Úvaha nad Žalmem 37


Lidé všech věků řeší otázku, jak je možné, že svévolníkům se daří dobře a lidem přímým a spravedlivým často nikoli. Chceš-li rychle najít v Písmu místa, která se k této otázce vyjadřují, zapamatuj si, že jsou to především dva žalmy – žalm 37 a žalm 73. (Dobře se to pamatuje.) Žalm 37 začíná slovy: Nerozčiluj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo páchají zvrácenosti, neboť brzy uschnou jako tráva a zvadnou jako zelené býlí (vv 1-2). Ovšem právě o těchto slovech by mohli mnozí říci: „Má zkušenost mi pravdivost těchto slov nepotvrzuje. Znám gaunery, kterým se v životě daří už celá desetiletí.“ Zkrátka to biblické „brzy“ jim (a mnohdy možná také nám) moc brzy nepřipadá a ta tráva taky ne a ne zvadnout.

 
Myslím si, že v této věci mají dnešní lidé s křesťanstvím asi větší problém, než všechny předchozí generace. Zdá se totiž, že lidský život se neustále zrychluje. Očekáváme instantní výsledky; žádné prostoje nejsme ochotni tolerovat. Představa Jobových přátel, kteří sedí a s Jobem sedm dní truchlí, než vůbec něco řeknou, nám připadá velmi cizí. Většina z nás má problém s druhým truchlit třeba jen hodinu, natož týden!
 

Nicméně i v této věci radím přidržet se Božího Slova. To říká na vícero místech, že lidský život vadne jako tráva. Boží perspektiva je zkrátka jiná. Pokud tě nezajímá, Bůh ti ji vnucovat nebude. Pak můžeš žít podle hesla „jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“. Chceš-li se ale v životě vyznat, chceš-li, aby Tvůj život nebyl jen to seno a sláma, ale aby byl jako strom či zrno, musíš tu Boží perspektivu přijmout.
 

Písmo nedává příkazy nebo rady do větru. Proč je nám řečeno: „Nerozčiluj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo páchají zvrácenosti“? Z jednoduchého a prostého důvodu: Zlovolníci nás rozčilují, a vidíme-li, jak se daří dobře těm, kdo páchají zvrácenosti, klademe si otázku: „Proč se nemám tak dobře já?“ Nebo, pokud jsme méně soběstřední: „Proč se raději nemá tak dobře bratr X či sestra Y?“
 

Písmo hned pokračuje radou, čemu se máš věnovat místo rozčilování a závidění: Důvěřuj Hospodinu a čiň dobré; přebývej v zemi a pěstuj poctivost (v. 3). Důvěřuj Hospodinu! Věř Mu, že to vidí dobře! Věř Mu, že se mu věci nevymkly z rukou! Jiní páší zlé a prochází jim to, ba dokonce se jim zdá, že na tom vydělali – ty však čiň dobré! A „pěstuj poctivost“! Poctivost je totiž třeba pěstovat, ta zpravidla nevyroste sama od sebe – na rozdíl od té trávy, o níž je řeč ve 2. verši. Ta zpravidla žádnou větší péči nevyžaduje.
Následuje nádherný, opravdu nádherný verš – byť verš také často špatně chápaný a někdy zneužívaný: Měj rozkoš z Hospodina – on ti naplní prosby tvého srdce.
 

Úžasné zaslíbení – ani není tak těžké naučit se ho nazpaměť. Jak mu ale správně rozumět? V našem srdci jsou všelijaké prosby. Byli bychom jistě moc rádi, kdyby se naplnily.
Klíč k druhé polovině verše je ale v té polovině první: „Měj rozkoš z Hospodina.“ Je něco takového vůbec možné? Co tím má David vlastně na mysli?
 

Když jsem v chápání tohoto verše maličko postoupil, zdálo se mi, že ta druhá polovina verše je už vlastně zbytečná. Dosáhneš-li stavu, kdy máš rozkoš z Hospodina, jaképak prosby bys ještě vlastně měl? Pokud se raduješ z Boha, po čem bys ještě mohl toužit?
Ano, jsem si naprosto jist jednou věcí: Tento verš nám jistě neslibuje, že splníme-li podmínku (tj. budeme-li mít rozkoš z Hospodina), Bůh nám dá vše, po čem toužíme. Jak už jsem v těchto výkladech vícekrát psal, k Bohu nemůžeme mít nikdy nějaký hokynářský vztah. Bůh nemůže být nikdy prostředkem k tomu, abychom něčeho dosáhli. Pokud je v tvém srdci prosba po novém Ferrari, vsadím se, že ti Bůh tuto prosbu nenaplní. Ne, Bůh není nějaký internetový obchod, který zařídí, že ti bude zboží v co nejkratším čase doručeno, a ty ani nebudeš muset platit.
 

Pokusme se tedy nejprve porozumět samostatné první polovině verše. Je možno mít rozkoš z Hospodina? To už asi lépe rozumíme požadavku, abychom měli před Bohem bázeň. Možná se dokonce dostaneme tak daleko, že budeme mít radost z toho, co pro nás udělal. Třeba pronikneme ještě dál: budeme mít dokonce i radost z toho, jaký je. Ale rozkoš? Není to příliš silné slovo?
 

Konec konců ale Bohu ve skutečnosti o nic menšího nejde. Ano, počátkem moudrosti je Boží bázeň. Ta je jakýmsi houslovým klíčem našeho vztahu k Bohu. Nepoznáme-li Boží bázeň, která nás v první řadě vede k pokání, v žádné vztahu s Bohem žít nebudeme.
Pokání, o němž je zde řeč, není něco, co jednou vykonáme a už to máme za sebou. Člověk může žít s Bohem třicet, čtyřicet let, a pořád zjišťuje, že má z čeho činit pokání. Zrazuji tedy každého, aby o pokání smýšlel jako o něčem, co si jednou provždy odbude.
Na druhé straně v našem vztahu s Bohem může jít i o něco víc. O mnoho víc. Činíme-li pokání, můžeme prožít radost z odpuštění. Radost z vykoupení. Radost z toho, že díky Ježíši Kristu mohu žít v míru s Bohem.
 

Ale ani to není ještě vše, oč Bohu ve vztahu k nám jde. „Dobrá, tak míru s Bohem jsem dosáhl, teď se mohu konečně nerušeně věnovat svým záležitostem.“ Ne, Bohu jde o to, abychom s Ním prožívali rozkoš. Abychom s Ním žili. A pokud k tomu nebudeme přinejmenším směřovat, odpadneme. Víra nás přestane bavit. Přestane nám „fungovat“.
 

Ne, Bůh se nespokojí s ničím méně než s milostným vztahem. Proto se zde mluví o rozkoši.
 

Rád bych to nějak blíže popsal. Chtěl bych se o to jednou pokusit – ba vlastně mám zato, že v letech, které snad mám ještě před sebou, bude vše směřovat stále více k tomu, abych to popsal. Ale abych to mohl popsat, musím to žít. Musí to být každodenní realita mého života.
 

Zatím si mohu dovolit jen pár slov. Nemohu se tvářit, že jsem procestoval zemi, do níž jsem jen nesměle vstoupil. Mohu se podělit jen o první dojmy ze země zaslíbené, o nic víc.
 

Bůh je v něčem stejný jako člověk a v něčem tolik jiný! Předně mám tu zkušenost, že když k němu volám, On odpovídá. Ale ne tak, že by člověk akusticky něco slyšel. Dokonce někdy vstávám od modlitby stejně ubitý, jako jsem k ní poklekal. Ale pak se něco stane… někdy za hodinku, někdy na sklonku dne… A já vím, že Bůh přišel. Poslal svůj pokoj. Vrátil radost. Vložil do mě jistotu.
Nikdy to ale není napořád. Zanedlouho jsem už zase v agónii… nebo v apatii. A ta je ještě horší než agónie. Agónie je bolestná, ale pokud jsi v agónii, nepochybuješ, že žiješ. Pokud jsi v apatii, je ti skoro jedno, zda žiješ či nežiješ.
 

Pokud tě Bůh naplnil, prožíváš zvláštní rozkoš. V něčem je to úplně jiné, než co lidé pod tím slovem zpravidla míní. Nebo je to naopak podobnější, než se domníváme? To je jedno. Jakmile prožiješ rozkoš z Boha a s Bohem, víš, o čem mluvím.
 

Prožiješ-li rozkoš s člověkem, můžeš o ni zase přijít. Ten, který tě miloval, tě může za pár let mít plné zuby. Ostatně, leckdo z nás to prožil. Máš touhu ve svém srdci, ale ten druhý ti už touhu tvého srdce nedá.
 

Máš-li ale rozkoš z Boha, nemusíš se obávat, že by tě opustil. Že by ti řekl: „Jsi pořád hrozný, neměníš se, už tě mám dost!“ Ne že by mu to bylo jedno, že jsi pořád hrozný. Má s tebou ale božskou trpělivost. Dokonce i tehdy, když tě kázní, ti dává zakoušet rozkoš. Vždyť kdyby tomu tak nebylo, ztratil bys veškerou odvahu i naději.
 

Jenže jak roste tvá zamilovanost do Boha, stává se touha stále palčivější. A ty si uvědomuješ, že je to stále více jako život milenců. Nic nemáš nikdy jisté. Boha nikdy „nemáš přečteného“. Jakmile se začneš domnívat, že k němu můžeš mít vztah jiný než milenecký, se zlou se potážeš. Kouzlo končí. Přestává fungovat. A ty znova víš, že je místo pro pokání. A že Boha musíš znovu hledat. A že tě možná čeká agónie, než přijde. Ale neboj se, budeš-li hledat upřímně a celým srdcem, přijde.
 

V tomto slova smyslu platí, že Bůh ti dá touhy tvého srdce, pokud v něm máš rozkoš. (Ne že by ti to Ferrari dát nemohl. Někomu ho třeba dá. Pokud ale někdo tímto veršem povzbuzuje lidi, aby se s Boží pomocí pokoušeli dosáhnout všelijakých světských rozkoší, pak skutečně nepochopil, o čem zde Bůh mluví.)
 

Z následujících dvou veršů se zdá, že David oslovuje člověka, jenž je v nesnázích – člověka, který je falešně obviňován: Uval na Hospodina svou cestu a důvěřuj mu – on bude jednat. Vyvede tvou spravedlnost jako světlo; tvé právo jako polední jas (vv. 5-6).
 

Pokud jsme v potížích podobného rázu a pokud nechceme ztratit milenecký vztah s Bohem, potřebujeme se těmito slovy řídit. Láska k Bohu se přece projevuje důvěrou. V jakém pokušení býváme, ocitneme-li se v podobné situaci? Především v pokušení pomoci si sami. Začít se obhajovat. Vymýšlet, kdo a jak by nám v tom mohl pomoci. Boží slovo nás ale vyzývá, abychom svůj život „uvalili“ na Hospodina. Abychom své břemeno přenechali jemu. Abychom očekávali, že se nás zastane On sám.
 

A opět by se možná našlo dost a dost zahořklých lidí, kteří by řekli: „To jsem právě zkoušel – a nefungovalo to! Bůh mě v tom nechal!“ Pokud má člověk pocit, že na Boha není spoleh, vezme věci opět do svých rukou, začne se hájit sám a navíc lituje ztraceného času.
 

Bůh mnohdy vyvede naši spravedlnost jako světlo již v tomto čase, v tomto životě. Někdy ale ne. Naše osudy mohou být diametrálně odlišné. Jistě, je přirozené, že bychom si přáli, aby naše právo vyšlo jako polední jas co nejdříve. Žijeme-li ale v mileneckém vztahu s Bohem, necháme to na Bohu. Nemá tím být řečeno, že bychom se vůbec neměli hájit, že bychom měli jen mlčet. Uvalíme-li svůj problém na Boha, Duch svatý nás podle Kristova zaslíbení jistě povede a ukáže nám, co máme dělat nebo říkat. Právě v situaci křivého obvinění ale potřebujeme mít mír s Bohem a vnímat jeho bezmeznou lásku. Žijeme v padlém světě – a možná právě proto, že jsme přičuchli k mileneckému vztahu k Bohu, se nás satan snaží otrávit, snaží se nám dokázat, že Bůh nám nepomůže, že nás nechá ve štychu.
 

V dalších verších se víceméně opakuje, co již bylo řečeno – jen je to šířeji rozvedeno: Umlkni před Hospodinem a toužebně na něj očekávej. Nerozčiluj se kvůli těm, kterým se na jejich cestě daří, kvůli lidem, kteří kují pikle. Přestaň se hněvat a zanech zloby, ať se nedopustíš zlého… (vv. 7-8).
 

Stojíme před volbou: buď budeme myslet na svévolníky, nebo budeme myslet na Boha. Buď se budeme užírat tím, že svévolníci nejsou dostatečně rychle potrestáni, nebo se budeme radovat z Boží lásky. Buď budeme toužebně očekávat na Boží milost, nebo na Boží soud. Čím asi uděláme Bohu větší radost?
 

Pokud nezvolíme Boží cestu, bude velice těžké zbavit se hněvu. Pokud v nás ale bude zůstávat hněv a zlost, je velké nebezpečí, že se dopustíme zlého…
 

Protože zlovolníci budou vyťati, ale ti, kdo očekávají na Hospodina, ti obdrží zemi. Ještě chvíli – a ničema už nebude. Budeš zkoumat jeho místo a nebude tam. Ale pokorní obdrží zemi a budou si užívat množství pokoje (vv. 9-11).
 

V těchto verších je nám řečeno, co nastane. Neříkám, že je snadné pro nás tomu uvěřit. Zdá se, že běh světa se v podstatných rysech příliš nemění. Nikde ani náznak, že by zemi měli obdržet ti, kdo očekávají na Hospodina. Ani náznak, že by měl svévolník náhle zmizet. Naopak, zdá se, že se spíše zabydluje.
 

Ano, na rovině jednotlivce si umíme představit, že svévolník najednou zmizí. Jaký pán byl František Mrázek, kolik policistů si asi otočil kolem prstu! A pak stačil jediný výstřel – a nebyl mezi živými. Ovšem víme, že šlo zase o výstřel svévolníka. Jeden svévolník zmizel, ostatní možná posílili. A pokorní se nijak nepřiblížili tomu, že by obdrželi zemi.
 

A přece jsem se rozhodl věřit Božímu slovu. Jeví se mi jako pravdivé v mnoha jiných věcech a proto jsem se rozhodl mu důvěřovat i ve věcech, které se doposud nenaplnily.
 

Zbylé části žalmu již nebudu vykládat verš po verši. Pokud si žalm pozorně přečtete, zjistíte, že se v něm neustále v nepatrných obměnách opakuje několik jednoduchých témat: pokorní obdrží zemi (vv. 9, 22, 29, 34), svévolníci náhle zmizí (vv. 2, 9, 10, 13, 15, 17, 20, 22, 28, 36, 38), v tomto čase svévolník útočí na spravedlivého (vv. 12, 14, 32). Zastavíme se jen u několika veršů, které obsahují „ekonomická“ zaslíbení.
 

Málo, které má spravedlivý, je lepší než bohatství ničemů (v. 16). Podobná myšlenka se vícekrát objevuje v knize Přísloví: „Lepší je málo s bázní před Hospodinem, nežli velký poklad a s ním zmatek“ (15,16), nebo „Lepší je málo se spravedlností, nežli hojné výnosy s bezprávím“ (16,8) atd. O kvalitě života rozhoduje skutečně spíše vnitřní pokoj než množství majetku. Z Žalmu 37 se nezdá vyplývat, že Boží lidé jsou ti nejbohatší. Plyne z něj ale jednoznačně, že žijí kvalitnější život.
 

Na dvou místech je ale jedno pozoruhodné zaslíbení: Hospodin zná dny ryzích lidí – jejich dědictví potrvá navěky. Ve zlých dobách nebudou zahanbeni a ve dnech hladu budou nasyceni (vv. 18-19) a Byl jsem mladý a teď jsem starý, ale neviděl jsem spravedlivého, který by byl zanedbaný a jehož símě by hledalo chléb (v. 25). Spravedlivému je zaslíbeno nikoli že bude bohatý, ale že nebude trpět nouzi. Vzpomínám si na slova Dereka Prince, který jednou mluvil s mužem, jenž byl pastorem v Chicagu za velké hospodářské krize počátkem třicátých let minulého století. Sbor tohoto pastora měl rozsáhlou sociální službu a vydatně pomáhal nezaměstnaným. Onen pastor se prý ptal nezaměstnaných, zda před krizí platili desátky. Mezi těmi, kdo přišli žádat o pomoc, nebyl prý jediný, který desátky platil.
 

Nechci tím říci, že placení desátků je rozpoznávacím znamením „spravedlivého“. Jen chci vyjádřit názor, který mi zkušenost potvrzuje, že člověk, který neusiluje o bohatství, ale o spravedlnost, nebývá sice nejbohatší, nicméně netrpí skutečnou nouzí.
 

Ekonomiky se týkají ještě dva verše: Ničema si půjčuje, ale nesplácí, spravedlivý se slitovává a dává (v. 21) a (Spravedlivý) se každého dne slitovává a půjčuje (v. 26). První část prvního z těchto veršů se bohatě naplnila v naší ekonomice zejména v prvních dvou třetinách devadesátých let minulého století – toto téma ale zde není třeba rozvádět. O spravedlivém je řečeno jednou, že dává, jednou, že půjčuje.
 

V určitém období svého duchovního života jsem dospěl k názoru, že křesťan by si zásadně neměl půjčovat. Nabyl jsem dojmu, že půjčky jsou špatné jako takové. Citoval jsem na podporu svého stanoviska verš „nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali“ (Ř 13,8). Pak mne jeden bratr upozornil na tento verš z 37. žalmu: Kdyby byly půjčky zásadně špatné, nechválilo by Písmo spravedlivého za to, že půjčuje. I nadále si myslím, že křesťan by měl spíše půjčovat než si půjčovat, ale otázku půjček už vidím plastičtěji. V podnikání to mnohdy bez úvěru (což je rovněž druh půjčky) nejde. A v mnoha zemích by mladí lidé nezískali bydlení, kdyby si nevzali hypotéku. I nadále jsem ale přesvědčen, že křesťan by si neměl půjčovat na věci zbytné, tedy na spotřebu. Může si půjčit na auto, pokud potřebuje autem jezdit do práce. Neměl by si ale půjčovat na letní dovolenou v Thajsku nebo třeba na plasmovou televizi, neboť se bez ní obejde a na dovolenou může jet na Vysočinu.

 

Dan Drápal, překladatel ČSP

Nahoru