Úvaha nad Žalmem 38


Není mi tak docela jasné, proč si vzdělaní a inteligentní lidé v rozvinutých kulturách představovali Boha vždycky nějak abstraktně. Tak jsem kupříkladu četl, že velký teolog prvních století církve Órigenés si Boha představoval jako kouli, protože koule je prý nejdokonalejší tvar. Filozofové Bohu rádi přisuzovali takové přívlastky jako „vševědoucí“, „všemohoucí“ a „všudypřítomný“; hodně abstraktně si ho představovali tzv. deisté z raného novověku. A snad ve všech dobách měli filozofové sklon přisuzovat Bohu jednu důležitou vlastnost, a sice neschopnost trpět. Pokud tito lidé v nějakého boha věřili, pak to zpravidla nebyl Bůh, schopný nějakých citových hnutí. Jeho „dokonalost“ pro tyto lidi spočívala v jeho předvídatelnosti.
 

38. žalm začíná slovy: Hospodine, nekárej mě ve svém rozhořčení a ve své zlobě mě nekázni. Když jsem tento žalm překládal, tak jsem se nad tím nějak hlouběji nezamýšlel; když jsem začal psát tuto úvahu, došlo mi, jak je pro nás vzdělané a abstraktně myslící lidi nesamozřejmé, že Boha můžeme něčím rozhořčit, „naštvat“, a že Bůh dokonce může jednat ve zlobě. Což nemáme pocit, že by Bůh – když je Bůh – měl být nějak zásadně vždycky nad věcí, nepodléhat nějakým silným emocím, a rozhodně by neměl káznit ve zlobě? Což před trestáním v hněvu nevarují i knížky o výchově dětí?
 

Pokud ovšem bereme svědectví Písma vážně, pak nám nezbývá než vzít vážně i tu hroznou možnost, že Boha můžeme opravdu naštvat, a že by nás mohl ve své zlobě káznit. A v každém případě se budeme muset nějak vyrovnat s tím, že Bůh je silně emocionální, ba dokonce mnohem emocionálnější než my (a nestydí se za to a nehodlá se nám za to omlouvat).
 

David pokračuje (vv. 3-5): Tvé šípy mě zasáhly a dolehla na mě tvá ruka. Pro tvé rozhořčení není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích není pokoje v mých kostech, neboť mé viny mi přerostly přes hlavu; tíží mě jako ohromné břemeno.
 

Je tomu skutečně tak: Boha můžeš hrozně naštvat a dá ti co proto. A skoro bych řekl, že čím je někdo Bohu blíž, tím víc může Boha naštvat. Myslím si, že málokdo mohl Boha tak „vytočit“ jako David – právě proto, že byl mužem podle Božího srdce. Skoro bych řekl, že čím je kdo Bohu blíž, tím rychleji (a patrně i přísněji) ho Bůh kázní.
 

Možná už je nyní někdo pobouřen tím, co to tu píšu, a obviní mě, že kážu nemilosrdného Boha, že zbytečně straším lidi, že je odradím atd. Žijeme přeci v době, kdy je určitou módou kázat bezbřehou milost, bezpodmínečnou lásku atd.
 

Abych ale řekl pravdu, já také věřím v bezbřehou milost a v bezpodmínečnou Boží lásku. Ostatně, ani David, který psal tento žalm, ani my jsme nikdy neměli a ani teď nemáme žádnou jinou naději. Zkuste si ale vzpomenout na nějaké pozemské rodiče, kteří bezpodmínečně milují své děti. Pokud je takto milují, znamená to, že jsou ve vztahu k nim apatičtí, tedy že je jejich milované děti z principu nemohou vytočit? Naopak, mnohdy jsou značně vytočeni, právě protože své děti milují. Kdyby je nemilovali, nechaly by je hříchy jejich dětí možná chladnými.
 

Boží hněv chápu na pozadí Boží lásky. Ale protože vím o Boží lásce, nebudu se snažit zaretušovat Boží hněv. (Ostatně sám dobře vím, kdy jsem – už jako znovuzrozený – Boha ukrutně naštval. A pěkně mi to nandal. Stejně ale vím, že mne miluje a že mne nikdy neopustí.)
David je dalek toho Bohu jeho hněv nějak vyčítat – ví, že si za to může sám. „Mé viny mi přerostly přes hlavu.“ Bůh se skutečně nehněvá bez příčiny nebo z kapricu.
 

David nic neprožíval polovičatě. Podstatná část tohoto žalmu je věnována jeho bědování nad jeho současným stavem: Kvůli mé pošetilosti páchnou a hnisají mé rány. Jsem náramně sklíčen a pokořen, celý den chodím v nářku. Mé slabiny jsou zcela zanícené; na mém těle není zdravé místo. Jsem otupělý a zcela zničený; řvu, neboť mé srdce sténá (vv 6-9). Nespěchejme příliš rychle s utěšováním a s ujišťováním, že kdyby David zaujal „správnější“ postoj, třeba „více věřil“ v dobrého Boha, nemusel se tak trápit. Mnohdy míváme sklon v rámci své osobní teologie ledacos v Písmu otupovat či rovnou házet do autu. Proč ale myslíte, že se Duch svatý postaral, aby se tento Davidův žalm dostal do Písma? Já jsem přesvědčen, že hlavní důvod je tento: V Davidových slovech mohou najít útěchu ti, kdo jsou na tom podobně. Pokud na tom podobně nejsi a pokud tento žalm neodpovídá tvé „představě Boha“, čti si klidně jiné žalmy. Pokud jsi tak dokonalý, že jsi Boha nikdy nenaštval, pokud ses nikdy nedopustil pošetilosti, kvůli níž pak páchly a hnisaly tvé rány, pak Ti upřímně přeji, aby Ti to do konce života vydrželo. Pokud se ale cítíš jako David v 38. žalmu, jistě tě alespoň trochu potěší, že nejsi první na světě, kdo něco takového prožívá. I takový Boží člověk jako David měl podobné pocity, a Duch svatý byl tak hodný, že slova, která David tehdy napsal, přidal do Písma, abys v nich ty nalezl útěchu dnes. Tak směle čti až do konce.
 

Desátý verš nezní nijak povzbudivě. Panovníku, před tebou jsou všechny mé tužby, ani můj nářek není před tebou skryt. Ve skutečnosti ale povzbuzení skrývá. David ví, že zhřešil. Ví, že tím Boha ukrutně rozhněval. Ale přes to všechno ví, že Bůh nyní slyší jeho nářek. (Pokud jste rodiče, kteří milují své děti, a pokud jste jim někdy dali výprask, pokud vaše děti plakaly, tak jste možná pocítili slabý odvar toho, co cítil Bůh, když trestal Davida.) Bůh slyší Davidův nářek a ví dokonce i o jeho touhách. Jinými slovy, David ví, že Bohu není lhostejný. V tom už je velké povzbuzení.
 

V další části si David všímá reakcí přátel i nepřátel (vv. 12-13): Ti, kdo mě milují – i mí přátelé – kvůli mé ráně poodstupují a mí blízcí stojí opodál. Ti, kdo usilují o mou duši, mi chystají past, ti, kdo si žádají mého zla, promlouvají zkázu a denně přemítají o zradě.
Po čem toužíme, když je nám zle? Někdo je radši úplně sám a snaží se někam zalézt. Pokud něco očekáváme od přátel, pak je to účast. Proto nás bolí, když blízcí nejsou nablízku, ale stojí opodál. Bohužel tomu tak někdy bývá, že když nás postihne malá rána, jsou přátelé nablízku; když jde o ránu opravdu velkou, jsou rozpačití a nevědí si s tím rady. Zvláště, pokud si za to člověk může sám, jak tomu bylo v tomto případě s Davidem.
 

Zatímco přátelé jsou rozpačití a nevědí si rady, nepřátelé ožijí. Vede-li se člověku zle, nepřátelé přemýšlejí, jak zařídit, aby se mu vedlo ještě hůře.
 

Jak na to David reaguje? Já ale podobně jako hluchý neslyším a jako němý neotvírám ústa. Ano, jsem jako člověk, který neslyší a v jehož ústech není námitek (vv. 14-15).
 

Když je člověku opravdu zle, tak mnohdy už nemá energii na nějakou obranu. David má ale ještě jeden důvod, proč se nebrání: Protože čekám na tebe – ty odpověz, Panovníku, můj Bože! (v. 16). Jsou situace, kdy nás může zachránit jedině Bůh. Zvláště situace, které jsme zavinili svým hříchem – nebo k nimž jsme svým hříchem alespoň přispěli. Jsou situace, u nichž vnímáte, že je asi nedokážete vysvětlit ani přátelům, natož nepřátelům. Jediné, co vám zbývá, je doufat v Boží zásah, v Boží milost.
 

David je zkoušený, nebrání se, neznamená to však, že je apatický. Lidé často propadají apatii, protože v ní vidí obranu před přílišnou bolestí. A zvláště dnes lidé odmítají bolest nést. Nechceme-li ale přestat žít, nechceme-li zabít své touhy, pak nemůžeme bolest obejít. Bolest a naděje patří k sobě. Opakem obého je apatie. Apatie v řečtině etymologicky znamená „ne-bolest“. David ale doufá, doufá ve vytržení, doufá v odpuštění a Boží pomoc. Nezaujímá postoj stoika, jemuž je všechno jedno: Říkám: Ať se nade mnou neradují! Když mi uklouzne noha, budou se nade mnou vytahovat, a k pádu mám blízko! Má bolest je stále se mnou (vv. 17-18).
 

David se tedy nebrání, tváří v tvář piklům nepřátel nepodniká nic na svou obranu. Jediné, co činí, je pokání (v. 19): Proto vyznávám svou vinu a hrozím se svého hříchu. Potřebuje, aby Bůh byl na jeho straně. Sám na své nepřátele beztak nestačí.
 

Svůj žalm David končí voláním (vv. 22-23): Neopouštěj mě, Hospodine! Bože můj, nevzdaluj se ode mě! Pospěš mi na pomoc, Panovníku, moje spáso!
 

Víte, jak to dopadlo? Dobře. Přečtěte si závěr 2. Samuelovy. Bůh Davida provedl všemi boji, vším pronásledováním, všemi vzpourami. Trestal ho přísně za jeho provinění, ale nakonec mu dal zemřít v utěšeném stáří jakožto Panovníkovi nad velikou říší. Bůh Davida neopustil. Jednou ho možná uvidíme, až dorazíme do cíle.

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru