Úvaha nad Žalmem 39


Právě v těchto dnech překládám nádhernou knížku Johna Eldredge „Putování touhy“. Autor v ní píše i o žalmech: „Rok jsem odpočíval od povinnosti chodit do kostela a celý ten rok jsem četl Žalmy. Nestudoval jsem je hlavou; modlil jsem se je srdcem. Dodaly mi hlas, jímž mohla volat má duše – mohl jsem díky nim vyjádřit všechnu úzkost, únavu, radosti i zármutek. To vše v nich najdete. Ovšem pozoruhodné je, že ať už žalm začne jakkoli, vždycky nakonec končí uctíváním.“
 

Přestože s autorem v zásadě souhlasím, 39. žalm se jeho hodnocení vymyká: nekončí uctíváním. Je to opravdu žalm dosti zvláštní.
Řekl jsem: Budu střežit svou cestu, abych nezhřešil jazykem. Budu střežit svá ústa náhubkem, dokud bude přede mnou ničema (v. 2).
 

V listu Jakubově se píše, že ten, kdo ovládá svůj jazyk, dosáhl dokonalosti. Je to Boží slovo, takže je to jistě pravda. Jsou ovšem Boží výroky, kterým nerozumíme nebo s nimiž nemáme (třeba jen zatím) žádnou osobní zkušenost. Ovšem to, že ovládat svůj jazyk je vysoké umění, které občas nezvládají ti, kdo jinak zvládají kde co, mi má zkušenost bohatě potvrzuje.
 

Proto se hned na první pohled zdá, že žalmistovo rozhodnutí nehřešit jazykem je velmi dobré.
 

David dále praví, že si bude dávat zvláštní pozor, bude-li v blízkosti svévolníků. To nám může připadat zvláštní: Měl by si přece dávat pozor pořád. A já si myslím, že on byl rozhodnut dávat si pozor pořád. Proč tedy zvlášť zmiňuje onoho „ničemu“ ( = svévolníka = bezbožníka)?
Protože v blízkosti svévolníků mnohem snáze upadneme do hříchu. Jako publicista dobře vím, že polemiky mohou být velmi užitečné (pokud vedete diskusi s člověkem, hledajícím pravdu a usilujícím o pravdu, bývají skutečně podnětné), ale bývají nebezpečné, a to zejména tehdy, když se začne argumentovat ad hominem, tedy když jedna strana začne druhé předhazovat nečisté motivy nebo jí vyčítat něco, co s předmětem diskuse nesouvisí. Politické diskuse v nedělních televizních pořadech vlastně ani polemiky nejsou – je to mnohdy pouhá snůška osobních útoků, bez jakéhokoli vztahu k projednávané otázce. Takové rozhovory vedou zpravidla k zakopání se ve vlastních pozicích a ještě více snižují ochotu a schopnost druhému naslouchat. Proto je třeba dávat si pozor, hovoříme-li se svévolníky. Kniha Přísloví nás varuje: „Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on“ (26,4). O svévolnících to platí podobně. Budeš-li se přít se svévolníkem a nedáš-li si pozor, můžeš se sám také stát svévolníkem.
 

Poslyšme ale, jak žalmista pokračuje: Oněměl jsem, v utišení jsem umlkl i od dobrého, ale má bolest se jen jitřila. Srdce mi v nitru hořelo. Když jsem tesknil, plál ve mně oheň (vv. 4-5).
 

Rozhodnutí nehřešit jazykem je samo o sobě dobré. Žalmistu ale zřejmě nepřivedlo k pokoji. Dával si pozor, aby nebyl podoben svévolníkům, ale vnitřně se trápil. Proč? Nemůžeme žít jen z negativních rozhodnutí. Soustředíme-li se pouze na to, abychom nezhřešili jazykem, budeme si živě uvědomovat, jak jiní jazykem hřeší. Obzvlášť těžké pro nás bude, když budou hřešit jazykem proti nám. Budeme sice vědět, co bude správné, ale vnitřně se budeme užírat.
 

Jaký je lék? Zde není výslovně zmíněn, ale myslím si, že lékem je společenství s Otcem. Máme-li společenství s Otcem, nemusíme příliš přemýšlet o hříchu. V tomto společenství na něj nedostaneme chuť. Pravda, hříchy (své i cizí) budeme sice registrovat a nebudou nám lhostejné. Nicméně obecenství s Otcem nás ochrání jak před sudičstvím, tak před zoufalstvím.
 

Žalmista ale mluví o své pomíjivosti (vv. 5-7): Hospodine, dej mi poznat můj konec a jaký je počet mých dnů, ať si uvědomím, jak jsem pomíjivý. Hle, dal jsi mi jen maličko dnů, jako nic je před tebou můj věk; každý člověk, který stojí, je jen vánek. Jen jako přelud putuje člověk, hlučí, přestože je jen vánek, shromažďuje, ale neví, kdo to sklidí.
 

Možná žalmista shledával, že nehřešit jazykem je dřina, a přemýšlel o tom, kdy už to bude mít za sebou. Vědomí konečnosti je vždy dobrým motivem k nehřešení, ale i k vytrvalosti. Možná právě teď prožíváš velké trápení, které ti připadá nesnesitelné. Nu, máš jistotu, že ho nebudeš prožívat věčně. Každé pozemské trápení jednou skončí. Je dobré na to nezapomínat. Je také dobré vědět, co a kde shromažďuješ. Shromažďuješ-li zde na zemi, skutečně nevíš, kdo to sklidí.
 

Vědomí konečnosti života a vědomí, že ač se ve svém životě zařizujeme jakkoli, nikdy ho nemáme plně v moci, vede člověka k následující otázce (v. 8a): Nuže, v co budu doufat, Panovníku? (Mimochodem, podle filozofa Emmanuela Kanta je to jedna ze základních otázek, kterou si člověk má klást.) Usiluješ-li o svatost, jsi-li obklopen svévolníky, víš-li o své konečnosti, potřebuješ naději. V co budu doufat, Panovníku? V čem spočívá má naděje?
 

Mé očekávání se upíná k tobě (v. 8b). Můžeme být v jakékoli bryndě, v jakkoli nesnadné situaci, nikdy však nemusíme přestat očekávat. Je-li Bůh a je-li dobrý, vždycky máme naději. Víra nás chrání před zoufalstvím.
 

Vysvoboď mě od všech mých přestoupení – nevystavuj mě posměchu pošetilců!
 

Jakmile začneme očekávat na Boha, jakmile se na Boha soustředíme více než na svou vlastní snahu nehřešit, víme, že více než znásobení této snahy potřebujeme odpuštění. Bezhříšný stav pak není výsledkem našeho snažení, našeho výkonu, ale darem Boží milosti. (Rozhodně tím nechci říci, že nemáme usilovat o svatost. Ano, máme o ni usilovat, a k tomu pochopitelně patří i snaha nehřešit. Hledáme-li obecenství s Bohem, půjde to ovšem mnohem snáze.)
 

Další žalmistova slova nám mohou připadat až nevhodná – možná si s nimi nebudeme vědět rady (vv. 10-12): Oněměl jsem, neotvírám svá ústa – tos učinil ty! Odejmi ode mě mou ránu – vždyť hynu od úderů tvé ruky! Když člověka tresty kázníš za vinu, sžíráš jak mol, co je mu drahé – člověk je jen vánek!
 

Žalmista se obrací na Hospodina, jeho očekávání se upíná k němu, a pak hyne od úderů Boží ruky?! No, možná že nehyne, nicméně má takový dojem, takové pocity. Vím, že to mnohým bude připadat nesnadné, ale myslím, že žalmistovi rozumím. Když se totiž obrátíme k Bohu, máme určité vědomí hříchu. Doufáme, že Bůh nás rychle ujistí svým odpuštěním a my opět nabudeme vyrovnanosti. Z vlastní zkušenosti ale vím, že vyznáme-li své hříchy, ne vždy hned přijde Boží ujištění, že vše je v pořádku. Někdy nám Bůh okamžitě ukáže hříchy další. A další. Činíme pokání – a evangelikální (i charismatická) teologie nás přece ujišťovala, že pak už bude hned všechno v pořádku, Bůh přece odpouští, když hříchy vyznáváme, a my se v něm budeme radovat.
 

Ano, věřím tomu, že nám Bůh hříchy odpouští, když je vyznáváme. Plně věřím i tomu, že každého kajícníka nakonec čeká radost. Jenže někdy je ta cesta delší, než jsme se domnívali. Pokud Duch svatý jedná s naším hříchem, pokud Bůh jedná s naším srdcem a ono to bolí, nehledejme hned lacinou úlevu v laciné teologii! Z vlastní zkušenosti vím, že když Bůh člověka kázní za vinu, skutečně mu bere („sžírá“, jak se vyjádřil autor tohoto žalmu) co je mu drahé. Bůh si někdy vezme zpět to, o čem jsme se domnívali, že je navždy právoplatně naše. Ví, co dělá. Ví, co potřebujeme. A někdy tomu prostě musíme věřit, naše zkušenost, naše pocity, budou řvát něco docela jiného.
 

Jak je celý žalm nesnadný, tak ani konec nezní veseleji: Hospodine, vyslyš mou modlitbu, slyš mé volání o pomoc, nebuď hluchý k mému pláči! Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, Odvrať ode mne svůj pohled a já pookřeji – než odejdu a již nebudu.
 

Zatímco David ( a nejen on) často volá: „Bože, shlédni na mne!“, autor tohoto žalmu volá podobně jako Job: „Odvrať ode mne svůj pohled!“
Věřím tomu, že autor tohoto žalmu – ať už to byl kdokoli, ostatně, mohl by to být i David – nakonec skončí v Boží království. Přestože jeho volání zní tak bezútěšně.
 

Důležité je, že přes vše negativní (žalmista zřejmě ještě vůbec nevidí světlo na konci tunelu) se žalmista modlí: „Slyš mé volání o pomoc, nebuď hluchý k mému pláči!“ Dokud se modlíš, máš víru.
 

Pro mě je tento žalm důležitým poučením, že i Boží člověk – a jsem přesvědčen, že autor tohoto žalmu Božím člověkem byl – může prožívat těžké období, kdy nemluví tak, že by to ostatní nějak zvlášť povzbuzovalo. Nevěřím na křesťanství, které říká, že jsme stále v jednom kuse radostní a neustále spokojení. Takové křesťanství je plytké, mělké, nerealistické. Kdo takové zvěsti uvěří, je kandidátem na odpadnutí.
 

Někdy bychom člověka v tomto stavu rádi potěšili. Rádi bychom mu řekli něco, co by ho co nejdříve zase postavilo na nohy. Ovšem Jobovi blízcí – ať už jeho žena, jeho „přátelé“ či Elihu, nemohli udělat nic, co by Joba zbavilo bolesti. Mohli ho litovat, mohli být s ním, mohli mu říci: „trpím s tebou a nerozumím, co se to vlastně děje“, ale nebylo v jejich moci Jobův stav změnit. To mohl udělat skutečně jenom Bůh. Vidíš-li bratra či sestru, který je v podobné situaci jako autor 39. žalmu, modli se za něj, snaž se přiblížit se mu v jeho trápení, nepodlehni ale nutkání mu vysvětlovat, kde dělá chybu, a říkat mu, že kdyby lépe a více věřil, už by byl jistě dávno radostný. Budeš-li se sám držet Hospodina a přitom plakat s plačícím, uděláš to nejlepší, co v dané situaci jde. Tento žalm řešení neobsahuje; my však naštěstí nemáme jenom tento žalm, ale celou Bibli. Žalmistova situace byla reálná, nebyla to ale celá realita. Nakonec Bůh setře každou slzu z očí.


Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru