Úvaha nad Žalmem 43

Vůbec bych se nedivil, kdyby 5 veršů 43. žalmu bylo vlastně pokračováním žalmu předchozího. V 42. žalmu promlouvá žalmista dvakrát ke své duši: „Jen čekej na Boha – vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře.“ Tento refrén se znovu ozývá v posledním verši žalmu 43.

Tento žalm je jedním z mnoha, v nichž David prosí Boha, aby se ujal jeho pře. Davidovi jde o život a nechápe, proč je v tak složité situaci. Vždyť ty jsi má záštita, Bože. Proč jsi mě odvrhl? Proč chodím v nářku, utlačován nepřítelem? (v. 2) A podobně jako 42. žalm, ani tento žalm nepřináší na tuto Davidovu palčivou otázku žádnou odpověď.

Je tomu skutečně tak, že na této straně nebe se nám mnohdy nedostává odpovědí na otázky, které nás velmi zajímají, a to nejen z pouhé všetečné zvědavosti. David měl možná – podobně jako mnohý z nás – dojem, že Bůh neodpovídá, že mlčí. A já v této úvaze nebudu nějakou odpověď nabízet; bylo by to namyšlené – vždyť odpověď nedává ani sám Bůh. V této souvislosti je dobré si všimnout, co Bůh zaslibuje a co nikoli. Bůh nám slibuje například „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ (Heb 13,5), neslibuje však, že nám (v našem čase) odpoví na všechny naše otázky. Říká sice „Volej ke mně a odpovím ti, a ukáži ti věci veliké a skryté“ (Jer 33,3), ovšem to není zaslíbení odpovědi na naše otázky; je to zaslíbení Boží reakce na naše volání. A Bůh nám sice ukáže věci veliké a skryté, to však neznamená, že nám zjeví to, co by nás zajímalo. Když se Job ptal, proč tolik trpí, ukazoval mu Bůh příšery mořské a suchozemské a spoustu dalších zvířat, a Job nepochybně něco pochopil; přímé odpovědi na jeho otázky se mu však tehdy nedostalo. Leč jedno úžasné zaslíbení přece jenom máme: Podle Jana 16,23 Ježíš říká: „V onen den se mě nebudete již na nic ptát.“ Jenže ouha! Jsem si téměř jist, že správný překlad by měl znít „V ten den mě již nebudete o nic žádat“. (Zde použité řecké sloveso erótán znamená ptát se i žádat, a pro mou interpretaci svědčí i následující slova: „Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“)

Ostatně zdá se, že David snad odpověď na svou palčivou otázku ani neočekává. V následujících verších vyjadřuje určitou naději, nikoli však naději, že bude zodpovězena jeho otázka. Vyjadřuje naději, že „přistoupí k Božímu oltáři“ a bude opět Boha chválit. Není si patrně vůbec jist, zda porozumí tomu, co prožíval, je si však zřejmě jist, že Bůh jeho úděl změní a že se bude moci věnovat tomu, proč byl stvořen a v čem nachází své naplnění – totiž oslavování Boha.

Vzpomněl jsem si, jak před mnoha lety jednomu mému blízkému příteli zemřelo dítě. Nevěděl jsem, zda mu budu schopen při našem nejbližším setkání nějak adekvátně vyjádřit svou soustrast. Než jsem cokoli stačil vyslovit, předešel mne slovy: „Poznal jsem, že důvěřovat je víc než rozumět.“ Ano, důvěřovat je víc než rozumět. David nám na mnoho způsobů říká totéž.

David položil svou otázku a pak vyjádřil svou naději. Vynechal jsem ale prostřední verš mezi otázkou a nadějí. Tento verš obsahuje prosbu: Sešli své světlo a svou pravdu – ty ať mne vedou a přivedou na tvou svatou horu, do tvých příbytků (v. 3). David čelí útoku nepřátel, má pocit, že na něj Bůh zanevřel, a prosí o světlo a o pravdu (a jak mnozí víte, hebrejské slovo „pravda“ bychom mohli rovněž přeložit „věrnost“). Naštěstí se na svaté hoře můžeme ocitnout dříve, než najdeme odpovědi na všechny své otázky. Boží světlo neznamená, že jsme schopni vše vysvětlit. Boží světlo a Boží pravda/věrnost nás přivádějí na Boží horu, tedy tam, kde přebývá Bůh; mohli bychom říci: do Boží přítomnosti. Poznání je úžasná věc, ale my lidé (zejména my, kdo patříme k Západní civilizaci) máme sklon (formální) poznání přeceňovat. Kupříkladu Svědkové Jehovovi nabízejí „pravé“ nebo „přesné“ poznání, jež je prý potřebné ke spáse. Pak předkládají určitá tvrzení a snaží se doložit jejich pravdivost. Poznání jistě má v životě křesťana své místo. Nakonec ale není rozhodující. Zamyslíme-li se nad podobenstvím o Milosrdném Samařanovi, můžeme se právem domnívat, že kněz a levíta měli „lepší“ poznání než onen Samařan. Bylo jim však málo platné.

Na svatou horu nás přivede něco jiného než dobrá mapa – byť by to byla dobrá teologická mapa, pravověrné učení. Je to Boží světlo – Ježíš, jenž je světlo světa. Je to Boží věrnost, která se nás ujímá, když jsme tísněni podlými a zvrácenými lidmi (v. 1).

Doporučuji vám naučit se poslední, 5. verš nazpaměť. Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře, za svého Boha. Je totiž více než pravděpodobné, že dříve nebo později bude vaše duše (opět) skleslá a rozrušená. V tomto padlém světě se k tomu najde důvodů víc než dost. Pak tímto veršem promlouvejte k vlastní duši a připomínejte jí, že budete znovu vzdávat chválu za svého Boha, v jehož přítomnosti je naše spása.

 

Dan Drápal, člen překladatelského týmu ČSP

Nahoru