Úvaha nad Žalmem 40


 

Napjatě jsem očekával na Hospodina a on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání o pomoc. Vytáhl mě z hlučící jámy, z blátivého bahna a postavil mé nohy na skálu a mé kroky utvrdil.
 

Se slovy tohoto žalmu, psaného před téměř třemi tisíci lety, se mnoho lidí může bez problémů ztotožnit i dnes. Ano, i dnes se Hospodin sklání k těm, kdo volají o pomoc.
 

Nepřehlédněme ale slovo „napjatě“, kterým celý žalm začíná. Hospodin je stejný jako před třemi tisíci lety. Lidí, kteří na něj „napjatě očekávají“, je patrně méně, i když ani tehdy jich zřejmě nebylo mnoho. Hledáš-li však Boha, vlož do toho celé své srdce. Nebuď v tom polovičatý.
 

David říká, že ho Bůh vytáhl „z hlučící jámy a z blátivého bahna“. I tato slova se mi zdají být velmi aktuální – jen ta jáma, z níž potřebujeme vytáhnout, hlučí ještě víc než dřív. Tehdy neměli zvukotechniku.
 

Očekávat na Hospodina napjatě v hlučící jámě není nic příjemného a jednoduchého. Není snadné zaslechnout Boží hlas, když kolem všechno hlučí. Mám na mysli jak měřitelné decibely, tak vše, co si hlasitě žádá naší pozornosti. Myslíš-li to s Bohem vážně, vyhledávej ztišení.
 

Hospodin je mocen postavit nás na skálu. Věřím, že Bůh chce, aby náš život stál na pevném základě. Kdo nenajde Boha, bude se potácet od jednoho názoru k druhému, od jedné libůstky k druhé, často i od jednoho člověka k druhému. Bůh, náš Stvořitel, má pro nás plán. Jen On může dodat našemu životu jistotu, která obstojí za všech okolností. On utvrdí naše kroky.
 

Do mých úst vložil novou píseň, chválu našeho Boha. Mnozí to uvidí, budou se bát a doufat v Hospodina.
 

O „nové písni“ jsme psali již v úvahách nad 33. žalmem. Jiné lidi můžeme přivádět k Pánu v rozhovoru, můžeme jim být dobrým příkladem, můžeme je ale rovněž získat pro život s Bohem svou chválou. Člověk, který byl vytažen z bláta a postaven na skálu, má proč Boha chválit, a mnohdy to také činí. Jeho radost a vděčnost bude možná přesvědčivější než jeho argumenty. Mnozí budou doufat v Hospodina, protože si řeknou: „Tento člověk vězel v blátě, úzkostně volal, a teď Boha chválí. Namísto zmatku nastoupila jistota; on sám říká, že stojí na pevné skále. Což by to nemohl Bůh učinit i pro mě?“
 

Šťastný ten muž, který vkládá své naděje v Hospodina, neobrací se k nestvůrám a k těm, kdo se uchylují ke lži.
 

I zbožný člověk prochází různými životními zkouškami. Je-li někdo ustaven na skále, neznamená to, že se nemůže ocitnout v údolí stínu smrti. A bohužel jsou lidé, které Hospodin vytáhl z bahna, ale kteří v dalším úseku svého života z toho či onoho důvodu přestali vkládat naději v Hospodina. Byl to například Judský král Ása, o němž se píše v 2. Paralipomenon 14-16. To, že nás Hospodin jednou vytrhl, neznamená, že ztrácíme svobodu. Můžeme se kdykoli pustit jeho ruky. David blahoslaví muže, který se od Hospodina neodchýlí. „Nestvůry“, o nichž píše, jsou patrně duchovní mocnosti (toto slovo se vyskytuje v Písmu pouze zde). Dostaneme-li se do problémů, nehledejme radu u těch, kdo se uchylují ke lži, byť by to byli lidé inteligentní a schopní.
 

Hospodine, můj Bože, tys učinil veliké věci. Tvým divům a tvým úmyslům s námi se nic nevyrovná. Dosvědčuji je, mluvím o nich – je jich bezpočtu, nedají se vypovědět (v. 6).
 

Chodí-li člověk s Bohem, pokud na něj napjatě očekává, vidí veliké věci, které Bůh činí. Můžeme myslet na divy přírody, ale ještě více má David zřejmě na mysli Boží jednání s lidmi.
 

Jako lidé se ocitáme v nejrůznějších situacích. Vzpomínám na chvíli, kdy mi oční lékařka řekla, že patrně oslepnu na jedno oko. Poslala mě do nemocnice, kde mi druhá lékařka řekla, že možná oslepnu na obě. V první chvíli jsem si nevzpomněl na slova: … tvým úmyslům s námi se nic nevyrovná. A taky bych se ohradil proti názoru, že hrozí-li mi oslepnutí, je to jistě Boží úmysl. Nicméně když se člověk vzpamatuje a překoná první šok, uvědomí si, že Boží úmysly se mnou byly, jsou a budou dobré, a to i kdybych oslepl. My lidé přirozeně toužíme po jistotě, že nás nic zlého nepotká. Tuto jistotu jsme ale nikdy neměli a nikdy mít nebudeme. Na co člověk ve své tělesnosti zapomíná, je, že Boží úmysly s námi jsou nesrovnatelně důležitější než vnější okolnosti našeho života. Neklid, který prožíváme, cítíme-li se ohroženi něčím zlým, co by eventuelně mohlo nastat, je vskutku zkouškou naší víry. Co vlastně Bohu věříme? Budeme věřit, že nás má rád, i kdyby nám zemřel někdo blízký? Nebo jsme ochotni přiznat, že Bůh je dobrý, jen za podmínky, že vše se odvíjí od našich představ?
 

Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazils mi uši. Zápaly ani oběť za hřích jsi nežádal (v. 7).
 

Jedna z bezpočtu velkých věcí, které Bůh učinil, je, že nám prorazil uši. Tedy způsobil, že jsme zaslechli jeho hlas. Vzpomínám na dobu, kdy jsem Boha nevnímal. Studoval jsem teologii, psal jsem odborné články do Křesťanské revue, ale neměl jsem s Bohem žádný osobní vztah. A mohlo by to tak zůstat do konce mého života. Leč Bůh mi prorazil uši. Nevadí mi ani to ostré slovo „prorazil“. Popravdě řečeno, potřeboval jsem pořádnou ránu, abych Boha zaslechl. Bůh chtěl, abych ho slyšel, ale o mé výkony (oběti) nijak nestál.
 

Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Mám zálibu v činění toho, co je ti milé. Tvůj zákon je v mém nitru (v. 8).
 

Zklamu každého, kdo nyní čeká, že přijdu s nějakým geniálním vysvětlením onoho „svitku knihy“. Slyšel jsem a četl jsem již více teorií, ale nemám v tom zjevení. Jen jednou věcí jsem si jistý: V Bibli se píše o Tobě. Přestože tam není tvé jméno. Ano, Bible je (i) o tobě. A ty můžeš mít Boží zákon, v ní obsažený, ve svém nitru. Jinak bys nemohl mít zálibu v činění toho, co je Bohu milé.
 

Právě překládám knížku Brennana Manninga „Ježíšova neutuchající něha“. Našel jsem v ní větu: „To, co Bůh chce, abychom pro něj udělali, je někdy v rozporu s tím, co chceme pro Boha udělat my.“ Žiješ v nejistotě, nepotká-li tě katastrofa? Trápíš se, zda tě neopustí manželka či zda se vám nenarodí postižené dítě? Polož si otázku, co je v dané chvíli Bohu milé. A dělej to.
 

Zvěstoval jsem spravedlnost ve velikém shromáždění; hle, neomezoval jsem své rty. Ty to, Hospodine, víš. Tvou spravedlnost jsem neukryl uvnitř svého srdce. Mluvil jsem o Tvé věrnosti a spáse, nezatajil jsem Tvou pravdu a Tvé milosrdenství ve velikém shromáždění (vv. 10-11).
 

Mluvit o Bohu není nikterak samozřejmé. Pohybujeme-li se nějakou dobu v církvi, setkáme se s lidmi, kteří o Bohu hodně mluví, a my zjišťujeme, že bychom byli mnohem raději, kdyby mlčeli, tedy kdyby „omezovali své rty“, abychom použili Davidových slov. Setkáme se ale rovněž s lidmi – a takových je možná ještě víc – kteří o Bohu nemluví, protože se příliš stydí, nebo se bojí, že by se na veřejnosti ztrapnili. David zřejmě ví, že člověk může být v pokušení Boží pravdu a Boží milosrdenství „zatajit“.
 

Mluvit o Bohu je nebezpečné – zvláštně v naší agnostické a skeptické společnosti je člověk hned pod drobnohledem. Už sám fakt, že věří v Boha, ho může přivést do situace, kdy je terčem posměchu. V takových situacích si musíme dávat pozor, abychom nepodlehli studu a zastrašování, a abychom se k Bohu směle přiznali. Na druhé straně si musíme dát pozor – zvláště mluvíme-li o velikých Božích činech – aby naším motivem nebyla nečistá touha něco si z Boží slávy přivlastnit. Někteří „rozhodní“ křesťané mluví o Božích divech, ale máte pocit, že přitahují pozornost spíše na sebe než na Boha, nebo se snaží získat body pro svou denominaci či hnutí: „Vidíte, takové velké zázraky se dějí právě u nás“ – s podtónem, že „my“ věříme tím správným způsobem a chcete-li vy mít plné požehnání a také vidět veliké Boží divy, budete se muset připojit k nám. Mluvíme-li o Bohu, zkoumejme, zda ve skutečnosti nemluvíme spíše o sobě.
 

Hospodine, Ty mi neodepřeš své slitování. Kéž mě stále střeží Tvé milosrdenství a Tvá pravda. Vždyť mě obklopilo tolik zla, že se nedá sečíst. Dostihly mě mé viny, takže nemohu ani vzhlédnout. Je jich víc než vlasů na mé hlavě – pokleslo mi srdce. Hospodine, kéž zatoužíš mne vysvobodit – pospěš mi na pomoc! (vv. 12-14).
 

David, tolikrát pronásledovaný lidmi, říká, že ho obklopilo mnoho zla. Tentokrát to ale nejsou vnější nepřátelé, kteří ho nejednou trpce sužovali. Píše, že ho dostihly jeho viny, kterých je víc než vlasů na jeho hlavě.
 

Pokud se nám něco takového stane, máme několik možností, jak zareagovat. Jednou z nich je hříchy si nepřipouštět. Raději na duchovní život zcela rezignovat. Člověk jakoby si řekl: Je to se mnou špatné, nikdy v této oblasti nebudu král, tak se raději obrátím jinam. Taková volba ale vede k nesmírnému vyprázdnění života.
 

Druhou možnou reakcí je snaha zachovat si tvář. V takovém případě člověk sice svá selhání nepopírá, ale bagatelizuje je a pokouší se je svést na jiné, případně na samotného Boha. Vzpomenete na Adama a prvotní hřích? „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala okusit zakázaného ovoce.“ Ano, Bože, zhřešil jsem, ale ty můžeš za to, že jsem se ocitl v tak složité situaci, v níž jsem padl.
 

Takto se člověk může pokoušet přít se s Bohem třeba několik let. Ovšem Bůh mlčí – nebo možná nemlčí, ale my neslyšíme, co říká. Člověk získá maličko pokoje, ale opravdu jen maličko. Druhý den řeší tentýž problém znovu.
 

Třetí možností je podlehnout zoufalství. David mu ostatně zřejmě nebyl daleko – vždyť píše, že „nemůže ani vzhlédnout“ a že mu „pokleslo srdce“.
 

Konečně čtvrtá možnost, která mne napadá, je ta, kterou nakonec zvolil David: důvěřovat Bohu. Hospodine, ty mi neodepřeš své slitování. Ano, Bůh nám neodepře své slitování, pokud litujeme svého hříchu. Je to něco jiného, než když hříšník touží, aby ho Bůh litoval. „Ach, Bože, podívej, v jaké jsem těžké situaci! Není to hrozné?“ A přitom ani náznak pokání, lítosti nad tím, že se člověk v té situaci ocitl vlastním přičiněním. Pokud někdo ale mluví jako David, pokud se tak otevřeně přiznává ke svým vinám, může si být jist, že ho bude střežit Boží milosrdenství a Boží pravda. Takový člověk může volat, aby ho Bůh zatoužil vysvobodit, aby mu pospíšil na pomoc – a dal mu nově prožít odpuštění hříchů.
 

Ať se zastydí a hanbí všichni, kteří usilují o mou duši a chtějí ji zničit; ať odtáhnou zpět a jsou zahanbeni ti, kdo mi přejí zlo. Kéž se zhrozí své vlastní hanby ti, kdo mi říkají: Cha cha!
 

Pokud člověk zhřeší, může zakoušet útoky zevnitř i zvenčí. Zevnitř výčitky svědomí, které nevyřeší nic než pokání a hledání Božího odpuštění. Zvenčí nepřátelé, kteří jsou hotovi nám naše hříchy omlátit o hlavu, kteří se nám vysmívají a říkají: „A to si říkáš ‚věřící‘, ty pokrytče? Což nevidíš, jak jsi trapný?“ Někdy tak mluví nevěřící, někdy tak mluví i křesťané. David říká: Usilují o mou duši a chtějí ji zničit. Oni se hájí: Vždyť říkáme jen pravdu! Ale neříkají, neboť ten, kdo ve svém srdci přeje druhému zlo, pravdu říkat nemůže. Pravda není prostý popis událostí. Pravda není ani naše hodnocení událostí. Pravda je to, co říká Bůh. A Bůh říká jasně, že kajícímu hříšníku bude odpuštěno.
 

Dostáváme se k závěru žalmu (vv. 17-18): Ať se veselí a radují v Tobě všichni, kdo tě hledají! Ti, kdo milují tvou spásu, ať říkají stále: Veliký je Hospodin! Ač jsem chudý a nuzný, Panovník na mne myslí. Tys má pomoc a můj vysvoboditel – Bože, neotálej!
 

Vskutku, ti, kdo hledají Hospodina, se mohou veselit a radovat. A to i tehdy, když ještě nenašli odpověď na celou řadu otázek. Ono už samo hledání Hospodina je požehnané.
 

Vzpomínám na jednoho bratra, s nímž jsem míval před mnoha léty obecenství. Byl to bratr poměrně prostý a měl řadu nedostatků. Měl ale jednu obrovskou přednost: Hledal Hospodina. Vedl hodně rozhovorů o Bohu a z hlediska logiky je často prohrával. Někdy měl až slzy v očích. Nicméně nejednou si i nevěřící všimli, že má něco zvláštního. Pokud ho někdo porazil v teologické disputaci, sotva z toho mohl mít radost. Ten bratr neoplýval spoustou odpovědí. Jeho srdce však hledalo Hospodina. V tom bylo tajemství jeho požehnání. Někdy plakal, ale ještě častěji se radoval a veselil. A stále říkal: „Veliký je Hospodin!“
 

Možná vás napadlo, proč se David, ač král, nazývá „chudým a nuzným“. Mám pro to dvojí vysvětlení (může jich ale být ještě více). Předně, David nebyl králem vždycky. Když byl psancem, mohl si zcela právem připadat chudý a nuzný. Ale ještě mnohem významnější je druhá věc. Davidova „chudoba a nouze“ byla určitým duchovním stavem. Tato slova nemusela vypovídat nic o tom, jak Davida vnímali ostatní. Když o sobě apoštol Pavel napsal, že je „první z hříšníků“, neznamená to, že se tak jevil třeba takovému Timoteovi nebo jiným lidem. David, ač král, mnohdy vnímal, že čelí silám, na které opravdu z hlediska svých lidských zdrojů nemá. Své boje vedl nikoli proto, že by si na ně připadal dostatečně bohatý a zajištěný, ale protože měl jistotu: „Ač jsem chudý a nuzný, Panovník na mě myslí.“
 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru