Úvaha nad Žalmem 4 

Úvahy nad Žalmy

Stará Smlouva

Aktuality

Tisk

 

Na rozdíl od 3. žalmu 4. žalm situační nadpisek nemá, je však 3. žalmu v několika ohledech blízký. Nebyl patrně psán v tak intenzivním napětí jako žalm předchozí, nicméně přesto byl psán v napětí. Můj spravedlivý Bože, odpověz na mé volání! V úzkosti mi zjednej prostor!

 

David prožívá úzkost. V tom je blízký každému z nás, v tom je blízký i Božímu Synu. Na této zemi, v tomto věku, nám úzkost není ničím neznámým. Na rozdíl od předchozího žalmu se nedovídáme nic bližšího o konkrétní povaze této úzkosti.

 

Neznáme-li Boha, snažíme se zpravidla dostat se sami z úzkosti, kterou právě prožíváme. Jinou možností je obrátit se k cizím bohům. Ale i známe-li Boha, či snad lépe řečeno, začali-li jsme Boha poznávat, máme tendenci „pomoci si vlastní rukou“. David je nám příkladem hodným následování: Jsi-li v úzkosti, volej k Hospodinu.

 

David nejprve oslovuje Boha a prosí ho o přízeň. Vzápětí ale oslovuje okolní svět: Synové lidští, jak dlouho bude má Sláva v potupě? V žalmech se vícekrát setkáme se slovem sláva v takovém kontextu, že jsme na vážkách, zda máme psát s velkým S či nikoli. Míní David svou slávu, nebo je „Sláva“ synonymem pro Hospodina? Na tomto místě se kloním k tomuto druhému výkladu. Vede mě k tomu dvojí. Předně to, že těžko můžeme Davida považovat za člověka marnivého. Jak je patrné z mnoha dalších žalmů, David si sice byl dobře vědom své hodnoty, byl však člověkem velmi pokorným. Připadá mi velmi nepravděpodobné, že by usiloval o vlastní slávu a zuřil nad tím, že tato jeho sláva je v potupě. 

 

To druhé, co mě vede k mínění, že „Slávou“ je míněn Hospodin, jsou následující slova: Milujete nicotu, vyhledáváte lež. Čtu-li tato slova, tanou mi na mysli mnohé dnes vydávané časopisy – musím se nutit, abych nemyslel jen na ně, protože biblická slova mají jistě význam mnohem širší. Různé časopisy zabývající se soukromým životem hudebních či filmových celebrit jsou ovšem opravdu názornou ilustrací slova Milujete nicotu, vyhledáváte lež. V době Davidově ovšem ještě žádný takový časopis nevycházel. Lidský sklon povyšovat nicotnosti na věci důležité a milovat lež více než pravdu je ovšem prastarý, datuje se už od žalostného pádu člověka. Milování nicoty a vyhledávání lži ovšem není záležitostí tak nevinnou, za jakou by se rádo vydávalo. Milování nicoty se neslučuje s milováním pravdy, vyhledávání lži se neslučuje s životem v pravdě. Miluješ-li nicotu, vyhledáváš-li lež, tupíš Slávu, tupíš Hospodina. Zabývání se nicotnostmi není nějaká neškodná, „oddechová“ (chtělo by se téměř říci: rekreační) záležitost.

 

Vězte, že Hospodin si oddělil věrného. Hospodin slyší, když k němu volám. Nelibě to nesete, ale nehřešte.

Ó, ten David si koleduje! David se nepochybně považuje za toho „věrného“, kterého si Bůh oddělil. Jistě, určitě si nemyslel, že je jediným věrným. Přesto mu to mnozí mohli mít za zlé; mohli ho obviňovat, že je namyšlený. Nadto se ještě holedbá tím, že ho Hospodin slyší! Proč právě tebe, Davide? Co si o sobě myslíš? Dnes by asi málokdo z náboženských lidí kontroval tak, jako kdysi falešný prorok Sidkijáš syn Kenaanův, který uděřil pravého proroka Míkajáše se slovy „Kudy přešel Hospodinův duch ode mne, aby mluvil skrze tebe?“ Spíše by David slyšel: „Jak si, Davide, můžeš být tak jistý, že slyšíš Boha? Co když se mýlíš?“ Nadto by mohli Davidovi v leckteré fázi jeho života hodit do tváře, že navenek to vůbec tak nevypadá, že by ho Bůh slyšel. (V tom byl ovšem David jen slabým předobrazem Toho, kterého Bůh slyšel vždycky a který přesto zemřel na Golgotě.) David také zápornou reakci předpokládá: Nelibě to nesete, ale nehřešte

 

Proč některé lidi tolik rozčílí, řekne-li někdo, že zná Boha? Mám obavy, že se tím lidé cítí ohroženi. Ukazuje se totiž, že Bůh některým lidem není vzdálený. To ovšem zneklidňuje ty, kteří ho zatím nehledali a ani hledat nechtějí. Přitom ve svém životě nemáme nic důležitějšího na práci, než hledat Boha. A toto hledání nemusí být marné – vždyť Bůh sám zaslíbil: Když mě budete hledat, naleznete mě, pokud mě budete hledat celým svým srdcem (Jr 29,13). Každý, kdo Boha skutečně našel, svým způsobem, aniž se o to snaží, usvědčuje všechny ty, kteří Boha nehledají.

 

Setkáme-li se s člověkem, který hledal – a našel – Boha, můžeme na to zareagovat zhruba dvojím způsobem. Buď začneme hledat Boha také (což každému doporučuji), nebo začneme zpochybňovat toho, kdo tvrdí, že Boha našel. Začneme dokazovat, že Boha najít nemohl, protože nežije dost morálně, nebo není dostatečně vzdělaný, začneme ho zesměšňovat, dokazovat mu, že propadl sebeklamu, případně že je pyšný. Nebo začneme zpochybňovat samotné Boží zaslíbení a budeme tvrdit, že buď vůbec, nebo specielně v dnešní době, Boha najít a mít k němu důvěrný vztah nelze. Je na nás, zda nám Davidovo svědectví Hospodin slyší, když k Němu volám bude pozváním, výzvou, abychom také Boha hledali, nebo důvodem k pohoršení, které nás povede k tomu, abychom se proti takovému člověku postavili a usvědčovali ho ze lži, z pýchy či z poblouzení. David nás ovšem vyzývá: Nelibě to nesete, ale nehřešte. 

 

A pokračuje: Proberte si to v srdci, na svém lůžku, a utište se! Vždyť já vás neohrožuji. Mé svědectví vyžaduje, abyste o tom uvažovali v klidu – nejlépe, až půjdete večer spát nebo když se v noci probudíte a nebudete moci usnout. Proč byste se měli rozčilovat, nebo dokonce hřešit? Jestliže se pletu, sám na to doplatím. Jestliže vás ale Bůh – třeba skrze mé svědectví – volá, proč se rozčilovat? Proberte si to v srdci, na svém lůžku, a utište se!

 

Mohlo by nám snadno uniknout, že mnohem známější slovo apoštola Pavla z Efezským 4,29 (Hněvejte se, a nehřešte) je vlastně doslovným citátem tohoto místa. Pavel je ovšem cituje ze Septuaginty (starověkého řeckého překladu Písma).

 

David potom ty, kdo se proti němu staví, dokonce vyzývá, aby přinesli spravedlivou oběť (v. 6) a aby – podobně jako on – začali doufat v Hospodina.

 

Slovo o spravedlivé oběti svědčí o jedné důležité skutečnosti. Ačkoli je součástí mojžíšovského zákona mnoho rituálních ustanovení, ačkoli se  izraelská bohoslužba musela řídit celou řadou přísných předpisů, Bohu vždycky záleželo především na stavu srdce. Bylo tomu tak před potopou, do Abrahama, v dobách praotců, za Mojžíše, před babylonským zajetím stejně jako během něj či po něm, před příchodem Pána Ježíše Krista, nyní a až do skonání věků. Náboženské formy se mohou lišit – Hospodinu, našemu Bohu, šlo ale vždy především o srdce. Obětní řád byl mojžíšovským zákonem přesně předepsán, a to samotným Bohem. Nicméně vždy platilo to, co sdělil Hospodin Izraeli skrze proroka Ozeáše: Neboť já mám zálibu ve věrnosti a ne v obětech, poznání Boha oblibuji víc než zápalné oběti (6,6 StS). Starověké hebrejštině chybí náš komparativ (srovnávací způsob). Jsem si jist, že tento verš musíme číst: „Na věrnosti (K a E má milosrdenství) mi záleží víc než na obětech“. Bůh skrze Ozeáše neříká, že oběti jsou zbytečné – vždyť je jen několik století před Ozeášem sám nařídil. Říká však, že bez správného postoje srdce jsou mu nepřijatelné.

 

Spravedlivé oběti se po vnější stránce vůbec nemusely lišit od nespravedlivých. A přece tatáž vůně, pocházela-li z oběti přinesené svévolníkem, jakkoli předpisově, Hospodina popouzela, zatímco mu byla velmi příjemná, pokud ji přinášel člověk, který Ho miloval.

 

Na ty, kdo se hněvají na něj, se David nehněvá. David nesvolává hromy a blesky na ty, kdo milují nicotu a vyhledávají lež. Říká jim: Vezměte si ze mne příklad. Následujte mne. Já důvěřuji Hospodinu. Složil jsem v Něm svou naději. To je lepší, než být naštvaný. 

 

Lidé si ale mnohdy otázku po Bohu nekladou, přestože je to ta nejdůležitější otázka, kterou by měli řešit. Mají jinou otázku, a opět se ukazuje, jak jsou žalmy nadčasové, jak jsou dnes aktuální. Otázka je totiž stále stejná:

 

Kdo nám ukáže dobré? (v. 7)

Otázka je stejná, kulisy se změnily. Dnes máte pravděpodobně opět v poštovní schránce spoustu reklam. Jednotlivé obchodní domy vám v nich ukazují, co je dobré. Můžete si vybrat. Podobně je tomu s politickými stranami. Říkají: My, právě my vám ukážeme dobré! V posledních desetiletích se k nim mnohdy tak či onak přidává i církev, či přinejmenším její část.

 

To by nemuselo být nutně špatně. Církev je tu od toho, aby ukazovala, co je dobré. Jen musí mít sama jasno v tom, co to to dobré je. Tragické je, když – řečeno s Larry Crabbem – církev nabízí Boží požehnání místo Boha samotného. (Larry Crabb klade proti sobě „Lepší život Božích požehnání“ a „Lepší naději poznání Boha“ a poukazuje na to, že někteří lidé chodí k Bohu podobně, jako jede člověk na pohotovost, trápí-li ho ledvinová kolika. Když z pohotovosti odchází, poděkuje panu doktorovi za úlevu. Nepozná ho ovšem ani v nejmenším.) 

 

David ví, co je vlastně to nejlepší: Pozdvihni nad námi jas své tváře, Hospodine! Starověká hebrejština byla velice sporá na abstraktní výrazy. Slovo „tvář“ můžeme na mnoha místech (patrně na většině míst) Starého zákona překládat „přítomnost“. Boží přítomnost vždy přináší světlo. Bůh je světlo, a kam přijde, tam světlo zahání temnotu. Přítomnost Boží je to největší požehnání, jaké můžeme zakusit. 

 

Ano, Boží přítomnost může znamenat i Boží soud. Ale i ten soud je dobrý! Boží spravedlnost, Boží pravda, Boží milosrdenství – to vše, co z Boha vyvěrá – je zárukou, že tento vesmír, tento život má nějaký smysl. A proto může mít smysl i Tvůj život. Má smysl do té míry, do které nad Tebou vzešel jas Boží tváře; do které jsi poznal Boží přítomnost. 

 

Přinášíš-li spravedlivou oběť, jsi-li upřímný před Bohem, pak Boží přítomnost – jas Boží tváře nad Tebou – naplňuje Tvé srdce radostí. Je to radost, kterous možná zatím pocítil jen ve vzácných okamžicích. Přesto to není radost prchavá, nýbrž stálá. Pokud ji neprožíváš právě teď, neznamená, že vyschl její zdroj. Je to pouze jako se sluncem, které může být sice celé dny skryto za mraky – my však přesto víme, že udržuje tuto zemi při životě.

 

Radost, kterou můžeš prožívat díky Boží přítomnosti, je větší, než radost z hojné úrody obilí (to zastupuje chléb, věci nezbytné) či moštu (vína, které zastupuje věci zbytné, věci jaksi navíc, které nám Bůh dává ze své přehojné milosti). 

 

David uzavírá: V pokoji budu uléhat i spát. Hospodine, ty sám mi připravuješ bydlení bezpečné. David mohl i tento žalm psát na útěku. Víme, že než se mohl usídlit na Sijónu, uběhlo mnoho let, během nichž David procházel nejrůznějšími útrapami. Ono bezpečné bydlení byl dáno jasem Boží tváře: Boží přítomnost, kterou David rozpoznal a z níž se mohl těšit, byla jeho skutečným bezpečím. Stejně jako naším. Třeba i v nepřátelském obležení. 

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru