Úvaha nad Žalmem 41

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Tisk

 

Začínáme-li číst 41. žalm, měli bychom si připomenout, že David byl králem, i když s určitostí nevíme, zda již v době, kdy psal tento žalm. David začíná (vv. 2-3): Šťasten ten, kdo má porozumění pro slabého – ve zlý den jej Hospodin zachrání. Hospodin ho bude chránit, dá mu život a učiní ho na zemi požehnaným – nevydá ho duši jeho nepřátel.

Pro slabého měl mít porozumění právě král – přinejmenším v Izraeli. David zde píše, že právě péči o slabého Hospodin odmění. Dokonce těm, kdo pečují o slabé, zaslibuje zvláštní ochranu. Zaslibuje celkem čtveré: 1. Ochrání jej ve zlý den. 2. Dá mu život. 3. Učiní ho na zemi požehnaným. 4. Nevydá ho duši jeho nepřátel.

Rozumím tomu tak, že i takovému člověku se zlý den nevyhne. Zlé dny máme všichni. Bůh neslibuje – přinejmenším pro tento čas – totální zrušení zlých dnů, slibuje ale ochranu. Zlý den může být nepříjemný, Bohem chráněný člověk ale nepropadne naprostému zoufalství a nedopustí se nějaké nepředloženosti.

Pod slovy „dá mu život“ si nepředstavuji „zachrání od nebezpečí fyzické smrti“, ale podíl na Božím životě. Člověk mající porozumění pro slabého možná již díl Božího života měl, takže se na něm pouze naplní: „Tomu, kdo má, bude ještě přidáno.“

Takový člověk bude na zemi požehnaným. O tom patrně nebudou pochybovat ti slabí, pro něž měl takový člověk porozumění.

A konečně: Nevydá ho duši jeho nepřátel. Osobně si myslím, že je to zaslíbení podobné tomu prvnímu, neboť pod „vydáním duši nepřátel“ rozumím především ztrátu onoho chváleného postoje – porozumění pro slabého. Nepřítel nám může způsobit trápení – podobně jako ho působil Ježíši Kristu – ovšem vítězí pouze tehdy, zřekneme-li se Boha a Božího života, který nám byl dán. Pod „vydáním duši nepřátel“ rozumím právě takovou rezignaci na Boží život.

David se ocitá v podobné situaci, v jaké byl již vícekrát. Na jednu stranu si uvědomuje svá selhání, své hříchy, a má tedy co do činění s „vnitřním nepřítelem“. Kromě toho čelí i ostrému nepřátelství zvenčí (vv. 5-6): Říkám: Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav mou duši, neboť jsem proti tobě zhřešil. Mí nepřátelé o mně mluví zle: Kdy zemře? Kdy se ztratí jeho jméno?

Davidovi nepřátelé pro něj nemají jiný program než smrt. V tom jsou v zákrytu s Nepřítelem, který pro tebe také nemá jiný program než smrt. A to i v případě, že se tě snaží nejprve získat na svou stranu, aby tě využil pro své záměry. Spojíš-li se s ním, vydáš-li se mu, nakonec tě stejně zabije, ať už ti naslibuje cokoli.

Velkým vnitřním problémem pro nás bývá právě to, že námitky, které proti nám nepřátelé (nebo Nepřítel) mají, nemusí být nutně vymyšlené. Dobře tomu budou rozumět rodiče nezdárných dětí. Když naše dítě někomu ublíží nebo se zachová nepěkně, velmi nás to mrzí, přestože nepřestáváme své dítě milovat. Musíme ho káznit, nicméně trest nás někdy bolí možná víc než dítě samotné.

Nepřátelé nám vytýkají naše chyby, ale na rozdíl od nebeského Otce jsou krajně nemilosrdní. Na nějaké případné pokání z naší strany neberou zřetel, omluvy se jim jeví buď jako nedostatečné, nebo jako známka slabosti – někdy třeba i obojí dohromady.

Chceme-li čelit vnějším nepřátelům, musíme především činit pokání a prožívat pokoj s Bohem. Nepřátelé mohou mít proti nám totéž, co Bůh; od Boha se ale můžeme nadít slitování, od nepřátel nikoli.

Ve velkém to můžeme vidět na vztahu muslimů k Západu. Mnohé z toho, snad většina, co mají proti Západu, vyčítá Bůh Západu také. Od „radikálních“ muslimů se ale nelze nadít slitování – dostanou-li možnost, zabíjejí hlava nehlava. Pro „velkého satana“ nemají jiný program, než smrt. Bůh by se slitoval, rád by se slitoval, jen kdyby západní společnost byla ochotna činit pokání!

Pokud se někdo přijde na mě podívat, namlouvá svému srdci klam, shromažďuje si špatnosti, pak odejde a mluví o tom na veřejnosti. Všichni, kdo mně nenávidí, si spolu o mně šeptají – vymýšlejí proti mně zlo (vv. 7 – 8).

David nám tady velmi živě líčí, co prožívá. Jeho text je tři tisíce let stár, ale stejná slova by mnozí lidé mohli vyslovit i dnes. Člověk se přijde na někoho podívat, ale protože už ho ve svém srdci předem odsoudil, zdá se mu, že všechno potvrzuje zvrácenost navštíveného (v tomto případě Davida). Takový člověk „namlouvá svému srdci klam“, pokud se jen utvrzuje ve své kritičnosti. Vidí skutečné špatnosti, ale vidí jako špatné i věci, které špatné nejsou, a především sám sebe ujišťuje, že špatné jsou především motivy. Při takové návštěvě pomíjí vše, co hovoří ve prospěch obviňovaného, a „shromažďuje si (pouze) špatnosti“, o kterých pak mluví na veřejnosti. Takto se dá ublížit lecjakému poměrně poctivému člověku.

I muž mého pokoje, (Tj. člověk, s nímž jsem žil v pokoji) na nějž jsem spoléhal, který jídal můj chléb, vyvýšil proti mně patu (tj. postavil se proti mně). Jsou to nejbolestnější zkušenosti, když se proti nám postaví nejen lidé, kteří nás v podstatě neznají, ale lidé blízcí, k nimž jsme měli důvěrný vztah. Pán Ježíš to zažil s Jidášem, král David s Achítofelem; možná máš – podobně jako já – i nějakou vlastní zkušenost.

Hospodine, ty se však nade mnou smiluj a pozdvihni mě, a já jim odplatím (v. 11).

Ve světle Ježíše Krista můžeme s tímto veršem mít problém. Což ale není už ve Starém zákoně psáno: „Má je pomsta i odplata“ (Dt 32,35)?

Někteří vykladači tvrdí, že David jako král nemohl své nepřátele nepotrestat, protože jeho úkolem bylo prosazovat v zemi právo. Možná to lze takto chápat; v Žalmech jsme ale již narazili – a ještě narazíme – i na jiné, podobně problematické verše. Naštěstí je nemusíme chápat jako návod k jednání. Dokonce můžeme při vší úctě k Davidovi jakožto muži Božímu určité věci řešit jinak, tedy v tomto případě třeba dokonce přímluvou za ty, kdo nám ubližují.

Problémy bychom mohli mít i s následujícím (12.) veršem: Podle toho poznám, že sis mě oblíbil, že nade mnou nebudou hlaholit mí nepřátelé. John Eldredge ve své knize „Putování touhy“ píše o tom, že jsme někdy v pokušení s Pánem Bohem smlouvat: „Bože, jestli mě máš opravdu rád, tak se manžel ke mně vrátí.“ Pokud ovšem bereme Písmo jako celek, pak – třeba na základě Ježíšových blahoslavenství – víme, že člověk nemusí být ospravedlněn v tomto věku. A já jsem kupříkladu přesvědčen, že si mě Bůh oblíbil, přestože nade mnou nepřátelé hlaholí.

To vše ovšem neznamená, že bychom se v podobných situacích nemohli či neměli modlit podobně jako David. Vede-li se spravedlivému zle, není to důkazem toho, že u Boha upadl v nemilost; na druhé straně nesmíme zase podlehnout dojmu, že Boží lidé musí na této straně nebe prohrát všechny bitvy. Není nic špatného, modlíme-li se, aby se naše nevina prokázala už nyní, a aby se nepřátelům nepodařilo prosadit své protibožské či neznabožské záměry. Svou víru ale nemůžeme stavět na vyslyšení takové modlitby.

Máme-li s některými z předchozích veršů problémy, myslím, že se můžeme plně ztotožnit s předposledním veršem tohoto žalmu: Zůstávám ve své ryzosti. Podpíráš mě a postavils mě před svou tvář navěky.

Učiň vše, co je v tvých silách, abys zůstal ryzí. Buď člověkem „z jednoho kusu“, jemuž je cizí jakákoli dvojakost, jakékoli předstírání. Nezoufej si, pokud se Ti to nepodaří tak, jak by sis přál. Potřebuješ Boží podporu, a budeš-li žít život pokání, nepochybně se Ti jí dostane. Bůh tě jistě postavil před svou tvář (tj. do své přítomnosti) navěky. Leccos zde nestihneš – ani dosáhnout plného posvěcení ne. Ryzost, kterou potřebuješ ze všeho nejvíce, není dokonalost, ale upřímnost. Můžeš selhat a přiznat se ke svému selhání – tím zůstáváš ryzí. Selhání tě nesmí přivést k zoufalství, ale k poznání, jak moc potřebuješ, aby Tě Hospodin podpíral.

Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky. Amen i amen.


Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru