Úvaha nad Žalmem 44

Bože, na vlastní uši jsme slýchávali – naši otcové nám vyprávěli o skutku, který jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávnověkých (v. 2).

Náš život je příběh. Dějiny celého světa jsou příběh. Vztah mezi Bohem a člověkem je příběh.

Příběh zpravidla býval součástí národního povědomí. Je docela možné, že mnoho ze Starých pověstí českých byly zřejmě Kosmovy výmysly, nicméně tato příběhy se staly součástí sebepochopení českého národa. Když se později (v 19. století) rodilo nové národní povědomí, vyprávěly se (staro)nové příběhy. Spor mezi T. G. Masarykem a historikem Josefem Pekařem lze do značné míry nahlížet jako spor o to, jak vyprávět příběh českého národa.

Příběh stát i u zrodu izraelského národa. Dalo by se s určitou nadsázkou říci, že národ žije, dokud umí vyprávět svůj příběh. Dokud ho umí vyprávět, může v něm i nějak pokračovat. Jaký příběh však bude vyprávět národ, jehož značná část proleží několik hodin denně na pohovce před komerční televizí? Politici mluví o „českých národních zájmech“, jejich slova ale zní velmi dutě, protože nám nedokáží vyprávět příběh našeho národa. Pokouší se o to europoslankyně Jana Bobošíková, která opakuje skutečný příběh o tom, jak Češi porazili Němce. Jenž to zní také dutě, protože v tomto příběhu už ani Češi, ani Němci nechtějí pokračovat.

Na počátku izraelských dějin byl Boží zásah – vyvedení z Egypta a uvedení do Země zaslíbené. Izrael byl Izraelem, protože děti na vlastní uši slýchávaly od svých rodičů o skutku, jaký Bůh tehdy vykonal.

V žádném jiném národě prý není tolik uvědomělých ateistů jako mezi Židy. Nic naplat, příběh jejich národa není bez Boha myslitelný.

Ty jsi vyhnal svou rukou pohany a zasadils je, zlomils národy a vyhnals je. Zemi však neobsadili díky svému meči, nezachránili se svou paží – byla to Tvá pravice, Tvá paže a světlo Tvé tváře, protože jsi v nich našel zalíbení (vv. 3-4). (Připomínám, že slovo „paže“ je podobně jako na mnoha jiných místech i zde synonymem pro „moc“ nebo „sílu“, a „tvář“ synonymem pro „přítomnost“.)

Když se podíváme do knihy Jozue a srovnáme ji s tímto žalmistovým tvrzením, můžeme mít dojem, že přeceňuje roli Boží a podceňuje roli lidskou. V knize Jozue se dočítáme, jak Izrael dobýval zemi podle konkrétních pokynů Božích (začalo to už přechodem suchou nohou přes Jordán a dobytím Jericha skrze sedmero obcházení). Současně ale měla tato kampaň všechny znaky lidského tažení: Izraelci většinou museli použít zbraně, dobytí Jericha bylo v tomto ohledu výjimkou. Vojenské tažení bylo jistě nepříjemné a únavné. Příjemnou válku si lze těžko představit.

Lidé, s nimiž hovořím, se mi zdají upadat do dvou extrémů. Mnozí křesťané zastávají názor, že Bůh všechno dopředu beze zbytku určil a my pouze naplňujeme jeho věčné úradky a nemáme sebemenší možnost cokoli vlastně ovlivnit. A nevěřící lidé s Bohem nepočítají ani v nejmenším. Rozumějte mi dobře: Jsem si jist že spása je z pouhé Boží milosti. K dílu spásy nemůžeme nic přidat. Nicméně jsem přesvědčen, že v každodenním životě děláme vlastní ryzí rozhodnutí, která nás buď k Bohu přibližují, nebo od něj vzdalují.

Izraelci tomu, zdá se, rozuměli lépe. Věděli, že exodus z Egypta a obsazení Země zaslíbené bylo dáno čistě Boží iniciativou. Oni v Egyptě pouze naříkali; nějaké vlastní řešení své neblahé situace možná ani nevymýšleli. Byl to Bůh, kdo rozhodl a skrze Mojžíše sdělil, že celý národ vyjde. A když už vyšli, byl to Bůh, kdo rozhodl, že celý národ poputuje do Země zaslíbené. Pokud by bylo na Izraelcích samotných, s největší pravděpodobností by si vybrali nějakou jinou destinaci. Během putování ovšem museli dělat celou řadu drobných i významnějších rozhodnutí, která běžně v životě děláme. Ta rozhodnutí už byla na nich – k nim žádné Boží zjevení nepotřebovali a také nedostávali. Po celé generace si ale připomínali, že jejich životní příběh vymyslel sám Bůh. Platí to ostatně dodnes.

V základě jejich národní existence byl tedy Boží „skutek“. Vzpomínku na něj si předávali z generace na generaci. Můžete si položit otázku, co je základem vašeho osobního příběhu, případně příběhu vaší rodiny, vašeho města či vašeho sboru.

Ty jsi můj král, Bože. Přikaž Jákobovu spásu! V Tobě jsme nabrali na rohy své protivníky, ve Tvém jménu jsme pošlapali ty, kdo proti nám povstali. Proto se nespoléhám na svůj luk; můj meč mě nezachrání, neboť Ty jsi nás zachránil před našimi protivníky a zahanbil jsi ty, kdo nás nenáviděli (vv. 5-8).

Vykoupení z Egyptského otroctví zakládá skutečnost, že Izrael je Božím vlastnictvím. Ano, náš příběh je velmi důležitý. Když vysvětluji dětem Desatero přikázání, zdůrazňuji, že klíčový význam má jeho preambule: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Přikázání Desatera nevisí ve vzduchoprázdnu. Jsou zakotvena v dějinách, podobně jako je naše víra zakotvena v historické smrti a v historickém vzkříšení Ježíšově.

David si připomíná základní Boží „skutek“, který ustavil existenci Izraele. Z tohoto skutku, nastalého v minulosti, vyplývá přítomné vyznání: „Ty jsi můj Bůh.“ A vyplývá z něj i závazek do budoucnosti: Ani teď, ani v budoucnu nechci spoléhat na svůj luk a meč.

Zajímavé ovšem je, že David svůj luk nezahodil a meč nezlomil. Dokonce určil některé ze svých písní k tomu, aby se při nich mládenci učili lukostřelbě.

Pro křesťana je velice důležité, aby správně porozuměl vzájemnému poměru Božího a lidského jednání. David ví, že jeho meč ho nezachrání; nemá ale pochybnosti o tom, že někdy se musí meče chopit. Zbožný rolník ví, že bez Božího požehnání nebude úroda; netráví ale veškerý svůj čas tím, že by chodil na pole a modlil se na něm. Ví, že je čas modlitby, ale že je i čas orby, setí a žně.

Moderní věda a technika vzbuzuje v mnoha lidech dojem, že se již bez Boha obejdou. V současné době je náš blahobyt ohrožen něčím, co jsme opravdu nečekali: Úhynem včel. V Americe znají syndrom náhlého úhynu, který tam postihuje mnoho včelstev. Doposud se nepřišlo na to, čím je tento úhyn způsoben. U nás jen v posledním roce ubyla snad třetina včelstev. Nedávno jsem četl článek, že pokud zahynou včely, do čtyř let nastane hladomor.

Ne, přes všechno naše bádání je stále spousta věcí, které nedržíme v ruce. Některé nemůžeme ovlivnit a jiné můžeme ovlivnit pouze negativně. Jsme stále závislí na Bohu – a nikdy se to nezmění. To není důvod, aby lidé dále nebádali – třeba nad tím, proč včely hynou. Ale jako David vyznával: „Můj meč mě nezachrání“, měli bychom my vyznávat: „Naše věda nás nezachrání.“

První část žalmu končí slovy: V Bohu se chlubíme každého dne; navěky budeme vzdávat chválu Tvému jménu (v. 9).

S tím „chlubením“ máme trochu potíž. Přemýšlel jsem, jak Davidův postoj vyjádřit srozumitelně pro dnešního člověka. Snad by se dalo říci: „Po celý náš život bude Bůh tím, kdo v nás vyvolává nadšení a chuť žít; bude tím, co je pro nás důležité a určující.“

V současné době mě velice trápí umírání naší Západní civilizace. Nemám na mysli pouze vymírání v demografickém smyslu. Mám na mysli ztrátu jakýchkoli hodnot, jakéhokoli pozitivního nadšení. Ano, žije se nám velmi dobře, ekonomicky se nám (stále ještě) daří (psáno v červnu roku 2008). Tato skutečnost v nás ale žádné přehnané nadšení nevzbuzuje – nemůže totiž dodat našemu životu smysl.

Ale denně jsem nadšený z Boha: On dává smysl i náplň mému životu. On je autorem příběhu, který stojí za to žít!

Avšak odvrhl jsi nás a vystavils nás hanbě; a nevycházíš s naší armádou. Obracíš náš nazpět před protivníkem a ti, kdo nás nenávidí, nás poplenili. Vydáváš nás jak ovce k sežrání a rozptýlils nás mezi pohany. Prodal jsi svůj lid lacino, nezískal jsi za něj dobrou cenu. Vystavil jsi nás potupě našich sousedů, posměchu a pošklebkům okolních národů. Učinil jsi nás příslovím mezi pohany – národy nad námi kroutí hlavou.

Každý den mám před sebou svou potupu; hanba mi zakrývá tvář, a to kvůli tomu, kdo mě hanobí a ostouzí, kvůli nepříteli a tomu, kdo se mstí.

To vše na nás přišlo, ač jsme na tebe nezapomněli a nezradili jsme tvou smlouvu. Naše srdce se nestáhlo zpět, naše kroky neuhnuly z tvé stezky, přestože jsi nás zdeptal v kraji šakalů a přikryls nás nejhlubší tmou (vv. 10-20).

Výklad první části tohoto žalmu byl poměrně snadný a končil optimisticky: V Bohu se chlubíme každého dne; navěky budeme vzdávat chválu Tvému jménu. Pak ale následuje „avšak“. „Avšak odvrhl jsi nás...“ Výklad zbylé části žalmu je velmi nesnadný z hlediska běžně přijímaných teologických schémat. Celkem snadno si lze představit, že Bůh zavrhne svůj lid (nebo jednotlivého člověka), pokud se lid (nebo jednotlivec) dopustí duchovního smilstva, tedy pokud je Bohu nevěrný a slouží cizím bohům, případně pokud se dopouští nějakých vskutku závažných hříchů. Na tomto žalmu ale pro nás může být matoucí právě to, že podle Davida se Izrael ničeho takového nedopustil: „To vše na nás přišlo, ač jsme na Tebe nezapomněli a nezradili jsme Tvou smlouvu“ (v. 18). Matoucí je pro nás jednak to, že Bůh se zdá jednat nespravedlivě – alespoň David to naznačuje a podle všeho se tak cítí. Matoucí ale může být i to, že David si je zřejmě jist svou nevinou; přinejmenším tak vystupuje. Tentýž inspirovaný David přece jinde říká: „Není, kdo by činil dobro, není ani jednoho“ (14,3). Cítím, jak silně nás to svádí, abychom začali mluvit jako Jobovi přátelé a jednak Davidovi připomněli, co přece dobře ví (kromě 14. žalmu to přece říká i v Žalmu 53), jednak ho napomenuli z troufalé sebejistoty, s níž deklaruje svou nevinu.

Nemůžeme přece připustit, že by Bůh jednal nespravedlivě! Proto hledáme nějaký „přirozený“ výklad, tj. výklad, který by správně a beze zbytku zapadal do naší teologie.

Snadněji bychom přijímali, kdyby David za příčinu běd svých, svého vojska a svého národa prohlašoval Satana. Zdá se však, že David nemá pochybnost o tom, kdo je příčinou dolehnuvších neštěstí. To Bůh je rozptýlil mezi pohany. To Bůh vystavil Izrael potupě sousedů.

Že by se David spletl? Že by ještě neměl dostatečné zjevení? Ano, s tímto textem bychom se vyrovnali snadno, kdyby bylo zřejmé, že příčinou porážky a ponížení je Satan a jeho temné síly, nebo kdyby bylo zřejmé, že neutěšený stav Davida a jeho národa je důsledkem nevyznaného a neopuštěného hříchu.

David zde svou mluvou nápadně připomíná Joba. Jistě, nebyl na tom tak špatně jako Job, který přišel opravdu o všechno – o své děti a o veškerý svůj majetek. Nicméně Job podobně jako David trval na své nevině a byl přesvědčen, že ho vlastně trápí sám Bůh.

Možná je nám kniha Job klíčem k výkladu. My na rozdíl od Joba známe 1., 2. a 42. kapitolu knihy Job. Job svůj příběh prožíval, ale neznal ho celý. Neznal jeho rámec, jeho souvislosti. My ho zpravidla neprožíváme, ale na rozdíl od Joba (z doby, kdy svůj příběh prožíval) víme, jaký je celkový smysl toho příběhu. (I když si myslím, že dokud Jobův příběh alespoň v náznaku sami neprožíváme, tento smysl nám stejně zůstává skryt.)

V jakém smyslu nám může být kniha Job klíčem? Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že David, který prožíval tíseň, neznal všechny souvislosti a všechny faktory svého vlastního příběhu. O Davidovi dobře víme, že dokázal zpytovat své svědomí. (Lze to doložit z celé řady jiných žalmů; snad nejlepším příkladem je Žalm 139.) Pokud tedy říká, že neporušil smlouvu, máme dobrý důvod se domnívat, že to neříká jen tak bez rozmyslu, ale že skutečně o té věci přemýšlel, zkoumal sám sebe a dospěl k závěru, že jeho současná bída není důsledkem jeho hříchů.

Co si z tohoto žalmu můžeme vzít? Někdy prožíváš tíseň, která se tobě samému nebo lidem kolem tebe jeví jako Boží nepřízeň. Zvláště od lidí, kteří tě nemají rádi, se můžeš dočkat potupy a posměchu. Pseudonáboženští lidé se ti zase – podobně jako Jobovi přátelé – pokusí dokázat, že sis svou bídu zavinil sám. (V církvi kupodivu o takové lidi nebyla nikdy nouze.) Zkoumáš sám sebe, přemýšlíš, kde jsi zhřešil či kde jsi udělal chybu, a na nic nemůžeš přijít. Máš za to, že Bůh tě opustil, ač sis to nijak nezasloužil.

Doporučuji ti, abys jednal stejně jako David, tedy aby ses modlil. I tento žalm je přece modlitba. David v této modlitbě hovoří upřímně s Bohem o tom, co prožívá. Na nic si nehraje, v jeho slovech není nic pseudoduchovního, nesnaží se své prožitky nějak upravit, aby odpovídaly té či oné teologii. Nezastírá, že je nešťastný, že si neví rady a že celé situaci nerozumí. Věří ale, že Bůh je svrchovaný a že může tuto situaci změnit.

Nyní se obraťme k závěrečným veršům žalmu: Vzbuď se, Panovníku, proč spíš? Probuď se a neodvrhni nás navždy! Proč skrýváš svou tvář? Zapomínáš na naše soužení a útisk? Vždyť naše duše klesla v prach; naše nitro je přitištěno k zemi. Povstaň nám na pomoc, vykup nás pro své milosrdenství! (vv. 24-27).

Když David pěstuje teoretickou teologii (která má v životě své oprávněné místo), říká: „Ano, ten, kdo střeží Izrael, nedříme a nespí“ (121,4). Když je „v terénu“ a prožívá praktický boj (a ten prožíváme téměř neustále), volá: „Vzbuď se!“, „Proč spíš?“, „Probuď se!“ Bylo by hloupé tato slova nějak teologicky vykládat. David jednoduše volá o pomoc. Volá Boha a prosí jej, aby danou situaci změnil, nikoli o to, aby mu ji dal pochopit.

Nechci tím říci, že je špatné, chceme-li svou situaci pochopit. Pokud je na nás, abychom něco změnili my sami, pak je pro nás často nezbytné, abychom svou situaci pochopili. Pokud se ale topíš, je pro tebe důležitější, aby tě někdo vytáhl, než abys pochopil, proč se topíš, nebo dokonce co se děje, když se člověku do plic dostane voda.

Možná si řeknete: „Ale David se přece jistě modlil již tehdy, když potíže začínaly. Určitě se nezačal modlit až tehdy, když „jeho duše klesla v prach“! Ano, jsem přesvědčen, že se David modlil již tehdy. Možná ne tak naléhavě, ale nepochybně se modlil. Možná je důležité právě to, že se David nepřestal modlit ani tehdy, když modlitba zdánlivě nebyla vyslyšena.

My máme tu výhodu, že známe celek Davidova života. Přestože nedokážeme historicky lokalizovat situaci, o níž je 44. žalm, můžeme s jistotou tvrdit, že Bůh Davidovo volání nakonec vyslyšel a že David v té situaci nezahynul.

Jsou životní situace, kdy nám prostě nezbývá nic jiného, než se modlit. A když to nepomáhá, tak se modlit ještě víc. Ne, to není spoléhání na množství slov. To je důvěra v Boha. Důvěra, která má dlouhý dech.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru