Úvaha nad Žalmem 42


 

 

 

Jako dychtí jelen po vodních tocích,

tak dychtí má duše po tobě, ó Bože!

Má duše žízní po Bohu – po živém Bohu!

Kdy předstoupím, abych se ukázal před Boží tváří?

(vv. 2-3).


Pán Ježíš řekl, že kdo by okusil té vody, kterou on mu dá pít, nebude už nikdy žíznit. (srov. Jan 4,14). Nad 42. žalmem mě napadá myšlenka zdánlivě opačná: Kdo už okusil Boha, ten bude žíznit stále. Věřím tomu, že jednou, na druhé straně nebes, už nebudeme žíznit. Zde však Bůh probouzí naši žízeň – tedy pokud se probudit dáme.

Mnohdy nám dojde až zpětně, že jsme se setkali s Bohem. Rádi bychom se vrátili na ta místa – či do toho času – kde jsme se s ním setkali, protože bychom si přáli lépe jej poznat. A zdá se nám, že pokud se znovu s Bohem nesetkáme, zůstane náš život prázdný. Pokud uděláme podobných zkušeností více, naše žízeň se jen prohlubuje.

Obraz dychtícího jelena má asi v Izraeli větší naléhavost než v dobře zavlažované české a moravské zemi. I když klima bylo před třemi tisíci lety v Izraeli patrně o něco vlhčí, přesto byly vodní toky vzácnější než u nás. Jelen dychtil po něčem, co se nerozumělo jen tak samo sebou, a stejně je tomu s člověkem, který dychtí po Bohu. Ví, že setkání s Bohem jsou svým způsobem vzácná, a ví, že bez těchto setkání dozajista zahyne.

David však nepochybuje, že jednou se s Bohem setká. Klade otázku „kdy“, nikoli „zda“.

Slzy jsou mi chlebem ve dne i v noci, když mi říkají každého dne: Kde je ten tvůj Bůh? (v. 4).

Kdo se to Davida ptá na Boha? Z tohoto verše to není zřejmé – stejná otázka se ovšem vrací ve verši 11, s tím upřesněním, že jsou to Davidovi nepřátelé. Mohou to být konkrétní lidé, mohou to být i myšlenky z pekla. Dnešní věřící – pokud ovšem o své víře mluví – to zpravidla zná také: „Kde je ten tvůj Bůh?! Tak mi ho ukaž!“ Někdy v takových situacích podléháme pokušení tvářit se, jako že Bůh je pro nás přece hned za rohem, a vytasíme se třeba s nějakým svědectvím o Božím uzdravení či jiné zázračné pomoci. Jenže ouha! Nefunguje nám to vždycky. Nepodléhejme svodu a posměšnou otázkou „Kde je ten tvůj Bůh“ se nenechme vyprovokovat k tomu, abychom Boha nějak dokazovali. Pokud nás pokouší přímo satan, je docela dobře možné, že ví lépe než my sami, kde ten náš Bůh je.

David na tuto otázku kupodivu odpovídá pláčem, ne dokazováním, že Bůh je určitě blízko. Mnohokrát už jsem v různých souvislostech říkal, že Bůh touží především po naší upřímnosti. Když Boha právě necítím, nebudu se tvářit jako velký hrdina, který na něj může kdykoli zavolat a požádat ho, aby se projevil. Jen pokud jsem upřímný, mám naději, že někdy zakusím něco podobného jako Eliáš na Karmelu, který zavolal a Bůh mu před zraky všech skutečně odpověděl.

Vzpomínám a vylévám v sobě svou duši… Vždyť jsem chodíval v zástupu a za zvuku jásotu a děkovných písní houfu lidí slavících svátek jsem se ubíral do domu Božího (v. 5).

Když se nepřátelé Davida ptají, kde je ten jeho Bůh, neodpovídá jim. Ale vzpomíná. Vzpomíná na minulá setkání s Bohem a vylévá v sobě svou duši. A vzpomíná na společné chvály. Vzpomíná na zástup těch, kteří spolu s ním přicházeli, aby uctívali Boha.

S Bohem se můžeme setkat zcela nečekaně ať už v naprosté samotě, ať už v zástupu plesajících. A na obojí můžeme vzpomínat. Víme, že tehdy nás Bůh nasytil a napojil svým milosrdenstvím. Tehdy jsme zakoušeli něco jako extázi, tehdy jsme nehladověli a nežíznili. Leč ten okamžik netrval, a náš následný život se pak změnil v hledání Boha, v řvaní k Bohu, v řvaní po Bohu, jako řve po vláze žíznivý jelen.

Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře (v. 6).

Již jsme se setkali s tím, že David promlouvá ke své duši. Někdy potřebujeme své duši připomenout, co vírou víme. Emocionálně si David připadal opuštěný; vírou však věděl, že Bůh ho jistě neopustil navěky. Chodit ve víře znamená mnohdy spolehnout se na předchozí zkušenosti s Bohem a s jeho slovem – tedy na to, co už jsme jednou poznali – a nenechat se ovládnout zdivočelými emocemi. A je-li nám těžko, je dobré si opakovat Boží zaslíbení, jako to činí David. David ví, že bude opět vzdávat chválu za „spásu jeho tváře“, čemuž můžeme rozumět takto: za spásu, která je v Boží přítomnosti (slovo, které by hebrejština použila pro „přítomnost“, používá i pro „tvář“).

Můj Bože, duše je ve mně tak skleslá, a tak na Tebe vzpomínám v zemi jordánské, na Chermónu, na hoře Miseáru (v. 7).

Tyto úvahy nad Žalmy nejsou nějakým odborným výkladem. Zde si ale neodpustím alespoň náznak výkladu: Může jít o tři rozdílné lokality, ale stejně dobře o jediné místo: O prameny Jordánu v Chermónském pohoří severně od Galilejského jezera. O „hoře Miseáru“ jinde v Písmu nečteme a nic o ní nevíme. Jméno zřejmě znamená „Maličká“ a mohlo jít o některý z chermónských vrcholků. Domnívám se, že David mluví o tom, jak je daleko od středu Izraele (Žalm byl možná psán ještě před dobytím Jeruzaléma), od Judy, od rodného Betléma, který byl daleko na jihu… David si patrně připadal jako ve vyhnanství.

Hlubina volá na hlubinu za zvuku Tvých přívalů, převalily se přese mne všechny Tvé příboje a Tvá vlnobití (v. 8).

Ačkoli je David vysoko v horách, mluví o mořských hlubinách. Zde použité slovo „hlubina“ nacházíme už v 2. verši Bible (= „propastná tůň“ Ekumenického překladu). V Písmu jde zpravidla o obraz nepřátelských sil, chaosu, zde však David mluví o Božích příbojích a o Božím vlnobití. Je to však dáno už tím, že nic, ani ta největší hlubina, se nemůže natrvalo vzpírat Boží vládě – i ona patří Stvořiteli vesmíru.

Ve dne Hospodin přikazuje svému milosrdenství a v noci je se mnou jeho píseň – modlitba k Bohu mého života (v. 9).

Davidova duše úzkostně sténá. David sám k sobě promlouvá a vírou se snaží svou duši uklidnit. Když trochu poodstoupí od svého života a od svého zápasu, vidí jasně: Přestože je mi tak mizerně, přestože mám pocit, že daleko od domova se na mě valí hrozivé přívaly, stejně mě drží Boží milosrdenství, i když má duše právě není schopna to vnímat. Ne, David neříká, že už je mu dobře, ví, že zápas ještě není dobojován – ale v noci, kdy míváme k zoufalství a beznaději nejblíž, je s ním píseň, totiž modlitba… David zpíval a tím se k Bohu modlil – oslavoval ho a vzýval ho. Vzpomíná na to, jak kráčel v zástupu plesajících k Božímu stánku, ale i teď může zpívat, přestože je temná noc. Obrací se k Bohu, hledá Boží tvář – dělá to nejlepší a nejdůležitější, co dělat může.

Říkám Bohu, své skále: Proč na mě zapomínáš? Proč chodím v nářku, utlačován nepřítelem? (v. 10).

David má pocit, že na něj Bůh zapomíná, ale nemá jinou skálu, než je jeho Bůh. Bolestně si uvědomuje rozpor mezi svým očekáváním na Boha a tím, že nepřítel se zdá mít navrch. Klade stejnou otázku, jakou si mnohdy klademe my sami: Proč Bůh nezasáhne? Kde je? Záleží mu na mně?

Já na tuto otázku odpovídat nebudu. Odpověď totiž v našem textu není. A podobně jako vy mám někdy pocit, že volám k Bohu – a Bůh neodpovídá. Máš-li takový pocit, kéž je ti útěchou alespoň to, že takové pocity jsou biblické. David je vyjadřuje právě na tomto místě.

Zkázou pro mé kosti je mi utrhání mých nepřátel. Každého dne mi říkají: Kde je tvůj Bůh? (v. 11).

Nepřátelé samozřejmě vycítí, že je nám těžko, a mnohdy ještě přitlačí. A jejich utrhání, jejich posměšky nás zasahují až do morku kostí. Ptají se, „kde je tvůj Bůh?“, protože vytušili, že my se tak v tu chvíli ptáme taky.

Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře, za svého Boha (v. 12).

David se ale ani v tuto chvíli neobrací ke svým nepřátelům. Možná na to v dané situaci ani nemá. Hovoří opět ve víře ke své duši. A připomíná jí, co jediné má v dané chvíli smysl („na Boha čekej“), a co určitě nastane, když nepodlehne nepřátelským svodům a nepřestane ve svého Boha doufat. „Vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře, za svého Boha“.

Víte, jak to dopadlo? Jistěže víte. Jen si přečtěte jiné žalmy: David opět vzdával Bohu chválu za spásu jeho tváře.


 

Dan Drápal, člen překladatelského týmu ČSP

Nahoru