či vlastně právě proto – bude potřebovat meč Božího slova. Jím porazil satana při pokušení na poušti. Tento meč na obě strany ostrý svěřil i nám, abychom vedli boje Hospodinovy.

Ve své důstojnosti uspěj. Vytáhni ve věci pravdy, pokory a spravedlnosti a tvá pravice vzbudí hrůzu. Od tvých ostrých šípů budou před tebou padat národy. Šípy proniknou až do srdce králových nepřátel (vv. 5-6).

Dvě věci mě na těchto dvou verších zaujaly. První z nich je, za jakými cíli má král vytáhnout: jsou to pravda, pokora a spravedlnost. Mějme na paměti, že starozákonní „pravda“ není totéž co pravda antické filozofie (řecké slovo pro pravdu, alétheia, etymologicky znamená „to, co je odkryto“, či pravda moderního myšlení (něco jako „ověřitelný popis skutečnosti“). Už jsme se setkali s tím, že na mnoha místech bychom mohli místo „pravda“ přeložit „věrnost“. (Napadá mě, že starozákonně „být pravdivý ve vztazích“ neznamená – jako v dnešní době – „poctivě přiznat, že mám milenku“, ale právě být věrný.) Biblická pravda znamená, že dostojím danému slovu, nikoli jen to, že mé zdůvodnění, proč jsem mu nedostál, není vymyšlené.

Můžeme přemýšlet o tom, proč právě pravda, pokora a spravedlnost. Proč ne třeba láska nebo čest? Nejsem příznivcem takového čtení Bible, které hledají nějaké moudro v každém slovním spojení. Plně se přikláním k myšlence Johna Eldredge, že Bibli musíme číst jako příběh, nikoli jako encyklopedii. Přesto mně něco napadlo, když jsem nad těmito třemi pojmy přemýšlel.

U ideálního vladaře (ať už starozákonního krále nebo postmoderního prezidenta) bych hledal právě tyto vlastnosti. Pravdu ve smyslu vnitřní integrity i prosazování pravdivosti a poctivosti, pokoru, která znamená, že člověk je si vědom svých mezí a snaží se je nepřekračovat, a spravedlnost, bez níž se každá společnost rozkládá. Tato slova nám dávají smysl, čteme-li je o světském králi. Samozřejmě dávají smysl i vztahujeme-li je na Krista. Kristus přišel jako Pravda (a Cesta a Život), přišel, aby vydal svědectví pravdě, a kdo je z pravdy, slyší jeho hlas. Pokořil se až do smrti kříže a získal nám spravedlnost, která je z Boha.

Druhá věc, která mě zaujala, jsou šípy. Šípy jsem si spojoval spíše s Božím nepřítelem: Proti jeho ohnivým šípům máme jako zbroj štít víry. Můj oblíbený John Eldredge mluví o „poselství šípů“ a má na mysli negativní myšlenky či prožitky, kterými se nás Boží nepřítel snaží zasáhnout. Když zde čteme, že šípy Kristovy proniknou až do srdce jeho nepřátel, je to vlastně krásné zaslíbení. Služebníci Božího nepřítele zřejmě nemají žádný „štít víry“, jimiž by mohli tyto šípy odrážet.

Tvůj trůn, Bože, trvá navěky a navždy. Žezlo přímosti je žezlem Tvého kralování. Miluješ spravedlnost a nenávidíš ničemnost. Proto Tě, Bože, Tvůj Bůh pomazal olejem veselí nad Tvé druhy (vv. 7-8).

Dvakrát je zde Kristus nazván Bohem. (Můžete na tyto verše upozornit, budete-li někdy debatovat se Svědky Jehovovými, jimž převelice záleží na tom, aby Kristus nebyl roven Bohu.) V těchto verších chci upozornit na jednu souvislost: Proč Bůh pomazal Krista olejem veselí více než jiné? Protože dokonale miluje spravedlnost a nenávidí ničemnost.

Mnohokrát se setkáváme se svévolníky, kteří jsou, jak se říká, „vysmátí“. Ano, svévolníci se mnohdy okázale radují a často se mi zdá, že si dávají záležet na tom, aby při tom byli patřičně hluční. Já jsem ale hluboce přesvědčen, že svévolník nezkalenou radost nezná. Člověk, který skutečně miluje spravedlnost a nenávidí ničemnost, nemusí být nasupený, přísný a vážný jako muslimský mulláh. Ano, je v tom paradox: Tento svět ve zlém leží, je v něm málo spravedlnosti a spousta ničemností. Dalo by se očekávat, že to v nás bude vyvolávat zlobu či přinejmenším smutek. Tento paradox těžko někomu vysvětlíte, nadto je velice blízko ještě hlubšímu paradoxu, totiž že Kristus nás vede k nenávisti k ničemnosti, ale i k lásce k tomu, kdo ji páchá. Můžeme nenávidět ničemnost a přitom odpouštět ničemníkovi. Věříme-li Bohu, víme, že spravedlnost nakonec bude triumfovat, i to, že Bůh je tak „spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. Janova 1,9).

Myrhou, aloe a kassií voní všechna Tvá roucha, ze slonovinových paláců Tě obveselují strunné nástroje. Dcery královské jsou mezi tvými nejvzácnějšími; královna v ofírském zlatě zaujímá místo po tvé pravici (vv. 9-10).

Při čtení těchto veršů se můžeme v duchu přenést na Svatbu Beránkovu. Jsme zvyklí mluvit o církvi jako o Nevěstě. Bůh nám nezjevuje, co bude dál. Ve slovech „královna v ofírském zlatě zaujímá místo po tvé pravici“ s bázní a třesením tuším poodkrytí hlubokých tajemství: Až se nevěsta po svatbě stane ženou, bude královnou v ofírském zlatě. Ofírské zlato je symbolem toho nejčistšího a nejvzácnějšího. Tato královna bude zaujímat čestné místo po Kristově pravici.

Poslyš, dcero, a pohleď. Nakloň ucho a zapomeň na svůj lid a na dům svého otce! (v. 11).

Pán Ježíš Kristus říká: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Ba říká dokonce: „Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem“ (L 14,26). Netrap se, Duch svatý ti potvrzuje, že tato slova nemáš brát doslovně. Je to pouze hebrejský způsob vyjadřování, který celkem správně parafrázuje Ekumenický překlad: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky...“ Co je nám zde řečeno, je jednoduché a naprosto jednoznačné: Vztah ke Kristu má prioritu před jakýmkoli jiným vztahem. To, co čteme v 11. verši našeho žalmu, je vlastně totéž. To, že jsem se stal křesťanem, znamená, že jsem navázal zcela nové vztahy, které mají prioritu před starými. Jsi-li křesťanem, patříš k Nevěstě Kristově, a je ti řečeno: „Zapomeň na svůj lid a na dům svého otce!“ Teď máš novou lásku, novou loajalitu!

Rozumíme-li ale celému poselství Písma, v Duchu si srovnáme toto slovo s jiným biblickým slovem: „Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící“ (1Ti 5,8).

Platí totiž paradox: Až budeš Boha milovat více než lidi, budeš lidi milovat více než teď! Já jsem se vlastně stal vlastencem až tehdy, když jsem pochopil, že ve vztahu k církvi, novému Izraeli, mohu zapomenout na svůj národ. Nyní pro mě platí obdoba výše zmíněného paradoxu: Protože miluji svůj nový lid více než jakýkoli jiný národ, miluji český národ více, než jsem ho miloval dříve.

Zapomenutí na otcovský dům ale může mít ještě jiný význam. Rodinou biblických praotců se jako červená nit táhly určité nepěkné rysy. Jak Abraham, tak Izák zapřeli své manželky. V rodině Abrahamově, Izákově i Jákobově kvetlo nezdravé nadržování ve vztahu k dětem (Izák – Izmael, Ezau – Jákob, o vztazích v početné Jákobově rodině ani nemluvě.) Když chtěl Bůh zbavit tohoto prokletí jednoho z Jákobových synů, Josefa, prováděl ho několika velmi nepříjemnými situacemi, jimž Josef v té době patrně vůbec nerozuměl. Snad se mohl právem domnívat, že do egyptského otroctví ho jeho bratři prodali, protože se tolik vytahoval, ale v Egyptě se pak dostal do vězení naprosto nespravedlivě. Proč to všechno Bůh dopouštěl? Domnívám se, že při tomto „tavení“ Josef zcela zapomněl na všechny negativní rysy z domu svého otce. V jeho rodině už podobné nepěkné věci patrně nepokračovaly.

Ano, pokud pobýváme v blízkosti Krále, můžeme zapomenout na všechna negativa, která jsme prožili v otcovském domě. A náš nový nebeský Otec je úžasnější než jakýkoli pozemský otec. Čím více ale pobýváme v blízkosti svého nebeského Otce, tím nakonec lépe a hlouběji milujeme i svého otce pozemského.

Král touží po tvé kráse; vždyť je to tvůj pán – skláněj se před ním! (v. 13). Každý, kdo žil delší dobu intenzivním sborovým životem, by se snadno mohl stát cynikem. Zvláště v dnešní rozbité době přicházejí do církve mnozí všelijak rozbití lidé. Pokud člověk čeká, že v církvi narazí na samé téměř dokonalé lidi, bude zklamán.

Jsem si jist, že církev je přesto pro svého Pána a Krále krásná. Pán jistě nepřehlíží její nedostatky, ale vidí ji jiným pohledem. Vždyť i rodiče, kteří nepřehlížejí nedostatky svého nezdárného potomka, ho přesto milují. Kdykoli církev zapomíná sama na sebe a věnuje pozornost svému Pánu, vyvstává její krása. Král po této kráse touží. A na církvi je, aby se před ním skláněla. Ani církev by neměla své nedostatky přehlížet; pro odstranění těchto nedostatků ale uděláme více, když budeme hledět na dokonalost svého Pána více než na nedokonalost svou. Církev je tu od toho, aby uctívala svého Krále. Skutečné uctívání je tím nejúčinnějším popřením sobectví, neboť při uctívání patří veškerá naše pozornost uctívanému, který jediný má moc nás proměnit, a my se tak odvracíme od zahleděnosti do sebe sama.

Královská dcera je uvnitř celá nádherná; její plášť je protkávaný zlatem (v. 14).

Vnější souvislosti nasvědčují tomu, že se zde mluví o vnější slávě královské dcery, kterou je – v naší hlavní výkladové linii – Nevěsta Kristova, církev. Přesto vidím v tomto místě poukaz na vnitřní nádheru církve. Jsem v tom patrně ovlivněn knížkou jednoho skotského katolického autora, jehož jméno jsem již zapomněl. Napsal knížku „Plná slávy“ (Kralický překlad tohoto místa se podobá řadě překladů anglických a zní „Všecka slavná jest dcera královská u vnitřku...“); je to knížka o jedné obyčejné farnosti, v níž se děje i mnoho přízemně lidského. A přece autor ukazuje, že církev je vevnitř plná slávy; člověk ale tuto slávu vidí pouze očima srdce. Věřím, že jednou se církev zjeví i v celé své vnější kráse; zatím je na ní vidět ještě mnoho poskvrn a vrásek. Na svatbě Beránkově tomu jistě bude jinak. Ale ta vnější krása musí vyrůstat z krásy vnitřní. To je důležité biblické pravidlo. Vnější je bez vnitřního bezcenné. Vnější znamení křtu je bezcenné bez vnitřní víry. Vnější skutky jsou mrtvé bez niterného vztahu ke Kristu. My si nemůžeme činit nárok, že vidíme do nitra – zpytatelem ledví a srdce je Hospodin, nikoli my. Můžeme ale pečovat o vlastní nitro a vyčistit je, vyzdobit je pro svého Pána.

Místo otců budeš mít syny; ustanovíš je za knížata po celé zemi (v. 17). V první části jsme probírali slovo o zapomnění na otcovský dům. Někteří křesťané svého otce ani nepoznali; mnozí otce sice měli, ale ne vždy skutečně jednal jako otec. Žijeme v době naprostého rozvratu rodiny a mnozí lidé – patrně většina – přichází do církve se spoustou různých emocionálních deficitů, jež jsou důsledkem chybějícího rodinného života. Máme ale úžasného spasitele! Na neutěšený stav bychom mohli reagovat zoufalstvím, beznadějí a sebelítostí. Dobrou zprávou pro každého člověka je, že Kristus nám otevřel přístup k Bohu Otci, a my skutečně můžeme nejen hlavou vědět, ale i srdcem začít prožívat, že máme dokonalého nebeského Otce. Absence pozemského otce nás negativně poznamenává a některé důsledky si můžeme nést po celý život, přestože poznáme svého Otce nebeského. V tomto verši je ale úžasné zaslíbení: ač jsi neměl (či neměla) otce, ač tvůj otec selhával na mnoha frontách, ty můžeš mít syny!

Toto zaslíbení platí na duchovní stejně jako na tělesné rovině. Před několika lety se v církvi hodně volalo po otcích ve víře a často se opakovalo, že nám takoví otcové chybějí. Opět by to mohl být důvod k hořekování. Jsme ale lidem naděje. Nemusíme zavírat oči před svými deficity, nicméně můžeme důvěřovat Ježíšovi. Přestože jsme neměli funkční duchovní otce (nebo jsme neměli tak dobré duchovní otce, jak bychom si přáli), můžeme mít syny! Jinými slovy, sami se můžeme duchovními otci stát!

To ale ještě není celé zaslíbení. Verš pokračuje slovy „Ustanovíš je za knížata po celé zemi.“ Pokud církev opravdu uvěří svému Pánu, pokud nalezne vztah ke svému nebeskému Otci, nejen že má syny, ale má potomky, které může ustanovovat za knížata! Nenecháš-li se určit deficity své nedokonalé rodiny, uvěříš-li Božím zaslíbením, navážeš-li hluboký vztah s Bohem jako svým nebeským Otcem, budeš plodit potomky, kteří budou mít duchovní autoritu. Budou to skutečná knížata v zemi.

Tento verš se naplňoval snad v každém probuzení. Probuzení zpravidla následovalo po době úpadku; po době, kdy chyběli přinejmenším duchovní otcové (a někdy i tělesní). Probuzení ale znamenalo, že lidé, kteří vyrostli v dobách sucha, byli Božím Duchem natolik zasaženi a naplněni, že měli spoustu duchovních dětí. Neměls otce? Přesto můžeš mít syny!

Po všechna pokolení budu připomínat Tvé jméno, proto Tě národy budou chválit navěky a navždy (v. 18).

Tento verš nám připadá trochu jako z jiného světa. Vždyť to rozhodně nevypadá, že by český národ chtěl navěky a navždy chválit církev. Nicméně nečiňme závěry z toho, co právě teď vidíme bezprostředně kolem sebe. Nevraživost českého národa vůči církvi je jen do poměrně malé míry dána skutečnou osobní obeznámeností s tím, jak křesťané žijí a čemu vlastně věří. A pokud někteří tvrdí, že s tím obeznámeni jsou, je tato jejich obeznámenost často jen velmi dílčí a povrchní.

Nicméně na té nevraživosti je jedna zvláštní věc: Kritici církve zpravidla vědí, jak „by měla“ církev vypadat. Představy to jsou ovšem často protichůdné; tak někteří lidé církvi dokážou jedním dechem vyčíst, že málo pečuje o potřebné, a současně jí upírat právo na jakýkoli majetek. To je však v tuto chvíli vedlejší. Nároky na církev se nám mohou jevit jako nespravedlivé či nerealistické; svědčí nicméně o tom, že lidé od církve očekávají velmi mnoho, o ideálu církve mají vysoké mínění. Jen se jim zdá, že jsme od toho ideálu příliš vzdáleni.

Ovšem současný český pohled na církev není směrodatný ani pro jiné světadíly, ani pro jiná dějinná období. Byly dějinné epochy, kdy byla církev vskutku ve velké vážnosti, a věřím tomu, že se tato doba opět vrátí.

Církev tady bude – navzdory mínění jejích nepřátel – vždycky, po všechna pokolení. Konec křesťanství byl v dějinách už mnohokrát prorokován; zatím ale vždy skončili pouze tito „proroci“.


Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru